21 Cdo 2155/2025-277 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně R. V., zastoupené Mgr. Martinem Hyklem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní č. 879/27, proti žalované GEOSAN GROUP a. s. se sídlem v Kolíně, U Nemocnice č. 430, IČO 28169522, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu č. 1516/32, o zaplacení 126 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 307/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2025, č. j. 23 Co 90/2023-231, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 714,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Daniela Thelena, advokáta se sídlem v Praze 7, U Průhonu č. 1516/32. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2025, č. j. 23 Co 90/2023-231, části jeho výroku I o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 1. 2023, č. j. 19 C 307/2022-78, ve výroku o věci samé III, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Žalobkyně v podaném dovolání předkládá tyto právní otázky, podle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené: a) „zda lze účetní rezervu považovat za řádně vytvořenou ve smyslu § 26 odst. 3 a § 7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví …, pokud její existence není v účetní závěrce věcně identifikovatelná, jednoznačně doložená a průkazně zachycena v rozvaze?“ (dále jen „otázka č. 1“), a b) „zda lze pojem ‚účetní výsledek hospodaření závodu‘ pro účely posouzení nároku zaměstnance na mimořádnou odměnu vykládat jako účetní výsledek vyplývající z účetní závěrky, i když Závod není samostatnou účetní jednotkou a jeho výsledek hospodaření tak nelze zjistit z účetní závěrky? Pokud ano, jakým způsobem a odkud má být tento výsledek hospodaření konkrétního závodu pro účely stanovení nároku na odměnu zjišťován?“ (dále jen „otázka č. 2“). Přípustnost dovolání odvozuje rovněž z toho, že odvolací soud v novém řízení nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, vyslovený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 21 Cdo 3045/2023-177, když „rezignoval na úplné dodržení pravidel výkladu vůle tak, jak je dovolací soud předestřel“. 3. Otázku č. 1 ani otázku č. 2 odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil. Nezabýval se tím, zda „účetní rezervu“ (rezervu podle § 26 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví) lze považovat za vytvořenou pouze tehdy, pokud je „v účetní závěrce věcně identifikovatelná, jednoznačně doložená a průkazně zachycena v rozvaze“, ani tím, zda lze pojem „účetní výsledek hospodaření závodu“ vykládat jako účetní výsledek vyplývající z účetní závěrky (takto jej ani nechápal, jestliže „hospodářský výsledek ZPSO“ v uvedeném smyslu vzal za prokázaný z listiny „vyhodnocení tržeb ZPSO k 31. 12. 2021“). Na uvedených otázkách proto rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Otázky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. 4. Prostřednictvím nastolených otázek žalobkyně též nepřípustně zpochybňuje správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (že „v daném případě byl u žalované za kalendářní rok 2021 hospodářský výsledek ZPSO stanoven ve výši 2 727 000 Kč, a to po ‚úpravě‘ při přípravě účetní závěrky, kdy dne 25. 3. 2022 byla vytvořena rezerva na smluvní pokutu ve výši 20 000 000 Kč, která byla v té době ze strany smluvního partnera po žalované nárokována“), k nimž dospěl (jak vyplývá z jeho odkazu na jeho předchozí rozhodnutí ve věci, zrušené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 21 Cdo 3045/2023-177) na základě shora uvedeného „vyhodnocení tržeb ZPSO k 31. 12. 2021“ a „tabulky z účetního systému žalované datované dnem 25. 3. 2022“. Takové námitky představují jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. 5. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 6. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 7. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, uveřejněný pod č. 231/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě nejedná. 8. Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu ohledně výkladu právního jednání, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 21 Cdo 3045/2023-177. Rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s tímto právním názorem, jakož i ustálenými závěry rozhodovací praxe, na něž dovolací soud v tomto rozhodnutí odkázal. 9. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura). 10. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, uveřejněný pod č. 67/2020 Sb. rozh. obč.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). 11. Pro rozhodnutí o uplatněném nároku na zaplacení roční odměny „za splnění plánovaného ukazatele Výsledku hospodaření ZPSO ve výši 9 308 000 Kč“ byl určující výklad pojmu „Výsledek hospodaření“, jenž žalovaná k vymezení odměny ve mzdovém výměru („příslibu odměn“) použila. Při zjišťování úmyslu žalované, který v době určení odměny měla, se odvolací soud zcela správně a v souladu s výše uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe zabýval tím, jaký význam se tomuto pojmu v poměrech žalované přikládá. Jeho postupu, přihlédl-li k tomu, jak pojem „Výsledek hospodaření“ v době vystavení mzdového výměru definoval vnitřní předpis žalované (STO 03.02 – zásady odměňování), nelze proto nic vytknout. Pokud potom vnitřní předpis „Výsledek hospodaření“ definuje jako „účetní výsledek hospodaření“, tj. shodně jako samotný mzdový výměr, odvolací soud správně úvahy o splnění podmínek k vyplacení odměny vázal na „účetní výsledek hospodaření ZPSO“. 12. Namítá-li dovolatelka, že uvedený vnitřní předpis nebyl ve vztahu k ní účinný, protože s ním nebyla seznámena, pak pomíjí, že z ustanovení § 305 odst. 4 zákoníku práce pro zaměstnavatele toliko vyplývá povinnost zaměstnance seznámit s vydáním vnitřního předpisu, jenž musí být všem zaměstnancům přístupný; nesplnění uvedené povinnosti dovolatelka žalované nevytýká (z obsahu dovolací argumentace vyplývá, že žalobkyně namítá neprovedení seznámení z hlediska obsahového, resp. že odvolací soud „měl zohlednit skutečnost, že v situaci nejasnosti výrazu ‚účetní výsledek hospodaření závodu‘ existovala povinnost zajistit zaměstnanci, respektive všem zaměstnancům jakožto adresátům tohoto pravidla, srozumitelnost a přístupnost významu takového právního projevu“). Z takto koncipované povinnosti vychází též závěry dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2453/2019, s nimiž proto rozsudek odvolacího soudu (s ohledem na uplatněnou námitku) nemůže být v rozporu. 13. Námitky, že „odvolací soud pouze velice stroze odůvodnil odmítnutí provedení důkazu výslechem kontrolora účetní závěrky p. N., a i veškerých jiných navržených svědků a zároveň rezignoval na jakýkoliv objektivní a věcný rozbor skutečné existence tvrzené rezervy, např. pomocí Žalobkyní navrhovaného znaleckého posudku“, nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat (jak ostatně uvádí též dovolatelka) jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022). 14. Dovoláním žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“; v části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV o náhradě nákladů řízení, a výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 6. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu