21 Cdo 1710/2025-261 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. P., proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu v Praze 1, Na Františku č. 1039/32, o 1 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 15/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2025, č. j. 62 Co 517/2024-222, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. 62 Co 517/2024-222, směřuje-li do výroku o věci samé, v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje (i přes svou rozsáhlost) náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možné učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. 2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 4. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). 5. Uvedeným požadavkům dovolání nevyhovuje, namítá-li žalobce v podstatné části svého dovolání, že se od počátku řízení po žalované domáhal náhrady majetkové a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v souvislosti s nečinností žalované při vyřizování jeho stížností na nevhodné, nezákonné a šikanózní chování přímého představeného žalobce F. N. vůči jeho osobě, a nikoliv podle zákoníku práce ve spojení se zákonem o státní službě a antidiskriminačním zákonem, které v projednávané věci aplikovaly soudy. Ačkoliv žalobce úvodem obecně uvedl, že „se odvolací soud v rámci svého rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozhodovací praxe v dále v textu uvedených rozhodnutích“, nespecifikuje žádné právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí a při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ani nijak neformuluje, v čem se řešení přijaté odvolacím soudem odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak sám namítá, a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se měl odvolací soud v uvedeném směru odchýlit [rozhodnutí dovolacího soudu, na která žalobce odkazuje v textu svého dovolání, se vážou k jeho námitkám vad řízení v souvislosti s poučovací povinností soudu (viz níže)]. 6. Podstatou dovolání žalobce je jeho nesouhlas s právním posouzení věci odvolacím soudem podle zákoníku práce, zákona o státní službě a antidiskriminačního zákona. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1539/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1786/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). 7. Otázka, podle jakých právních předpisů mají být posouzeny nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, které žalobce spojoval s „nevhodným, nezákonným a šikanózním“ chováním svého přímého představeného F. N., s nečinností žalované při vyřizování stížností žalobce na toto chování F. N. a s nerovným zacházením se žalobcem při jeho odměňování, ostatně ani není v projednávané věci podstatná, dospěl-li odvolací soud na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná vůči žalobci neporušila zásadu rovného zacházení, žalobce nešikanovala a ani se vůči němu nedopustila tzv. bossingu. 8. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [namítá-li, že „soud prvého stupně a posléze ani odvolací soud se v rámci napadeného rozhodnutí absolutně nevypořádal s opakovanými námitkami žalobce vůči právnímu zastoupení žalované v průběhu řízení advokátem …v tom ohledu, že právnímu zástupci žalované (advokátovi) byla udělena plná moc v rozporu s právními předpisy osobou zcela neoprávněnou“, a že „celé řízení před soudem prvého stupně je … s ohledem na jím učiněnou zásadní změnu právního posouzení nároků žalobce již při prvním nařízeném a proběhlém ústním jednání, na nějž navazovalo nedostatečné (nevhodné, vadné či neúplné) poučování žalobce v průběhu celého řízení, ať již v podobě poučení podle ustanovení § 43 o. s. ř., anebo v podobě poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a v konečném důsledku i poučení podle ustanovení § 118b o. s. ř., od počátku zcela zmatečné a pro zjevné vady ve vedení soudního spisu navíc absolutně nepřezkoumatelné“]. Podstatou těchto námitek jsou dovolatelem tvrzené vady řízení. 9. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad ovšem v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). 10. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 11. V části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. 12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu