21 Cdo 188/2026-329 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. Š., proti žalovanému Škoda Auto a. s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 277/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2025, č. j. 23 Co 71/2025, 23 Co 155/2025-256, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, č. j. 23 Co 71/2025, 23 Co 155/2025-256, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Otázka hmotného práva, ve vztahu k jaké práci je třeba posuzovat zdravotní způsobilost zaměstnance v případě výpovědi dané mu z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 5. 2025 – dále jen „zák. práce“), při jejímž řešení se odvolací soud podle mínění dovolatelky „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od jeho rozsudku ze dne 7. 2. 2023, č. j. Cdo 2536/2022-559,“ přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 3. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2536/2022, dospěl k závěru, že k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce smí zaměstnavatel přistoupit, jen jestliže zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, který nebyl způsoben pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo ohrožením nemocí z povolání, pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat dále dosavadní práci, přičemž dosavadní prací je třeba rozumět „práci sjednanou v pracovní smlouvě“. Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatelky, že z uvedeného rozhodnutí plyne závěr, že zdravotní způsobilost je třeba v případě výpovědi dané z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. e) zák. práce posuzovat (pouze) ve vztahu „ke skutečně vykonávané práci, tedy k reálné náplni pracovních činností zaměstnance“. 4. Z obsahu dovolání nadto vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (zejména se skutkovým závěrem, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána jako operátor logistiky – plánovač s místem výkonu práce K. a že od 1. 8. 2021 došlo ke změně pracoviště žalobkyně, avšak „profese“ žalobkyně operátor logistiky – plánovač, jakož i tarifní a cílová skupina, zůstala stejná a nedošlo ke změně pracovní smlouvy v druhu vykonávané práce) a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl), a že též v dovolání předestírá své vlastní (od soudů odlišné či jimi neučiněné) skutkové závěry (že sjednaným druhem práce žalobkyně „fakticky“ nebyla pozice operátor logistiky – plánovač, nýbrž „plánovačka“, a že k této konkludentní změně pracovní smlouvy došlo už v roce 2009), na základě nichž dochází k jiným právním závěrům než odvolací soud. 5. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 6. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 7. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná. 8. Ostatně argumentace dovolatelky je vnitřně rozporná, neboť prosazuje, že v roce 2009 došlo ke konkludentní změně pracovní smlouvy a že reálně vykonávala činnost na pozici „plánovačka“, a soudům nižších stupňů vytýká, že tuto skutečnost nevzaly v potaz a tím se „dopustily odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to například od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2034/2019“, a současně uvádí, že dosavadní praxe žalovaného je v rozporu s principy spravedlivého výkonu práv, neboť pod „zastřešující pracovní pozici operátor logistiky“ zahrnuje zaměstnance vykonávající „diametrálně odlišné činnosti, lišící se svou povahou, fyzickou i psychickou náročností a dopady na zdravotní stav pracovníků“. 9. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou předestřená otázka, zda je časově omezena možnost použití lékařského posudku jako podkladu pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. Judikatura Nejvyššího soudu již dříve dovodila, že lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nestanoví (a neprokazují) autoritativně (závazným a zásadně konečným způsobem), že by posuzovaný zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost, neboť poskytují zaměstnanci, zaměstnavateli i soudům (správním úřadům a jiným orgánům) pouze nezávazné „dobrozdání“ o zdravotním stavu zaměstnance z hlediska jeho zdravotní způsobilosti k práci, z něhož soud při svém rozhodování nemůže vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Při zkoumání, zda byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. e) zák. práce, může soud v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí vycházet (jen) z lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb (z rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává) pouze tehdy, má-li všechny stanovené náležitosti a jestliže za řízení nevznikly žádné pochybnosti o jejich správnosti; v případě, že lékařský posudek (rozhodnutí příslušného orgánu, který lékařský posudek přezkoumává) nebude obsahovat všechny náležitosti nebo bude neurčitý či nesrozumitelný anebo že z postojů zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo z jiných důvodů se objeví potřeba (znovu a náležitě) objasnit zaměstnancův zdravotní stav a příčiny jeho poškození, je třeba v příslušném soudním řízení otázku, zda zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, vyřešit (postavit najisto) dokazováním, provedeným zejména prostřednictvím znaleckých posudků. Výpověď zaměstnavatele z pracovního poměru daná zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce není neplatným pracovněprávním úkonem jen proto, že zaměstnavatel přistoupil k výpovědi pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost zaměstnance, aniž by měl rozvázání pracovního poměru podložené (řádným a účinným) lékařským posudkem, popřípadě rozhodnutím správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává; uplatní-li zaměstnanec žalobou u soudu neplatnost takového rozvázání pracovního poměru (§ 72 zák. práce), soud může shledat výpověď neplatnou, jen jestliže zaměstnavatel dokazováním (zejména znaleckými posudky) neprokáže, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, který byl uveřejněn pod č. 42/2017 Sb. rozh. obč. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, uveřejněný pod č. 43/2022 Sb. rozh. obč.). 10. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobkyně, že soudy neprovedly všechny důkazy, které navrhla. V občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011). V projednávané věci odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně, který řádně odůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy (srov. odstavec 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 11. Ve vztahu k námitkám dovolatelky v čl. VI dovolání, v němž namítá „další důležité okolnosti“, dovolací soud uvádí, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 12. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 12. 2024, č. j. 20 C 277/2023-199, doplněný usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 4. 2025, č. j. 20 C 277/2023-223, ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 10. 3. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu