21 Cdo 2107/2025-435 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. D., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, proti žalované České poště, s. p. se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 44/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2025, č. j. 30 Co 495/2024-417, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2025, č. j. 30 Co 495/2024-417, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby (z obsahu dovolání vyplývající) rozhodné právní otázky [otázka procesního práva, jaké jsou předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, a otázka hmotného práva, za jakých podmínek (ne)lze ve smyslu § 61 odst. 4 zákoníku práce na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával] byly posouzeny jinak. K otázce předpokladů pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku 3. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř. tzv. revizní znalecký posudek [srov. například zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod č. 38/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013]. Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba je hodnotit i v souvislosti s jinými důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sb. rozh. obč.). 4. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zastává názor, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání odpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Znalecký posudek je možné dát přezkoumat jiným znalcem, státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost (srov. § 127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1741/2020). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněný pod č. 45/1984 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 746/2019). 5. Soud se musí zabývat i otázkou, zda znalec disponuje příslušnou odborností k podání znaleckého posudku ve vztahu k problematice, kterou je třeba řešit s využitím odborných znalostí. Proto musí dbát, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popř. z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti (srov. zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, č. j. Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, č. j. Pls 3/80, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017). Povinnost znalce vykonávat činnost pouze v oboru a odvětví (a případně specializaci), pro kterou má oprávnění, vyplývá přímo z § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Opačný přístup by popíral smysl a účel strukturování oboru zdravotnictví do jednotlivých odvětví podle vyhlášky č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví, neboť pokud by mohl jakýkoliv lékařský postup hodnotit znalec bez ohledu na dané odvětví, stávalo by se takové dělení de facto obsoletním (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2946/2022). Odvolací soud též správně poukázal, že k posouzení zdravotní způsobilosti žalobce k práci je odpovídajícím znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví zdravotnická odvětví různá a specializace posudkové lékařství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 670/2019). 6. V poměrech nyní projednávané věci odvolací soud náležitě vysvětlil (viz body 6, 23 a 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), proč za existence dvou znaleckých posudků s odlišnými závěry o zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu sjednané práce – znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče (znalce z oboru zdravotnictví, odvětví zdravotnická odvětví různá, specializace posudkové lékařství) a znaleckého posudku MUDr. Miloše Táborského, CSc. (znalce z oboru zdravotnictví, odvětví interna, specializace kardiologie) – vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Boháče, podle jehož závěrů žalobce zdravotní způsobilost k výkonu práce řidiče, typová pozice 432050, dlouhodobě pozbyl. Výhradně ze závěrů tohoto posudku vycházel z toho důvodu, že znalec MUDr. Boháč, na rozdíl od znalce MUDr. Táborského, disponuje odborností nezbytnou pro zodpovězení položené otázky, čímž též logicky odůvodnil, proč nepřistoupil k nařízení revizního znaleckého posudku. 7. Na základě uvedeného proto ani judikaturu, na niž žalobce v textu svého dovolání v této souvislosti poukazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001), nelze ve vztahu k projednávané věci považovat za přiléhavou, neboť se dotýká zcela odlišné procesní situace, v níž se nejednalo o existenci dvou posudků znalců, z nichž jeden neměl dostatečnou odbornost pro zodpovězení položené otázky. K otázce, za jakých podmínek (ne)lze ve smyslu § 61 odst. 4 zákoníku práce na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával 8. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. – za obsahově shodné předchozí právní úpravy – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1539/2008, uveřejněný pod č. 152/2009 v časopise Soudní judikatura). Nejde však o úvahu zcela neomezenou, neboť právní předpis tím, že taxativně vymezuje důvody, ze kterých zaměstnavatel může se zaměstnancem jednostranně rozvázat pracovní poměr, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o okolnostech, za nichž (ne)lze po zaměstnavateli „spravedlivě požadovat“, aby zaměstnance dále zaměstnával, usměrňována (k tomu srov. – za obsahově shodné předchozí právní úpravy – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 938/2009, uveřejněný pod č. 111/2010 v časopise Soudní judikatura). Zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Současně platí, že, jsou-li některá hlediska pro posouzení, zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval, v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2636/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1464/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 864/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2110/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 95/2020). 9. Z uvedeného vyplývá, že hlediska významná pro vymezení relativně neurčité hypotézy § 61 odst. 4 zákoníku práce se váží jak k důvodu výpovědi z pracovního poměru, tak k dalším okolnostem vypovídajícím o možnosti a podmínkách, za nichž by zaměstnavatel mohl zaměstnance dále zaměstnávat, o dopadech dalšího zaměstnávání do poměrů zaměstnavatele, jakož i o osobních poměrech zaměstnance. K těmto hlediskům odvolací soud přihlédl. Na jedné straně zohlednil samotný důvod výpovědi podle § 52 písm. e) zákoníku práce, jehož naplnění (závěr o naplnění použitého výpovědního důvodu nebyl podaným dovoláním dotčen) brání tomu, aby žalovaná nadále žalobci práci podle pracovní smlouvy přidělovala [srov. § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti]. Na druhé straně vzal v úvahu, že zdravotní poměry žalobci neumožňují, aby případně práci vykonával na dalších pracovních místech (listovní motorizovaný doručovatel, údržbář, pracovník poštovní přepravy, pracovník vnitřní služby, obsluha a údržba zařízení), která mu byla žalovanou nabídnuta. Je tedy zřejmé, že pracovní poměr účastníků by nemohl být v budoucnu naplňován a odvolací soud tudíž správně (v souladu se shora uvedenými závěry soudní praxe) uzavřel, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala. 10. Poukazuje-li žalobce v textu svého dovolání na údajný rozpor odůvodnění napadeného rozsudku s citovanými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (obsaženými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 938/2009, a ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1539/2008), potom přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého soudy vycházely v odkazovaných věcech, v nichž své závěry o tom, zda na zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, odvíjely od uplatnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. 11. Námitky, že uvedený závěr odvolacího soudu „je toliko konstatováním nesprávných skutkových zjištění, ke kterým soud dospěl nesprávným procesním postupem v rozporu s ust. § 127 odst. 2 OSŘ“, a že odvolací soud „nezohlednil skutečnost, že žalovaná fakticky byla schopna žalobci práci přidělovat“, představují v dovolacím řízení nepřípustný nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem a skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při vymezení relativně neurčité hypotézy § 61 odst. 4 zákoníku práce vycházel. 12. Dovolatel zde pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 13. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). S námitkou nesprávného procesního postupu podle § 127 odst. 2 o. s. ř. se dovolací soud vypořádal v souvislosti s předchozí dovolatelem nastolenou otázkou. 14. Dovoláním žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu“. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 3. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu