21 Cdo 1761/2025-327 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Lyncis Beta s. r. o. se sídlem ve Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská č. 1349/2, IČO 02044439, zastoupeného Mgr. Romanem Václavíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková č. 4703, proti žalovanému Arens Oberflächenfullservice s. r. o. se sídlem v Břeclavi, Lidická č. 3453/141, IČO 27065057, zastoupenému JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69, o 1 219 573,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 289/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2025, č. j. 74 Co 40/2024-295, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Společnost PL TRADE spol. s r. o., se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, Chudenická č. 1061/26, IČO 02016087 (dále jen „původní žalobce“), se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 20. 12. 2021 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 1 219 573,52 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 25. 9. 2020 smlouvu o rámcových podmínkách pro jednotlivé smlouvy o poskytnutí služby (dále jen „rámcová smlouva“), na jejímž základě pro žalovaného zajišťuje dílčí pomocné práce ve výrobě. Žalovaný si podle rámcové smlouvy u původního žalobce objednával dílčí objednávky, na jejichž základě původní žalobce provedl dílo (navěšení, svěšení, balení a kontrolu boxů na základě tří objednávek), a za toto provedení následně vystavil postupem podle rámcové smlouvy žalovanému faktury na částky 1 121 670 Kč, 55 359,92 Kč a 42 543,60 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaný za provedení díla nic neuhradil, a to i přesto, že mu byla zaslána předžalobní výzva. 2. Žalovaný uvedl, že na základě rámcové smlouvy prováděli zaměstnanci původního žalobce pro žalovaného kontinuálně dílo specifikované na každý měsíc v dílčích objednávkách, a to v prostorách poskytnutých žalobci žalovaným. Dne 23. 6. 2021 však byla u žalovaného provedena kontrola policisty cizinecké policie a zaměstnanci původního žalobce byli policií „trvale odvedeni“. Závazek původního žalobce vyplývající z rámcové smlouvy se tak „stal nesplnitelným“. Žalovaný neměl možnost využívat služby původního žalobce a plnit své závazky vůči svým klientům a musel si nahradit výpadek v dodávkách od jiných dodavatelů. Porušením smluvní povinnosti žalobce vznikla žalovanému škoda ve výši 1 059 638 Kč a dále žalovaný vystavil žalobci fakturu na částku 14 950 Kč za „nevrácené čipy“. Započtením provedeným dopisem žalovaného ze dne 7. 12. 2021 pohledávka žalobce uplatněná v tomto řízení zanikla. 3. Okresní soud v Břeclavi (poté, co usnesením ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 C 289/2021-62, rozhodl, že na místo původního žalobce vstupuje do řízení – jako nabyvatel práva na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 7. 2022 – společnost Lyncis Beta s. r. o. se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská č. 1349/2, IČO 02044439) rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 9 C 289/2021-241, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 204 623,52 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, zamítl žalobu co do 14 950 Kč s úroky z prodlení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 233 792,59 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Václavíka. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že mezi původním žalobcem a žalovaným byla uzavřena rámcová smlouva, že „však úmysl stran nesměřoval k tomu, aby původní žalobce provedl pro žalovaného předem vymezené dílo“, ale že „vůle stran směrovala … k poskytnutí pracovníků ze strany původního žalobce k práci dle potřeb žalovaného“, čímž docházelo k „obcházení agenturního zprostředkování práce“. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že všechny faktury uvedené v žalobě byly vystaveny oprávněně a že pracovníci původního žalobce vyúčtovanou práci pro žalovaného skutečně odvedli; sporný nebyl ani nárok původního žalobce na zaplacení částky uplatněné v žalobě. Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, kterou posoudil jako platnou. Dospěl k závěru, že započtením žalovaného došlo k zániku žalované pohledávky pouze co do částky 14 950 Kč odpovídající pohledávce žalovaného z titulu „nevrácených čipů“, neboť specifikace pohledávek na náhradu škody v celkové výši 1 059 638 Kč v započtení ze dne 3. 11. 2021 je neurčitá. Pohledávky žalovaného na náhradu škody podle soudu prvního stupně nejsou způsobilé k započtení pro svou neurčitost, a kromě toho v době započtení ani nebyly splatné. 4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 74 Co 40/2024-295, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 1 204 623,52 Kč s úroky z prodlení zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se mezi původním žalobcem a žalovaným jednalo o zastřené agenturní zaměstnávání, a dodal, že se nemohlo jednat o dílo, protože původní žalobce měl být odměňován nikoliv za výsledek činnosti, ale za samotné provádění činnosti. Uvedl, že (původní) žalobce vykonával fakticky činnost svěřenou zákonem agenturám práce, přičemž zákon o zaměstnanosti jak osobě, která zastřeně zprostředkovává, tak osobě, která výkon zastřeného zprostředkování umožní, ukládá sankci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl (s odkazem na § 6 odst. 2 občanského zákoníku) k závěru, že žalobou uplatněný nárok žalobci nelze přiznat, neboť „nikdo nemůže těžit z protiprávního jednání, přičemž od protiprávního jednání obou účastníků se tento obchodní případ odvíjí“. Zdůraznil, že se žalobce „fakticky domáhá výtěžku z nezákonné činnosti jeho právního předchůdce, který bez povolení provozoval činnost agentury práce, a žalovaný dovozuje svůj nárok z toho, že v důsledku kontroly inspektorátu mu vznikl výpadek v produkci, nabíhaly mu sankce od odběratelů, přičemž si následně musel (dokonce) obstarat legální cestou dražší pracovníky od skutečné agentury práce“, čímž se na jednání odporující právní úpravě agenturního zaměstnávání spolupodílel a „sám z něj těžil“. Dovodil, že závěr o nemožnosti „těžit z protiprávního jednání“ brání přiznání i „případného bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti předmětné smlouvy uzavřené mezi účastníky v rozporu se zákonem“. Žalobce se podle odvolacího soudu fakticky domáhá toho, aby soud uspořádal (vypořádal) stranám výtěžek z nelegální činnosti, protože v opačném případě by z nelegální činnosti měla („nespravedlivě“) prospěch pouze jedna ze stran. Žádat však po odvolacím soudu takový postup „nelze než považovat za absurdní“, neboť by se zcela – jak uvádí odvolací soud – vymykal zásadám civilního soudního řízení, jehož smyslem je zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání. Namítá, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, z jehož závěrů vyplývá, že § 6 občanského zákoníku se neaplikuje, jestliže nepoctivě jednají obě strany. Přípustnost dovolání dále podle dovolatele zakládá otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to vypořádání plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval § 6 odst. 2 občanského zákoníku jako absolutní překážku přiznání jakéhokoliv plnění, aniž by vzal v úvahu zásadu, že nikdo se nemá bezdůvodně obohatit na úkor jiného. Ačkoliv odvolací soud dospěl k závěru, že mezi stranami byla uzavřena neplatná smlouva (pro obcházení předpisů o agenturním zaměstnávání), zcela podle dovolatele pominul skutečnost, že žalovanému byla poskytnuta pracovní síla, jejíž hodnotu spotřeboval k vlastnímu prospěchu bez poskytnutého protiplnění a tím získal majetkový prospěch, který již nelze vrátit; v případě nemožnosti vrácení plnění v původním stavu by mělo dojít k peněžité náhradě ve výši obvyklé ceny plnění. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že „překročil meze odvolacího řízení, když rozhodl na základě právního posouzení, se kterým se účastníci neměli možnost v průběhu řízení vypořádat“, čímž bylo podle žalobce porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. 6. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Uvedl, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, na „daný případ zjevně nedopadá“, a že se proto od jeho závěrů odvolací soud nemohl odchýlit. Otázka vypořádání plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy byla podle žalovaného u dovolacího soudu řešena již několikrát, ovšem v dané právní věci se nejedná o posouzení vypořádání plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy, ale plnění vyplývajícího z protiprávní činnosti. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 11. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda vrácením plnění z neplatné smlouvy uzavřené stranami v rozporu se zákonem by strana, které by bylo plnění vráceno, těžila ze svého protiprávního jednání ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ [závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky ovšem k dovolacímu přezkumu – vzhledem k vázanosti dovolacího soudu důvody vymezenými v dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) – nebyl otevřen]. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud (aniž by přihlížel k doplnění dovolání žalobce ze dne 16. 6. 2025, které bylo učiněno po uplynutí lhůty k podání dovolání – srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. 13. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14. Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého majetkového prospěchu od obohaceného; jde o nárok objektivní povahy, jehož vznik není vázán na protiprávnost ani zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019). Bezdůvodné obohacení vzniká (může vzniknout) též na základě plnění podle neplatné smlouvy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020). Neplatnost právního jednání vede k tomu, že nevznikne závazek z tohoto právního jednání, a současně ve spojení s pravidly o bezdůvodném obohacení zakládá – jak vyplývá z citovaného ustanovení § 2993 o. z. – právo na vrácení poskytnutého plnění. Toto právo v zásadě nevylučují ani vady volního aktu, na kterém se plnění zakládá (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019). 15. Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (§ 2999 odst. 1 o. z.). Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (§ 2999 odst. 2 o. z.). Nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k jeho zkáze, ztrátě nebo zhoršení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku (§ 2999 odst. 3 o. z.). 16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 vychází ze závěru, že způsob a rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění upravený v § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se uplatní v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy (typicky smlouvy kupní) si obě strany plnily. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení je (v § 458 odst. 1 obč. zák.) založena na principu naturální restituce, tj. na principu navrácení v předešlý stav. Obsah restituční povinnosti je pak vymezen tak, že musí být zásadně vráceno to, co bylo na základě neplatné smlouvy přijato. Pouze tehdy, není-li to dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada jako ekonomická protihodnota toho, co nemůže být vydáno. V případě neplatné kupní smlouvy je tedy domnělý prodávající povinen vrátit kupní cenu a domnělý kupující předmět smlouvy. Pokud byl předmět smlouvy domnělým kupujícím spotřebován, náleží domnělému prodávajícímu peněžitá náhrada (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod č. 32/2011 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2004, a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5077/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3391/2009). 17. Tyto závěry jsou dovolacím soudem přijímány též ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014, podle níž má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z. v případě, že není dobře možné vydat předmět bezdůvodného obohacení. Z ustanovení § 2999 odst. 1 věty první o. z. (stejně jako tomu bylo v případě § 458 odst. 1 obč. zák.) plyne, že zůstává zachována priorita vydání samotného předmětu bezdůvodného obohacení (naturální restituce) i povinnost poskytnout náhradní plnění v penězích, není-li dobře možné vydat přímo předmět bezdůvodného obohacení (např. pokud obohacení spočívalo ve výkonech, došlo ke zničení, spotřebování, zcizení nebo ztrátě předmětu bezdůvodného obohacení), aby byl odčerpáním neoprávněně nabytých hodnot v zásadě obnoven předešlý stav (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněný pod č. 98/2022 Sb. rozh. obč.). 18. Podle ustanovení § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle ustanovení § 6 odst. 2 o. z. nesmí nikdo těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. 19. Ustanovení § 6 odst. 1 o. z. představuje generální klauzuli, která obsahuje princip poctivosti jako stěžejní princip soukromého práva. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3575/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, uveřejněný pod č. 66/2023 Sb. rozh. obč.). Poctivost však není kritériem platnosti právního jednání (oproti dobrým mravům – srov. § 580 odst. 1 a § 588 o. z.) a její nedostatek proto nezpůsobuje neplatnost právního jednání [v právní teorii srov. například LAVICKÝ, P. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 44–50, anebo MELZER, F., TÉGL, P. § 6. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek I. Praha: Leges, 2013, s. 121]. 20. Ustanovení § 6 odst. 2 o. z. vyjadřuje zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo se nemůže dovolávat své vlastní hanebnosti), která zakazuje, aby někdo měl prospěch z vlastního nepoctivého jednání. Na roveň nepoctivému jednání se řadí protiprávní činy a protiprávní stavy, které někdo buď vyvolal, anebo je sice nevyvolal, ale má nad nimi kontrolu. Zákaz těžit z vlastního nepoctivého nebo protiprávního jednání (protiprávního stavu) znamená, že takové jednání (stav) nemůže posloužit jednající osobě (osobě, která vyvolala protiprávní stav nebo nad ním má kontrolu) k získání výhody, a může se projevit v tom, že tato osoba se nebude moci dovolat svých práv nebo námitek, které by jinak měla [např. se nebude moci dovolat neplatnosti ujednání ve smlouvě, které do smlouvy sama vnesla, a jejíž neplatnost tak způsobila (srov. též § 579 odst. 1 o. z.)]. Smyslem a účelem zásady vyjádřené v ustanovení § 6 odst. 2 o. z. je, aby v právních vztazích byla chráněna poctivá strana proti nepoctivé (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004), nikoliv postih stran nebo jedné z nich v situaci, kdy obě (všechny) jednají nepoctivě či protiprávně. 21. Vrácením plnění poskytnutého podle neplatné smlouvy právní úprava sleduje obnovení stavu, který tu byl před uzavřením této smlouvy (před plněním z ní). Právo na vrácení takového plnění (ať už v podobě naturální, nebo v náhradní peněžité podobě), které mají obě strany oboustranně zavazující smlouvy, je zákonným důsledkem neplatnosti smlouvy a nepředstavuje výhodu žádné z jejích stran. Uvedené platí bez ohledu na důvod neplatnosti smlouvy, tedy i v případě, že je smlouva neplatná pro rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1 o. z.). Tím, že si strany takové smlouvy vydají vzájemně poskytnutá plnění, žádná z nich netěží (nemá výhodu) z toho, že uzavřela smlouvu, která odporuje zákonu, a neporušuje tím zákaz uvedený v ustanovení § 6 odst. 2 o. z. 22. Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož závěr o nemožnosti těžit z protiprávního jednání brání přiznání bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti předmětné smlouvy uzavřené mezi účastníky v rozporu se zákonem, není správný. 23. Uvádí-li odvolací soud, že žalobce se fakticky domáhá toho, aby soud uspořádal (vypořádal) stranám výtěžek z nelegální činnosti původního žalobce, který bez povolení provozoval činnost agentury práce, což považuje za absurdní, pak nesprávně zaměňuje plnění poskytnuté původním žalobcem žalovanému podle (neplatné) smlouvy s výtěžkem (ziskem) z činnosti původního žalobce provozované na podkladě této smlouvy, který není předmětem vypořádání stran smlouvy podle ustanovení § 2993 o. z. 24. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nelze přiznat ani právo z bezdůvodného obohacení, vychází z předpokladu, že smlouva uzavřená v projednávané věci mezi účastníky je neplatná pro rozpor se zákonem, aniž by bylo z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, zda se odvolací soud zabýval splněním všech podmínek tohoto důvodu neplatnosti právního jednání (srov. § 580 odst. 1 o. z.), jakož i tím, zda jde o neplatnost absolutní, k níž se přihlíží i bez návrhu (srov. § 588 o. z.), nebo relativní, kdy je třeba, aby neplatnost namítla oprávněná osoba, jinak se právní jednání považuje za platné (srov. § 586 o. z.). Dovolací soud se těmito otázkami zabývat nemohl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu může přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a žalobce nesprávné právní posouzení (ne)platnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky ve svém dovolání neuplatnil. 25. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující proti výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (aniž by se zabýval dovolatelem uplatněnými námitkami vad řízení, neboť jejich posouzení by na závěru o nesprávnosti napadeného rozsudku nemohlo nic změnit) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). 26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu