21 Cdo 2197/2025-500 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. L., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova č. 1714/27, proti žalované KOMA – Industry s. r. o. se sídlem v Ostravě, Ruská č. 514/41, IČO 64617912, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova č. 361/9, o odstupné, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 48/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2025, č. j. 16 Co 211/2016-442, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 407,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubora Bernatíka, advokáta se sídlem v Ostravě, Preslova č. 361/9. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2025, č. j. 16 Co 211/2016-442, v části směřující proti výroku I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Otázka, „zda lze dodatečně, s odstupem času, provést měření lokální svalové zátěže pro účely zjištění podmínek, při nichž vzniká nemoc z povolání“, kterou dovolatel předkládá jako otázku hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť oproti mínění dovolatele jde o otázku skutkovou, nikoliv právní. Jejím prostřednictvím totiž dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav), ale brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že v současné době (v roce 2025) již nelze zpracovat objektivní časový snímek směny žalobce tak, aby to odpovídalo realitě rozhodné doby (rok 2013). Takové námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3855/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3695/2018). 3. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatele, že z judikatury dovolacího soudu v obdobných věcech vyplývá, že dodatečné měření, dokonce s větším časovým odstupem, provést lze. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2812/2020, avšak v něm takový – obecně platný – závěr není vyjádřen explicite, ani obsažen implicite. V tam souzené věci Nejvyšší soud založil přípustnost dovolání na řešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné pro posouzení onemocnění Kienboeckovou chorobou jako nemoci z povolání v důsledku práce s kladivem jako vibrujícím nástrojem ve smyslu nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání; v rámci řešení této otázky se zabýval splněním podmínek stanovených v kapitole II, položce 8 přílohy nařízení vlády, podle nichž nemocemi z povolání způsobenými fyzikálními faktory jsou (mimo jiné) nemoci kostí a kloubů rukou nebo zápěstí nebo loktů při práci s vibrujícími nástroji a zařízeními, pokud vznikají při práci s pneumatickým nářadím ručně ovládaným nebo při práci s vibrujícími nástroji s takovými hodnotami zrychlení vibrací, které jsou podle současných lékařských poznatků příčinou nemoci. Pokud bylo v označeném rozsudku zmiňováno „měření“, šlo o měření hodnot zrychlení vibrací při práci s kladivem, přičemž Nejvyšší soud uzavřel, že zbývá posoudit, zda lze mít za splněnou podmínku (z hlediska výkladu uvedené normy určující), že v případě práce s kladivem (obecně, nikoliv v tomto konkrétním případě) jde o takovou práci „s vibrujícími nástroji s takovými hodnotami zrychlení vibrací, které jsou podle současných lékařských poznatků příčinou nemoci“. Nejvyšší soud se v označeném rozsudku v žádném ohledu nevyjadřoval k měření lokální svalové zátěže určitého zaměstnance v době, kdy měl pracovat v podmínkách, za nichž vzniká nemoc z povolání, které bylo významné pro rozhodnutí ve zde souzené věci. Jak k dotazu soudu prvního stupně sdělil Zdravotní ústav se sídlem v Ostravě ve svém přípise ze dne 14. 6. 2023, založeném na č. l. 328 soudního spisu, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2812/2020 se vztahuje nejen k jiné diagnóze, ale i k jinému expozičnímu faktoru dle Seznamu nemocí z povolání, uvedenému v nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kdy citované rozhodnutí řeší faktor vibrace přenášené na ruce (hodnocení podléhá nařízení vlády č. 272/2011 Sb.), zatímco ve zde souzené věci se jedná o lokální svalovou zátěž horních končetin (hodnocení řeší nařízení vlády č. 361/2007 Sb.), přičemž mechanismus působení a patogeneze vzniku onemocnění jsou diametrálně odlišné: v případě vibrací přenášených na ruce se jedná o působení vnějšího podnětu – hladiny zrychlení vibrací přenášených na ruce, přičemž rezonanční hladina a doba jejího působení je dominantní pro vznik konkrétního onemocnění a měření vibrací představuje snímání vibrací generovaných konkrétním nástrojem při úchopu rukou; naproti tomu onemocnění z přetěžování pohybového aparátu je vyvoláno vlastní prací, která vede ke vzniku akčního potenciálu ve svalech, stran jeho limitů Nejvyšší soud odkazuje na podrobný popis obsažený ve stanovisku Zdravotního ústavu. 4. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud v odkazovaném rozsudku neřešil otázku formulovanou dovolatelem, „zda lze dodatečně, s odstupem času, provést měření lokální svalové zátěže pro účely zjištění podmínek, při nichž vzniká nemoc z povolání“. Takovou otázku ani řešit nemohl, neboť její zodpovězení, jak výše vysvětleno, závisí na skutkových okolnostech konkrétní věci. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2812/2020 je tedy nepřípadný a nelze uzavřít, že odvolací soud se od jeho závěrů odchýlil. 5. Vytýká-li dovolatel v bodu V. svého dovolání odvolacímu soudu, že převzal nesprávné úvahy znalce, pak přehlíží, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nemá-li dovolatel v rovině skutkové k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3443/2021). 6. Dovolání nelze shledat přípustným ani pro řešení otázky, „kdo nese důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele za podmínek, při nichž vzniká nemoc z povolání, v situaci, kdy zaměstnavatel nesplnil v rozhodné době svou zákonem uloženou povinnost provést měření lokální svalové zátěže a zařadit druh práce do příslušné kategorie prací z hlediska rizikových faktorů“, která podle názoru dovolatele rovněž nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. 7. Odvolací soud se v základní otázce rozvržení důkazního břemene neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je pro vznik povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání rozhodující, zda zaměstnanec u něj pracoval za podmínek, za nichž konkrétní nemoc z povolání vzniká, a zda je dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2308/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3789/2012). Zaměstnavatel tak nenese důkazní břemeno (a břemeno tvrzení) ohledně skutečnosti, že u něj zaměstnanec pracoval za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3689/2012). Na takovém rozvržení důkazního břemene nemění nic ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I ÚS 463/23, neboť tento se týkal rozložení důkazního břemene ohledně podstatné změny poměrů poškozeného zaměstnance, domáhal-li se zaměstnavatel úpravy (zproštění) povinnosti platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. 8. Zdůrazňuje-li dovolatel ve formulované otázce rozložení důkazního břemene své přesvědčení, že „zaměstnavatel nesplnil v rozhodné době svou zákonem uloženou povinnost provést měření lokální svalové zátěže a zařadit druh práce do příslušné kategorie prací z hlediska rizikových faktorů“, pak klíčový (z hlediska posouzení přípustnosti dovolání) je závěr odvolacího soudu, že ani tato skutečnost neznamená, že žalobce u žalované pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, protože odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce „nebyl u žalované vystaven vlivům, které mohou způsobit vznik nebo rozvoj syndromu karpálního tunelu vpravo“. Je tak zřejmé, že odvolací soud nerozhodl ve věci z důvodu neunesení důkazního břemene, a proto na dovolatelem formulované právní otázce jeho rozhodnutí nezáviselo. 9. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že žalobce se v podstatě domáhá aplikace pravidel o tzv. obrácení důkazního břemene. Judikatura pro tyto případy již dovodila, že obrácení důkazního břemene nastává v případě, kdy jedna ze stran sporu zmařila provedení důkazu a protistrana se tím ocitla v důkazní nouzi, neboť nebyla schopna prokázat svá skutková tvrzení (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18, podle něhož zdravotnické zařízení nemůže procesně těžit z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace). Tento procesní přístup je však výjimečný v případech, kdy je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce – poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017). Od této ustálené soudní praxe se odvolací soud neodchýlil, uzavřel-li, že důkazní břemeno leží na žalobci, a to za situace, kdy lékařský posudek o uznání nemoci z povolání, vydaný již 31. 1. 2014, označoval za odpovědného předchozího zaměstnavatele žalobce; již tehdy (resp. v době rozvázání pracovního poměru) muselo být žalobci zřejmé, že bude-li chtít uplatnit svůj nárok vůči žalované, bude muset prokázat odlišný stav od tohoto lékařského posudku. Otázka, zda byla porušena povinnost zaměstnavatele provést tzv. kategorizaci práce, nebyla z tohoto pohledu v té době zásadní, významu nabývala až postupně, kdy v důsledku časového odstupu nebylo nakonec možno provést odpovídající znalecké zkoumání, jak uvedeno výše. Ve smyslu uvedených judikaturních závěrů tak nelze uzavřít, že by žalovaná zmařila provedení důkazu a způsobila důkazní nouzi žalobce. 10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak nezaloží ani námitky dovolatele o pochybení odvolacího soudu při poučování, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022). 11. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 3. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu