21 Cdo 2669/2024-655 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně D. K., proti žalované Dětskému domovu a školní jídelně, Praha 9, Klánovice, Smržovská 77, příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 9, Smržovská č. 77/5, IČO 61389293, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, o 2 347 352,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 109/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2024, č. j. 62 Co 46/2024-608, 62 Co 273/2023, takto: Rozsudek městského soudu, s výjimkou potvrzující části výroku II, výroku III a části výroku IV o potvrzení doplňujícího rozsudku ve výroku o věci samé, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. května 2023, č. j. 18 C 109/2017-558, doplněný rozsudkem ze dne 15. prosince 2023, č. j. 18 C 109/2017-597, ve výroku I, v části výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení 113 547,93 Kč s 8,5% úrokem z prodlení z částky 3 766,31 Kč od 1. 7. 2014 do zaplacení, z částky 4 954 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení, z částky 23 522,31 Kč od 1. 9. 2014 do zaplacení, z částky 4 143,39 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení, z částky 907,39 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení, z částky 29 203,08 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení, z částky 18 846,06 Kč od 1. 12. 2014 do zaplacení, z částky 5 207,87 Kč od 1. 12. 2014 do zaplacení, z částky 7 524,90 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, z částky 9 468,13 Kč od 1. 2. 2015 do zaplacení, z částky 6 004,49 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení, a ve výrocích III a VI se zrušují a věc v tomto rozsahu se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 28. 2. 2017 (v průběhu řízení se souhlasem soudu rozšířenou podáním ze dne 27. 6. 2017) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 2 347 352,44 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně postupně nabíhajícím z jednotlivých měsíčních částek počínaje dnem 1. 7. 2014 až do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 25. 2. 2007 jako vychovatelka a po uzavření dodatku č. 1 k této pracovní smlouvě s účinností ode dne 1. 12. 2009 jako vedoucí vychovatelka. Podle nařízení vlády č. 75/2005 Sb. činí týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti vedoucího vychovatele 15 až 17 hodin. Žalovaná žalobkyni rozvrhovala přímou pedagogickou činnost ve větším rozsahu, takže žalobkyní vykonávaná přímá pedagogická činnost zahrnovala téměř celou její pracovní dobu a nepřímou pedagogickou činnost tak musela vykonávat v rámci přesčasové práce. Za výkon přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah žalovaná neplatila žalobkyni příplatek ve výši dvojnásobku průměrného hodinového výdělku podle § 132 zákoníku práce a neplatila jí ani plat a příplatky za výkon práce přesčas. Důsledkem tohoto postupu byl též nesprávný výpočet průměrného výdělku žalobkyně, který se projevil ve vyplacení nižší náhrady mzdy za dovolenou. Žalobkyně uplatnila na příplatku za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah v období od ledna 2014 do listopadu 2016 celkem 1 831 494,05 Kč, na nedoplatku platu za práci přesčas vykonanou v měsících říjen až prosinec 2015 a květen až září 2016 celkem 276 638,81 Kč a na nedoplatku náhrady mzdy za dovolenou čerpanou v období od srpna 2014 do srpna 2016 celkem 239 219,58 Kč. 2. Žalovaná s požadavky žalobkyně nesouhlasila. Uvedla, že žalobkyně nesplňovala předpoklad odborné kvalifikace pro výkon činnosti vychovatelky, který vyplývá ze zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících. Přesto však tuto činnost vykonávala a byla za ni po celou dobu trvání pracovního poměru „nadstandardně odměňována“ v rámci mimořádných odměn. Náplní práce žalobkyně bylo také vedení evidence pracovní doby zaměstnanců žalované, kterou nyní zpochybňuje. Poukázala též na nerovnoměrné rozvržení pracovní doby u žalované „na všechny dny v týdnu, a to jako tzv. přímá pracovní doba a související“. 3. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 18 C 109/2017-192, žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2020, č. j. 62 Co 149/2020-225, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud neshledal podmínky pro zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene, neboť žalobkyni nebylo poskytnuto řádné poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Uvedl, že za situace, kdy žalovaná nesouhlasí s údaji o žalobkyní odpracované době uvedenými v evidenci pracovní doby, je na žalované, aby prokázala, že tyto údaje neodpovídají skutečnosti. 4. Obvodní soud pro Prahu 9 následně rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j.18 C 109/2017-558, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1 262 784,07 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. postupně nabíhajícím z jednotlivých měsíčních částek počínaje dnem 1. 7. 2014 až do zaplacení (výrok I), žalobu na zaplacení 1 084 558,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. postupně nabíhajícím z jednotlivých měsíčních částek počínaje dnem 1. 7. 2014 až do zaplacení zamítl (výrok II), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobkyni a žalované uložil povinnost, aby každý zaplatil na náhradě nákladů řízení státu 12 943 Kč (výrok IV); rozsudkem ze dne 15. 12. 2023, č. j. 18 C 109/2017-597, byl rozsudek doplněn o výrok V, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení dalších 10,01 Kč se „zákonným úrokem z prodlení“ od 1. 9. 2015 do zaplacení, a výrok VI o náhradě nákladů doplnění rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalované od 1. 8. 2007 jako vychovatelka a po změně pracovní smlouvy od 1. 12. 2009 jako vedoucí vychovatelka; žalobkyně práci vedoucí vychovatelky vykonávala, i když nesplňovala kvalifikační předpoklady pro výkon přímé pedagogické činnosti. I po změně pracovní smlouvy žalobkyně přímou pedagogickou činnost vykonávala v dosavadním rozsahu 27 hodin týdně, příplatek za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah však žalovaná žalobkyni neplatila. U žalované bylo od 1. 1. 2011 na základě „směrnice – stanovení pracovní doby pedagogů“ zavedeno nerovnoměrné rozvržení pracovní doby pedagogických pracovníků, směrnice však neupravuje (neuvádí) délku vyrovnávacího období. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesouhlasila s výpočtem uplatněných nároků provedeným žalovanou, „nechal soud ve věci vyhotovit znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví mzdy a účetní evidence“, v němž se znalec „vyjadřoval, jaká výše mzdy přísluší žalobkyni za ten který kalendářní měsíc, a to při rozdělení činnosti žalobkyně na přímou a nepřímou pedagogickou činnost, zda žalobkyně vykonávala v tom kterém kalendářním měsíci za shora uvedené období práci přesčas a v jakém rozsahu jí byla fakticky proplacena, jaká výše odměny za práci přesčas by jí za tuto práci v jednotlivém kalendářním měsíci příslušela, jaké finanční ohodnocení náleželo žalobkyni na náhradě za dovolenou a pracovní neschopnost a jaký byl průměrný výdělek žalobkyně“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni náleží příplatek za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah, přičemž při absenci údaje o vyrovnávacím období ve směrnici žalované vyšel z toho, že s ohledem na rozpis služeb pedagogických pracovníků prováděný žalovanou na jeden kalendářní měsíc je vyrovnávací období „třeba aplikovat vždy po uplynutí jednoho kalendářního měsíce“. Při určení výše uplatněných nároků potom vycházel ze znaleckého posudku. Požadovanou odměnu za práci přesčas za měsíce říjen 2015 až prosinec 2015 a květen 2016 až září 2016 žalobkyni nepřiznal, protože v tomto období žalobkyně práci přesčas nevykonala. Pokud žalobkyně práci pedagogického pracovníka vykonávala, nepovažoval soud prvního stupně za významnou námitku žalované o nesplňování kvalifikačních předpokladů žalobkyní. 5. K odvolání obou účastníků řízení (žalobkyně proti části výroku II ohledně částky 114 209,93 Kč s příslušenstvím představující plat za práci přesčas a žalované proti výroku I) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 62 Co 46/2024-608, 62 Co 273/2023, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), „v rozsahu částky 114 209,93 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení“ jej ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 113 547,93 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z částky 3 766,31 Kč od 1. 7. 2014 do zaplacení, z částky 4 954 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení, z částky 23 522,31 Kč od 1. 9. 2014 do zaplacení, z částky 4 143,39 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení, z částky 907,39 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení, z částky 29 203,08 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení, z částky 18 846,06 Kč od 1. 12. 2014 do zaplacení, z částky 5 207,87 Kč od 1. 12. 2014 do zaplacení, z částky 7 524,90 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, z částky 9 468,13 Kč od 1. 2. 2015 do zaplacení, z částky 6 004,49 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení, jinak ohledně částky 662 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2015 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III), potvrdil doplňující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2023 (výrok IV) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 42 172 Kč (výrok V). 6. Odvolací soud dovodil, že odporuje dobrým mravům, dovolává-li se žalovaná toho, že žalobkyně „nedisponovala příslušnou odbornou kvalifikací pro přímou pedagogickou činnost“ za situace, kdy žalobkyni za pedagogického pracovníka považovala a práci vychovatelky jí přidělovala. Poté, co vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně o vyrovnávacím období, uzavřel, že „pokud od roku 2009 (žalobkyně) pracovala na základě změny pracovní smlouvy jako vedoucí vychovatelka a maximální rozsah její přímé pedagogické činnosti měl být nejvýše 17 hodin týdně, avšak ona vykonávala přímou pedagogickou činnost i nadále v původním rozsahu 27 hodin týdně, tak jí přísluší za těchto 10 hodin týdně nad rámec příplatek ve smyslu § 132 zákoníku práce ve výši dvojnásobku průměrného hodinového výdělku“. Za této situace „závěry znaleckého posudku v jeho původním znění ze dne 27. 6. 2022 … mohou plně obstát“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyni náleží též příplatky za práci přesčas „v prokázané výši“, od znaleckým posudkem vyčíslené částky 114 209,93 Kč však odvolací soud odečítá částku 662 Kč připadající na říjen 2016, který se nestal součástí žalovaného období. Ve shodě se soudem prvního stupně považuje odvolací soud za nerozhodné, že žalobkyně měla být (podle žalované) nadstandardně odměňována. Nepřisvědčil ani názoru žalované, že žalobkyně, která pobírala též příplatek za vedení podle § 124 zákoníku práce, měla plat stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, tak jak předpokládá § 127 odst. 3 zákoníku práce, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vykonávala též práci přesčas v noci, ve dnech pracovního klidu, když provoz v dětském domově byl nepřetržitý. Za této situace se ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř. zákoníku práce nepoužije. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal v rozporu s dobrými mravy požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení, neboť to byla především žalovaná, kdo vůči žalobkyni dlouhodobě porušovala své zákonné povinnosti vyplývající pro ni především ze zákoníku práce, když jí nesprávně vyplácela plat. Vzhledem k tomu, že k prodlení nedošlo v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii koronaviru SARS-CoV-2, nepřipadá v úvahu ani postup podle § 29 zákona č. 191/2020 Sb. 7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (z jehož obsahu vyplývá, že směřuje proti výrokům o věci samé I a II s výjimkou potvrzující části výroku II), ve kterém Nejvyššímu soudu předkládá následující právní otázky: - „zda je možné učinit závěr o neexistenci vyrovnávacího období dle ust. § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 75/2005 Sb., o stanovení rozsahu přímé vyučovací, přímé výchovné, přímé speciálně pedagogické a přímé pedagogicko-psychologické činnosti pedagogických pracovníků, v situaci, kdy je zaměstnavatelem týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti prokazatelně rozvržen nerovnoměrně na jednotlivé týdny a zaměstnanci jsou seznámeni s délkou vyrovnávacího období a délka vyrovnávacího období je výslovně zakotvena v písemném interním předpisu zaměstnavatele, a to pouze na základě výslechu svědků“ (dále jen „otázka č. 1“); - „zda je možné zaměstnanci přiznat plat pedagogického pracovníka ve vyšší platové třídě, a to i v případě, kdy zaměstnanec pro zařazení do vyšší platové třídy pro výkon činnosti pedagogického pracovníka nesplňuje odborné kvalifikační předpoklady“ (dále jen „otázka č. 2“); - „zda je přípustná korekce platu zaměstnance pobírajícího dlouhodobě nestandardní plat v rámci platové třídy, pro níž nesplňuje nezbytné odborné kvalifikační předpoklady, a to za situace, kdy zaměstnanec má kontrolu nad vedením docházky a počtem odpracovaných hodin“ (dále jen „otázka č. 3“); - zda je v rozporu s principem poctivosti a zásadou zákazu zneužití práva, jestliže žalobkyně „těžila z nepoctivého jednání, nad nímž měla kontrolu, neboť sama byla odpovědná za evidenci docházky a počtu odpracovaných hodin a věděla, že je zařazena do vyšší platové třídy a dostává nadstandardní plat vč. mimořádných odměn, a přesto podala žalobu z titulu, že ji zaměstnavatel na platu poškozoval“ (dále jen „otázka č. 4“); - zda „zaměstnanec je povinen kontrolovat údaje týkající se jím odpracované doby“ (dále jen „otázka č. 5“); - za jakých okolností lze odepřít „výkon práva na zaplacení úroku z prodlení jinak oprávněnému subjektu – s poukazem na dobré mravy“ (dále jen „otázka č. 6“); V souvislosti s otázkou č. 1 žalovaná namítá, že závěr soudů o tom, že za situace, kdy výslovně nebylo ve vnitřním předpise žalované vyrovnávací období řešeno, automaticky lze počítat s tím, že vyrovnávací období činí jeden měsíc, nemá absolutně oporu v žádném právním předpisu. Naopak je v rozporu s právní úpravou obsaženou v nařízení vlády č. 75/2005 Sb. Nesouhlasí ani s jejich skutkovým závěrem, že vyrovnávací období žalovanou stanoveno nebylo. Hodnocením důkazů soudy založily „extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, zjištěným skutkovým stavem a následným právním posouzením nároku žalobkyně a jeho výše ve vazbě na existenci vyrovnávacího období, kterou v dané věci neshledaly, což zakládá porušení práva žalovaného na spravedlivý proces“. Nesprávné vyřešení otázek č. 2, 3 a 4 odvolacím soudem žalovaná odůvodňuje tím, že žalobkyně nesplňuje odbornou kvalifikaci pro výkon pedagogické činnosti vedoucí vychovatelky ve smyslu § 3 a § 16 odst. 2 zákona č. 563/2004 Sb. („disponuje“ pouze středoškolským vzděláním), celou dobu tedy byla jen nekvalifikovaným pedagogem. Žalobkyně je přitom odměňována platem, jehož poskytování se striktně řídí právními předpisy, jimiž je omezena autonomie vůle stran při sjednání nebo určení platu. Byla nesprávně zařazena do 10. platové třídy podle „příslušné přílohy“ nařízení vlády č. 564/2006 Sb., na její straně tak vzniklo bezdůvodné obohacení. O tom žalobkyně věděla a podáním žaloby jen těží z tohoto protiprávního stavu, nad nímž měla kontrolu (byla odpovědná za evidenci docházky a počtu odpracovaných hodin). Žalobkyni rovněž byly poskytovány mimořádné odměny podle § 134 zákoníku práce jako kompenzace za výkon přímé pedagogické činnosti nad rozsah 17 hodin. V postupu žalobkyně proto žalovaná spatřuje zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Rozhodnutí soudů jsou v rozporu se zásadou „za stejnou práci stejná odměna“, neboť připouští, aby žalobkyni byla vyplacena vyšší a excesivně nadstandardní odměna za práci, pro niž ani nedisponuje potřebnou kvalifikací. Soudy pochybily, pokud „neposoudily“ výši průměrného výdělku zaměstnanců vykonávajících práci na obdobné pozici jako žalobkyně. V případě nastolené otázky č. 5 žalovaná namítá, že soudy zcela opomněly, že to byla sama žalobkyně, která vytvářela rozpisy služeb a odpovídala za zpracování podkladů pro úhradu odměn a platů; i v této souvislosti proto shledává zneužití práva žalobkyní. Pro vyřešení otázky č. 6 považuje žalovaná za určující, že již na podzim roku 2021 nárok žalobkyně v části 494.906,38 Kč uznala a ve svém vyjádření ze dne 2. 11. 2021 navrhla, aby soudem prvního stupně byl vydán částečný rozsudek, jímž bude žalované uložena povinnost k úhradě této částky, že navrhovala nařízení mediace, že žalobkyně přesto na podané žalobě setrvala a soud prvního stupně se s návrhem na vydání částečného rozsudku nevypořádal. Přihlédnuto mělo být též k zákonu č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2. Úroky z prodlení proto neměly být vůbec žalobkyni přiznány. Soudy rovněž pochybily, pokud „znalecký posudek Ing. Černého nepodrobily kritickému zkoumání a bez dalšího jej přijaly v jedné z několika variant“. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 11. Přípustnost dovolání podle § 237 nezakládají otázky č. 2 a 3, které jsou založeny na námitce, že žalobkyně byla [vzhledem k tomu, že nesplňovala odbornou kvalifikaci pro výkon přímé pedagogické činnosti podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů] zařazena do nesprávné platové třídy (10. platové třídy). Dovolatelka zde přehlíží (vedle toho, že zaměňuje kvalifikační předpoklady vzdělání pro výkon prací v jednotlivých platových třídách s kvalifikačními předpoklady, které pro výkon stejných prací stanoví zvláštní právní předpis – srov. § 2 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, účinného do 31. 12. 2017), že soudy se zařazením žalobkyně do odpovídající platové třídy nezabývaly a o tomto zařazení ani neučinily skutkové zjištění; za rozhodující považovaly, že žalovaná přes nesplňování odborné kvalifikace žalobkyni za pedagogického pracovníka považovala a práci vedoucí vychovatelky jí přidělovala. Uvedené otázky tedy odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na nich nespočívá. Z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 12. Prostřednictvím otázky č. 3 dovolatelka též nepřípustně prosazuje svoji verzi skutkového stavu, namítá-li skutečnosti, o nichž soudy skutková zjištění neučinily (že žalobkyně měla „kontrolu nad vedením docházky a počtem odpracovaných hodin“). Takové námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť dovolatelka jimi uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem). 13. Na obdobných námitkách je založena též otázka č. 4 (že žalobkyně „těžila z nepoctivého jednání, nad nímž měla kontrolu, neboť sama byla odpovědná za evidenci docházky a počtu odpracovaných hodin a věděla, že je zařazena do vyšší platové třídy a dostává nadstandardní plat vč. mimořádných odměn“). Ani tato otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 14. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 15. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 16. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka č. 5, protože na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, odvolací soud ji neřešil. 17. Otázku č. 6 odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby rozhodná právní otázka byla Nejvyšším soudem posouzena jinak. Otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 18. Dovolatelka má za to, že žalobkyni lze odepřít „výkon práva na zaplacení úroku z prodlení … s poukazem na dobré mravy“. Ve skutečnosti se tak dovolává zjevného zneužití práva žalobkyní, které ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 12. 2016 (dále jen „o. z.“), nepožívá právní ochrany; rozhodovací praxe si za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, kdy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), výslovně neformuloval zákaz zneužití práva, vypomáhala úvahou, že šikanózní nebo zneužívající jednání se příčí dobrým mravům, což výslovně zakazoval § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004). Recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu proto zastává názor, že judikaturu k § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). 19. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015). Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Jakkoli zákaz zjevného zneužití práva představuje korektiv obecně aplikovatelný, zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva (tedy odepření ochrany subjektivnímu právu účastníka) je výjimečným postupem, jenž musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva účastníka řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3703/2023). Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). 20. Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že přiznání úroku z prodlení úspěšné žalobkyni se nepříčí dobrým mravům (tj. že se z její strany nejedná o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.), na úvahách, že to byl „především žalovaný, kdo vůči žalobkyni dlouhodobě porušoval své zákonné povinnosti vyplývající pro něj především ze zákoníku práce, když jí nesprávně vyplácel plat“, že „zde neobstojí jeho argumentace o tom, že to byla žalobkyně, která příslušné vnitřní předpisy či opatření připravovala jako vedoucí vychovatelka, neboť i kdyby tomu tak bylo, tak za přijetí vnitřního předpisu ve smyslu § 305 zákoníku práce je vždy odpovědný statutární orgán, tedy ředitel (ředitelka) žalovaného“, že (namítala-li žalovaná, že v průběhu řízení činila vstřícné návrhy na doplacení „necelých“ 500 000 Kč) bylo zcela na žalobkyni, „zda tento návrh žalovaného bude akceptovat či nikoliv“, a že „nelze přehlédnout, že žalovaný v průběhu řízení v návaznosti na další průběh řízení sice část nároku žalobkyně uznal, avšak pouze ve výši nedosahující ani 20 % žalobního požadavku, kdy žalobkyně výsledně byla úspěšná více než dvojnásobně“. Tyto úvahy potom nelze ve smyslu shora uvedených judikaturních závěrů považovat za zjevně nepřiměřené, a tudíž nesprávné. 21. Se zjevným zneužitím práva nesouvisí námitka, podle které mělo být přihlédnuto k vydání zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu. Dovolatelka jí vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (s jeho závěrem, že „v úvahu nepřichází ani postup podle § 29 zák. č. 191/2020 Sb. – zvláštní opatření ve vztahu k prodlení – v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii koronaviru SARS-CoV-2, neboť prodlení žalovaného se zaplacením přiznané částky nastalo nikoliv v souvislosti s mimořádnými opatřeními při této epidemii, ale došlo k němu několik let předtím“), aniž by jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Obdobného charakteru je též námitka, že rozhodnutí soudů jsou v rozporu se zásadou „za stejnou práci stejná odměna“. Dovolatelka zde přehlíží, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 22. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 25. 2. 2007 pracovala u žalované nejprve jako vychovatelka a od 1. 12. 2009 (na základě dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 30. 11. 2009) jako vedoucí vychovatelka. I po změně pracovní smlouvy zůstal nezměněný sjednaný týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti žalobkyně ve výši 27 hodin, ve kterém též žalobkyně přímou pedagogickou činnost vykonávala. U žalované se od ledna 2011 uplatňovalo nerovnoměrné rozvržení pracovní doby na všechny dny v týdnu, které bylo zavedeno vnitřním předpisem (Směrnicí – stanovení pracovní doby pedagogů), jenž délku vyrovnávacího období neupravuje, a její stanovení soudy nezjistily ani z ostatních provedených důkazů. Rozvržení pracovní doby („rozpis služeb“) pedagogickým pracovníkům žalovaná prováděla vždy na jeden kalendářní měsíc. Žalobkyně ani po uplynutí doby deseti let stanovené § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, nesplňuje předpoklad pro výkon práce vedoucí vychovatelky podle § 3 odst. 1 písm. b) cit. zákona spočívající v odborné kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost; žalobkyně dosáhla jen středoškolského vzdělání. Přes absenci uvedeného předpokladu žalovaná žalobkyni práci ve sjednaném druhu práce přidělovala a žalobkyně ji vykonávala. 23. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jakým způsobem se stanoví vyrovnávací období při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby a týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti pedagogických pracovníků. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 24. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. 25. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá platových nároků za období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), podle zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 8. 2023 (dále jen „zák. o pedagogických pracovnících“), a podle nařízení vlády č. 75/2005 Sb., o stanovení rozsahu přímé vyučovací, přímé výchovné, přímé speciálně pedagogické a přímé pedagogicko-psychologické činnosti pedagogických pracovníků, ve znění účinném do 31. 8. 2019 (dále jen „nařízení vlády č. 75/2005 Sb.“). 26. Podle § 78 odst. 1 písm. l) zák. práce je rovnoměrným rozvržením pracovní doby rozvržení, při kterém zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu. 27. Podle § 78 odst. 1 písm. m) zák. práce je nerovnoměrným rozvržením pracovní doby rozvržení, při kterém zaměstnavatel nerozvrhuje rovnoměrně na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, s tím, že průměrná týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích. 28. Podle § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 75/2005 Sb. týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti lze rozvrhnout nerovnoměrně na jednotlivé týdny tak, aby nebyl překročen průměrný stanovený týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti za období nejdéle 5 po sobě následujících měsíců. 29. Podle § 81 odst. 1 zák. práce pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směn. 30. Zákoník práce umožňuje rovnoměrné nebo nerovnoměrné rozvržení pracovní doby; zvláštní způsob rozvržení pracovní doby představuje konto pracovní doby (srov. § 86 a 87 zák. práce). Rozhodnutí o rovnoměrném nebo nerovnoměrném rozvržení pracovní doby je na zaměstnavateli, zákonná úprava pro jejich uplatnění nestanoví žádné podmínky (např. provozní podmínky zaměstnavatele). 31. Při rovnoměrném rozvržení pracovní doby zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny celou stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě celou sjednanou kratší pracovní dobu. Na základě takto provedeného rozvržení se každý týden vyčerpá stanovená týdenní pracovní doba nebo sjednaná kratší pracovní doba, je přitom vyloučeno, aby rozvržená pracovní doba jejich rozsah překročila. 32. O nerovnoměrné rozvržení pracovní doby se jedná tam, kde zaměstnavatel stanovenou týdenní pracovní dobu nebo sjednanou kratší pracovní dobu nerozvrhuje rovnoměrně na jednotlivé týdny. Při tomto způsobu rozvržení pracovní doby zaměstnavatel podle svých provozních potřeb pracovní dobu na jednotlivé týdny rozvrhuje nerovnoměrně. Délka pracovní doby je tak v jednotlivých týdnech rozdílná, tzn. že může být nižší, stejná nebo vyšší než stanovená týdenní pracovní doba nebo sjednaná kratší pracovní doba. Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby je limitováno tím, že se uskutečňuje v určitém časovém rámci (vyrovnávacím období), v němž průměrná týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě sjednanou kratší pracovní dobu. Maximální délka vyrovnávacího období činí 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může vymezit toto období nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích. V takto upraveném rámci stanoví délku vyrovnávacího období zaměstnavatel. Stanovení délky vyrovnávacího období je součástí rozvržení pracovní doby, jež je výlučným právem zaměstnavatele; na tom nic nemění skutečnost, že o rozvržení pracovní doby, které se týká většího počtu zaměstnanců, zaměstnavatel rozhoduje (působí-li u něj odborová organizace) po projednání s odborovou organizací (srov. § 99 zák. práce). 33. Pracovní doba pedagogického pracovníka, jímž jako vedoucí vychovatelka byla též žalobkyně (srov. § 2 zák. o pedagogických pracovnících), sestává ze dvou částí – z výkonu přímé pedagogické činnosti a z výkonu prací souvisejících s touto přímou pedagogickou činností (srov. § 22a odst. 1 zák. o pedagogických pracovnících). Při rozvržení pracovní doby do směn rozvrhne ředitel školy nebo školského zařízení též přímou pedagogickou činnost (srov. § 3 odst. 3 vyhlášky č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí). Z ustanovení § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 75/2005 Sb. potom vyplývá, že týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti lze rozvrhnout i nerovnoměrně na jednotlivé týdny tak, aby nebyl překročen průměrný stanovený týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti ve vyrovnávacím období, jehož délka činí nejdéle 5 po sobě následujících měsíců. Nerovnoměrné rozvržení přímé pedagogické činnosti může ředitel školy nebo školského zařízení provést i v rámci rovnoměrného rozvržení celkové týdenní pracovní doby, uvedené ustanovení tak umožňuje v jednotlivých týdnech měnit vzájemný poměr dvou částí pracovní doby pedagogického pracovníka, přímé pedagogické činnosti a prací souvisejících. V případě využití uvedeného ustanovení se provede nerovnoměrné rozvržení přímé pedagogické činnosti důsledně a jednoznačně na jednotlivé týdny; je nepřípustné teprve po uplynutí vyrovnávacího období zpětně z celkového počtu vykonané přímé pedagogické činnosti zjišťovat její průměrný týdenní rozsah (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2964/2023). 34. Zákoník práce, jakož i nařízení vlády č. 75/2005 Sb. upravují jen maximální délku vyrovnávacího období, do něhož zaměstnavatel nerovnoměrně rozvrhuje pracovní dobu (týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti). Způsob, jímž má být v tomto rozmezí délka vyrovnávacího období zaměstnavatelem stanovena, není v těchto právních předpisech upraven. Právní úprava zde ponechává volné úvaze zaměstnavatele, jaký způsob v závislosti na svých potřebách zvolí. Délku vyrovnávacího období, do něhož bude následně pracovní dobu nebo týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti (postupně nebo jednorázově) rozvrhovat, může zaměstnavatel upravit předem (zpravidla svým mzdovým předpisem). Takový postup však není nezbytný. K nerovnoměrnému rozvržení pracovní doby (týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti) může zaměstnavatel přistoupit, i když délku vyrovnávacího období (například proto, že to neumožňují provozní nebo jiné důvody) takto předem nestanovil. Za vyrovnávací období v takovém případě musí být považováno období, na něž zaměstnavatel pracovní dobu nebo týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti nerovnoměrně rozvrhl, a to při respektování limitů vyplývajících z § 78 odst. 1 písm. m) zák. práce a § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 75/2005 Sb. 35. Z uvedeného potom vyplývá, že tam, kde zaměstnavatel rozvrhuje pracovní dobu nebo týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti nerovnoměrně, aniž by předem stanovil délku vyrovnávacího období, se za vyrovnávací období považuje období, na něž zaměstnavatel rozvržení provedl, nejvýše však období 26 týdnů, resp. (vymezuje-li tak kolektivní smlouva) 52 týdnů po sobě jdoucích, a v případě nerovnoměrného rozvržení týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti období nejdéle 5 po sobě následujících měsíců. 36. V poměrech projednávané věci proto soudy správně dovodily, že za situace, kdy vnitřní předpis žalované délku vyrovnávacího období při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby a týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti neupravoval, je vyrovnávacím obdobím kalendářní měsíc, na který žalovaná prováděla „rozpis služeb“. 37. Námitka dovolatelky, že z výpovědí svědků vyplynulo, že „zaměstnanci jsou seznámeni s délkou vyrovnávacího období a délka vyrovnávacího období je výslovně zakotvena v písemném interním předpisu zaměstnavatele“, potom představuje jen v dovolacím řízení nepřípustný nesouhlas se správností skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů (viz shora body 14 a 15). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) přitom rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě nejedná. 38. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 39. Soudy, dospěly-li k závěru o opodstatněnosti žalobou uplatněných nároků, vyšly ze znaleckého posudku Ing. Luboše Černého, znalce z oboru ekonomika, odvětví mzdy, účetní evidence a ekonomická odvětví různá. 40. Znalec je ustanovován kvůli svým odborným znalostem, jeho úkolem je posouzení odborné skutkové otázky, činit právní závěry mu nepřísluší. Právní posouzení, tedy podřazení zjištěného skutkového děje pod právní pravidla, náleží výhradně soudu, výhradně soudu pak také náleží hodnocení důkazů (srov. Rozbor a zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně ze dne 23. 11. 1967, sp. zn. Prz36/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I, S. P. 1974, s. 116, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006). Z uvedeného vyplývá, že znalec je oprávněn pouze k zodpovězení odborných skutkových otázek, není možné, aby zasahoval do právního posouzení věci tím, že sám činí závěry o tom, které skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení základu a výše nároku, jehož výpočet mu byl soudem uložen, a hodnotil přitom důkazy, jež k takovým skutečnostem byly soudu předloženy. 41. Z uvedeného vyplývá, že v usnesení o ustanovení znalce musí soud jasně a určitě vymezit znalci jeho úkol, a to především prostřednictvím otázek, jež má znalec zodpovědět. Tyto otázky se mohou týkat pouze odborného posouzení skutečností, nikoliv jejich právního hodnocení. O okruhu skutečností, jež mají být znaleckým posudkem posouzeny, musí mít proto soud v době ustanovení znalce zcela jasno. V usnesení o ustanovení znalce musí soud vymezit, z jakého skutkového stavu má znalec vycházet, k čemu má přihlédnout a s čím se má vypořádat, tj. co má být znaleckým posudkem objasněno. Je-li znalec ustanovován k provedení výpočtu výše nároku, musí být znalci sděleny všechny skutečnosti významné pro tento výpočet. Není-li tomu tak a stanovení a zjišťování těchto skutečností je ponecháno na znalci, je mu tak v podstatě ukládáno, aby vedle samotného výpočtu provedl též právní posouzení věci; není přípustné svěřit znaleckému posouzení hodnocení provedených důkazů a právní kvalifikaci zjištěných skutečností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3559/2024). 42. Z výše podaného výkladu plyne, že před nařízením znaleckého posudku k výpočtu výše mzdového nároku (je-li vůbec možno usuzovat, že s ohledem na náročnost početní operace je k výpočtu odborných znalostí třeba) musí být především postaveno najisto, že základ uplatněného nároku je dán. V případě nároků uplatněných žalobkyní v projednávané věci to potom předpokládá, že soud bude mít postaveno najisto, že žalobkyně vykonala práci přesčas a přímou vyučovací povinnost nad stanovený rozsah a v jakém rozsahu se tak stalo; závěr o uvedených otázkách je závěrem právním a je nepřípustné jeho učinění přesouvat na znalce. S tímto právním závěrem měl být potom znalec seznámen prostřednictvím zadání znaleckého posudku, jakož i s údaji, z nichž má vycházet při výpočtu průměrného výdělku, a to včetně příslušného rozhodného období (alespoň odkazem na listinu, v nichž jsou obsaženy, jestliže z ní jednoznačně vyplývají); objasňování průměrného výdělku je otázkou právní, nikoli skutkovou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1000/2009). 43. Uvedeným požadavkům zadání znaleckého posudku Ing. Luboše Černého obsažené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 11. 2021, č. j. 18 C 109/2017-372, jakož i jeho doplnění usnesením ze dne 12. 12. 2022, č. j. 18 C 109/2017-464, nevyhovuje. Znalci byl úkol vymezen způsobem, z něhož vyplývá, že znalec měl sám učinit závěr o skutečnostech uvedených shora v bodu 42. Znalci tak vlastně nepřímo uložil, aby sám hodnotil soudem provedené důkazy a činil z nich závěry o tom, které skutečnosti jsou prokázány a které nikoli, a o tom, které skutečnosti jsou vůbec pro výpočet uplatněných nároků významné, což náleží výhradně soudu; není přípustné svěřit znaleckému posouzení hodnocení provedených důkazů a právní kvalifikaci zjištěných skutečností. Tímto způsobem znalec i postupoval. Soudy následně závěry znaleckého posudku převzaly způsobem, že se omezily jen na zcela obecný popis obsahu znaleckého posudku a jeho závěry o výši uplatněných nároků. Skutkové a navazující právní závěry, z nichž vyplývá základ uplatněných nároků, však součástí odůvodnění svých rozhodnutí neučinily. Řízení před odvolacím soudem bylo v tomto důsledku zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž musí být dovolacím soudem přihlédnuto (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 44. Odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I, přestože mezi tímto výrokem a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně je dán zjevný logický rozpor. Z tabulky obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterou je vysvětlováno vyhovění, resp. zamítnutí žaloby na zaplacení příplatku za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah a náhrady mzdy za dovolenou, vyplývá, že soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou v případě příplatku ve výši 1 122 281,72 Kč a v případě náhrady mzdy ve výši 138 937,99 Kč (součet částek uvedených ve sloupci „přiznáno“), tj. celkem ve výši 1 261 219,71 Kč. V rozporu s tím však žalobkyni na těchto nárocích byla soudem prvního stupně přiznána částka 1 262 784,07 Kč, tedy částka o 1 564,36 Kč vyšší. Tento rozpor způsobuje, že není zřejmé, jakou částku soud prvního stupně nakonec na každém z těchto dvou nároků žalobkyni přiznal. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tedy nevyhovuje požadavkům uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud nemohl postupovat jinak, než tento rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). Nepostupoval-li tak, zatížil řízení další vadou ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. 45. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (ve věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek, s výjimkou potvrzující části výroku II, výroku III a části výroku IV o potvrzení doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídající části rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 46. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 4. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu