21 Cdo 2379/2025-331 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4 – Krči, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti žalované A. K.-I., zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, o určení, že nemovitá věc je zatížena zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 55/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2025, č. j. 25 Co 22/2025-314, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 25 Co 22/2025-314, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že ke stavení promlčecí doby zástavního práva došlo pouze po dobu první fáze soudního prodeje zástavy, která začala podáním žaloby o nařízení soudního prodeje zástavy (dne 8. 2. 2013) a která skončila dnem právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 1. 2014, č. j. 30 C 4/2013-29, jímž bylo této žalobě vyhověno (tj. dnem 6. 2. 2014), a že pokud žalobkyně nevyvolala druhou fázi soudního prodeje zástavy (podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, popřípadě podáním exekučního návrhu), nepokračovala řádně v uplatňování zástavního práva (v zahájeném řízení), a proto (tříletá) promlčecí doba zástavního práva začala po skončení první fáze řízení o soudním prodeji zástavy opětovně běžet a uplynula v dubnu 2015 spolu se čtyřletou promlčecí dobou zajištěné pohledávky splatné dne 27. 4. 2011] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 3. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že při soudním prodeji zástavy zástavní věřitel řádně – v zájmu uspokojení své zajištěné pohledávky – pokračuje v zahájeném řízení (§ 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) pouze v případě, že bez zbytečných průtahů podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy a že v této druhé fázi soudního prodeje zástavy svými procesními úkony nebrání vlastnímu prodeji (zpeněžení) zástavy a uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku prodeje (zpeněžení) zástavy; do druhé fáze nemusí soudní prodej zástavy přejít jen tehdy, jestliže po usnesení soudu o nařízení soudního prodeje zástavy zástavní právo zaniklo, neboť zajištěná pohledávka s příslušenstvím byla splněna nebo z jiného zákonem stanoveného důvodu zanikla (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 38/2020). 4. Podání návrhu na prodej zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na základě vykonatelného usnesení o soudním prodeji zástavy nepředstavuje řádné pokračování v řízení při soudním prodeji zástavy ve smyslu § 112 obč. zák. a ani řádné vymáhání pohledávky zajištěné zástavním právem, neboť vykonatelné usnesení soudu o nařízení soudního prodeje zástavy není exekučním titulem, který je podmínkou zpeněžení zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1871/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4591/2017). 5. K námitce dovolatelky, že závěr, že vykonatelné usnesení soudu o nařízení soudního prodeje zástavy není exekučním titulem, na jehož základě lze zpeněžit zástavu v nedobrovolné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., byl Nejvyšším soudem vysloven poprvé až „dva roky po datu konání předmětné dražby nedobrovolné“, je namístě uvést, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 33 Cdo 199/2012). Tato konstantní judikatura dovolacího soudu úzce koreluje s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. například nálezy ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, nebo ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18). Uvedený závěr o potřebě aplikace přijatých judikaturních právních závěrů na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí, se tak zjevně vztahuje i na případy, kdy jde o první judikaturní právní názor týkající se výkladu konkrétního zákonného ustanovení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1274/2024). 6. K otázce, zda se promlčuje zástavní právo přiznané vykonatelným usnesením soudu o soudním prodeji zástavy za deset let, srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4409/2016, a v nich vyjádřený právní názor, že pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy, kterým bylo skončeno řízení o soudním prodeji zástavy jako první fáze soudního prodeje zástavy, není takovým soudním rozhodnutím, kterým by bylo zástavního věřiteli přiznáno právo, a které by ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty první obč. zák. způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. 7. Na otázce, zda „má zahájení řízení o určení, že zástavní právo existuje (pozitivní určovací žaloba) účinky ve smyslu § 112 zákona č. 40/1964 Sb., tzn. způsobí stavení promlčecí doby“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu uzavřel, že k promlčení zástavního práva v projednávané věci došlo v dubnu 2015, tedy již před podáním žaloby (v dubnu 2022) o určení, že předmětná nemovitá věc je zatížena zástavním právem. Ani tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. 8. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu