21 Cdo 2327/2025-1028 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce D. L., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova č. 2707/1, proti žalovanému Střednímu odbornému učilišti stavebnímu, Plzeň, Borská 55 se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Borská č. 2718/55, IČO 00497061, zastoupenému Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 161/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2025, č. j. 61 Co 264/2024-996, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalovanému a vedlejší účastnici se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2025, č. j. 61 Co 264/2024-996, neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu, která nebyla odstraněna ve lhůtě uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., pokračovat. 2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. 6. Dovolatel v podaném dovolání vyslovuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu o tom, jaký výdělek by žalobce dosáhl za práci, kterou by pro zaměstnavatele, u něhož by výkon práce po ukončení studia nastoupil, vykonával, kdyby nedošlo k poškození jeho zdraví následkem pracovního úrazu (namítá, že mělo být vycházeno z výdělku ve výši 18 700 Kč, který měl přislíben od svědka T.), a o tom, jaká je výše minimální mzdy, jež za podmínek stanovených v § 371 odst. 3 zákoníku práce (§ 271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) představuje výdělek po pracovním úrazu (namítá, že v době od 1. 1. 2017 měl být jeho výdělek po pracovním úrazu určen podle sazby minimální mzdy ve smyslu § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. úměrně zkrácené pracovní době, ve které byl s ohledem na svůj zdravotní stav práci schopen vykonávat). Tyto námitky však představují jen kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť dovolatel nevymezuje žádnou právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 7. Prostřednictvím uvedených námitek dovolatel též nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry soudů [že žalobce neprokázal skutkové tvrzení o tom, že u svědka T. by za práci, kterou by pro něj po ukončení studia vykonával, dosahoval výdělku 18 700 Kč měsíčně, a že žalobce po pracovním úrazu mohl lehčí práci vykonávat po celou (nezkrácenou) pracovní dobu] a místo nich předkládá své vlastní, od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry [že „se mu podařilo prokázat skutečnosti svědčící pro stanovení pravděpodobného výdělku ve vyšší výši, a to dle vyjádřením sv. T.“, a že „jeho zdravotní stav je natolik nedobrý, že není schopen dlouhodobé trvalé soustavné pracovní aktivity a není schopen (výkonu práce – pozn. dovolacího soudu) na plný úvazek“]. Tyto námitky představují výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem (a soudem prvního stupně), vycházející z odlišného názoru žalobce na hodnocení provedených důkazů a žalobce jimi uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jako jediný přípustný (nesprávné právní posouzení věci), z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. 8. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 9. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 10. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 11. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). 12. Závěry odvolacího soudu o tom, jaký výdělek by žalobce dosáhl za práci, kterou by pro zaměstnavatele, u něhož by výkon práce po ukončení studia nastoupil, vykonal, kdyby nedošlo k poškození na zdraví následkem pracovního úrazu, který utrpěl dne 13. 10. 2008 při praktickém vyučování, a o tom, jaká výše minimální mzdy se jako výdělek po pracovním úrazu v případě žalobce použije pro stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jsou navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. přímo v projednávané věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, č. j. 21 Cdo 577/2020-658, jakož i další judikaturu v tomto rozhodnutí odkazovanou). K uvedeným závěrům za téhož skutkového stavu (srov. shora bod 7) odvolací soud dospěl též ve svém předchozím rozhodnutí o věci zrušeném uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu, v němž byla konstatována jejich věcná správnost. 13. Případné nejsou proto ani námitky dovolatele, že soudy nesprávně vycházely „toliko z pracovního omezení, které odpovídá II. stupni invalidity a tím i odpočtu minimální mzdy“, ačkoliv „v průběhu let“ docházelo ke změnám příčin invalidního důchodu žalobce, kdy „ani orgány sociální zabezpečení neměly po celou dobu samy jasný názor na invaliditu žalobce“, a proto „je nutné vycházet ze situace v době vydání rozhodnutí, která jednoznačně omezenou pracovní schopnost, resp. pracovní nezařaditelnost žalobce osvědčuje a prokazuje“, neboť v řízení – jak bylo uvedeno výše – nebylo prokázáno, že by žalobce byl schopen vykonávat práci jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), ale naopak, že žalobce „může pracovat, pokud se jedná o lehčí práci, po celou pracovní dobu“. Skutečnost, že žalobci byl posudkem o invaliditě Okresní správy sociálního zabezpečení v Rokycanech ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. XY, od 4. 12. 2018 přiznán invalidní důchod třetího stupně z důvodu úrazu ze dne 13. 10. 2008, soudy správně promítly do stanovení složek vymezujících rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, že se u žalobce nadále (od 4. 12. 2018) nepřihlíží k (fiktivnímu) výdělku ve výši minimální mzdy (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2341/2019, uveřejněný pod č. 89/2020 Sb. rozh. obč.). 14. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatele uvedené v dovolání v bodu II (neprovedení důkazu „pojistným spisem“) a bodu V (nesouhlas s „názorem soudů o koncentraci řízení a nepoužitelnosti důkazů a důkazních návrhů žalobce“, které „vychází z toho, že námitky žalobce, že k výdělku po skončení pracovní neschopnosti měla být připočtena pouze část minimální mzdy, neboť není schopen pracovat na plný pracovní úvazek, byly vzneseny až po koncentraci řízení“, že není zřejmé, „jakým způsobem pak soud bez dalšího vyšel z tvrzení, že ‚snížená pracovní schopnost o 60 % podle soudu zcela jistě neznamená, že žalobce není schopen jiných lehčích prací vykonávaných na plný úvazek, případně v jiném zaměstnání…‘“, a že „pokud žalobce tvrdil svou omezenou pracovní schopnost, nebyl nikdy soudem poučen o tom, že je nutné k těmto jeho tvrzením předložit jakékoliv další důkazy či že je nutné tvrzení doplnit“), neboť tyto námitky nejsou dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Dovolatel v tomto směru navíc ani nevymezuje žádnou otázku, na níž by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. 15. V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, tj. proti výrokům III a IV a proti části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV a V, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. V dovolacím řízení úspěšní žalovaný a vedlejší účastnice sice vynaložili náklady na sepis vyjádření k dovolání advokátem, avšak s ohledem na širší okolnosti případu, zjevný rozdíl v majetkových poměrech účastníků a majetkové poměry dovolatele (kdy jeho jediným příjmem je invalidní důchod a pobíraná „renta“) byla úspěšnému žalovanému a vedlejší účastnici náhrada nákladů dovolacího řízení odepřena; žalovaný a vedlejší účastnice proti obdobnému postupu soudu prvního stupně a odvolacího soudu nic nenamítali. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 6. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu