21 Cdo 2669/2025-1109 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně AREARCHA a. s. se sídlem v Hodoníně, Národní třída č. 1754/96, IČO 26732459, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 1005/23, proti žalované BCS 4 s. r. o. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Příčná č. 1892/4, IČO 08578281, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky č. 833/5, o určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 74/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2025, č. j. 38 Co 24/2024-1012, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 8. 3. 2011 domáhala určení, že je „výlučnou vlastnicí nemovitostí vedených v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY, pro k. ú. a obec XY, a sice pozemku par. č. st. XY o výměře 17045 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku par. č. st. XY o výměře 1484 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku par. č. XY o výměře 2105 m2 (ostatní plocha – silnice), budovy č. p. XY v XY (průmyslový objekt), stojící na pozemku par. č. st. XY a budovy bez čp/če v XY (průmyslový objekt), stojící na pozemku par. č. st. XY“ (dále jen „předmětné nemovitosti“). Žalobu zdůvodnila zejména tím, že k předmětným nemovitostem nabyla vlastnické právo jako účastník veřejné dražby nedobrovolné ze dne 2. 9. 2003 v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. V únoru 2011 žalobkyně obdržela od Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, výzvu, zda trvá na zápisu svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem s tím, že byla upozorněna na možnost duplicitního zápisu vlastnického práva, neboť „na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně je patrné, že v roce 1999 měl být zdejším katastrálním úřadem proveden vklad vlastnického práva ve prospěch žalované“. Protože katastrální úřad provedl ve vztahu k předmětným nemovitostem tzv. duplicitní zápis, má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem. 2. Žalovaná (společnost M-art, a. s., dále jen „původní žalovaná“) se vzájemnou žalobou domáhala, aby bylo určeno, že předmětné nemovitosti jsou v jejím vlastnictví. Uvedla, že veřejná nedobrovolná dražba, na kterou se odvolává žalobkyně, byla neplatná a neúčinná, a že proto na jejím základě nemohlo dojít k nabytí předmětných nemovitostí žalobkyní; skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí je původní žalovaná, která je nabyla kupní smlouvou ze dne 27. 11. 1997 od prodávající Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o. Prodávající však předmětné nemovitosti prodala ještě jednou, a to kupní smlouvou ze dne 5. 12. 1997 společnosti Beta plus, spol. s r. o., a na návrh společnosti Beta plus, spol. s r. o. došlo k zápisu vlastnického práva této společnosti k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí s účinky ke dni 17. 12. 1997, zatímco návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované na základě kupní smlouvy ze dne 27. 11. 1997 byl zamítnut rozhodnutím Katastrálního úřadu v XY ze dne 25. 9. 2003, č. j. XY; rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2010, č. j. 35 C 59/2003-97, 35 C 62/2003-35, bylo na základě žaloby žalované rozhodnuto, že se nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu v XY tak, že se povoluje vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované. Soud dospěl (mimo jiné) k závěru, že kupní smlouva ze dne 5. 12. 1997 uzavřená mezi společností Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o. jako prodávající a společností Beta plus, spol. s r. o. jako kupující je absolutně neplatná. Původní žalovaná má za to, že veřejná nedobrovolná dražba ze dne 2. 9. 2003, od níž žalobkyně odvozuje své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, je rovněž neplatná, protože proběhla za situace, kdy Okresní soud v Hodoníně usnesením o předběžném opatření ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 4 C 610/2003, ve sporu vedeném mezi společností Beta plus, spol. s r. o. jako žalobkyní a společností JANK GROUP, spol. s r. o. jako žalovanou uložil společnosti JANK GROUP, spol. s r. o. jako zástavnímu věřiteli povinnost zdržet se jednání směřujících k nedobrovolné dražbě předmětných nemovitostí. Společnost JANK GROUP, spol. s r. o. přesto na základě ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (toto ustanovení bylo později Ústavním soudem zrušeno), navrhla provedení dražby a dražba se uskutečnila, přestože i dražebník, společnost Draukk – dražební s. r. o., věděl o nařízeném předběžném opatření. Původní žalovaná se „neplatnosti dražby“ domáhala v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 661/2004; řízení bylo ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 38 Co 179/2006, kterým byla žaloba původní žalované zamítnuta „z formálně procesních důvodů“, protože nebyla podána i proti dražebníkovi. Tato skutečnost však podle původní žalované nebrání, aby v nynějším řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem soud přihlédl k tomu, že nedobrovolná dražba předmětných nemovitostí ze dne 2. 9. 2003 je absolutně neplatná. 3. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, č. j. 10 C 74/2011-294, žalobě vyhověl, vzájemnou žalobu zamítl a rozhodl, že původní žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 26 716 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Pokorného. Poté, co dovodil, že obě účastnice mají na požadovaných určeních vlastnictví naléhavý právní zájem, z výsledků dokazování zjistil, že k zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobkyně došlo na základě dvou potvrzení o nabytí vlastnictví v dražbě nedobrovolné ze dne 8. 9. 2003 a že tato veřejná nedobrovolná dražba se uskutečnila podle ustanovení § 36 odst. 2 a 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů účinném do 9. 5. 2005, na návrh dražebního věřitele JANK GROUP, spol. s r. o., který uzavřel s Komerční bankou, a. s. dne 9. 10. 2002 smlouvu o postoupení pohledávek za společností Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o. a Kamleithner-Slokov, spol. s r. o. za cenu 2 500 000 Kč, přičemž celková výše pohledávek za společností Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o. činila 18 481 236,02 Kč a postoupené pohledávky byly zajištěny zástavním právem na předmětných nemovitostech. O průběhu veřejné nedobrovolné dražby ze dne 2. 9. 2003 soud prvního stupně zjistil, že se dražba uskutečnila, i když v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 610/2003 (jednalo se o řízení, v němž se společnost Beta plus, spol. s r. o. jako žalobkyně vůči žalovaným společnostem JANK GROUP, spol. s r. o., AREARCHA a. s. a Draukk – dražební s. r. o. domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zdržet se jednání, které „vede k zásahu do výkonu vlastnického práva žalobkyně“ k předmětným nemovitostem, přičemž společnost Beta plus, spol. s r. o. své vlastnické právo dovozovala z kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1997 sjednané se společností Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o.) bylo usnesením ze dne 5. 5. 2003, č. j. 4 C 610/2003-47, nařízeno předběžné opatření, kterým bylo společnosti JANK GROUP, spol. s r. o. uloženo „zdržet se jednání směřujících k nedobrovolné dražbě“ předmětných nemovitostí. Usnesení o nařízení předběžného opatření „ze dne 5. 5. 2013“ nebylo katastrálnímu úřadu doručeno; na předmětném LV je však zapsáno „předběžné opatření ze dne 16. 7. 2003“, které bylo katastrálnímu úřadu doručeno dne 5. 9. 2003 a jehož zápis do katastrálního operátu byl proveden dne 16. 9. 2003. Posléze Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, č. j. 4 C 610/2003-522, žalobu společnosti Beta plus, spol. s r. o. zamítl. K zápisu vlastnického práva původní žalované k předmětným nemovitostem došlo na základě kupní smlouvy ze dne 27. 11. 1997, kterou společnost Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o. jako prodávající převedla na žalovanou předmětné nemovitosti, a to za kupní cenu ve výši 26 000 000 Kč, přičemž původní žalovaná byla seznámena se zástavními právy zřízenými na předmětných nemovitostech k zajištění pohledávek Komerční banky, a. s. Původní žalovaná návrh na vklad svého vlastnického práva na základě této smlouvy podala až v roce 2000, tedy teprve poté, co společnost Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o. prodala předmětné nemovitosti „opětovně“ již zmíněnou kupní smlouvou ze dne 5. 12. 1997 společnosti Beta plus, spol. s r. o. (vlastnické právo ve prospěch této společnosti bylo do katastru nemovitostí zapsáno s právními účinky ke dni 17. 12. 1997). S ohledem na tento předchozí zápis katastrální úřad zamítl návrh žalované na zápis jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, avšak toto rozhodnutí katastrálního úřadu bylo nahrazeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2010, č. j. 35 C 59/2003-97, 35 C 62/2005-35, kterým bylo – poté, co soud uzavřel, že pozdější kupní smlouva ze dne 5. 12. 1997 uzavřená se společností Beta plus, spol. s r. o. je absolutně neplatná – rozhodnuto, že vklad vlastnického práva původní žalované na základě kupní smlouvy ze dne 27. 11. 1997 se povoluje; rozsudek nabyl právní moci dne 19. 1. 2011. Soud prvního stupně dále zjistil, že původní žalovaná se v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 661/2004 domáhala, aby byla prohlášena za neplatnou veřejná nedobrovolná dražba ze dne 2. 9. 2003; okresní soud sice žalobě vyhověl, avšak Krajský soud v Brně žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť žaloba nesměřovala i vůči dražebníkovi Draukk – dražební s. r. o., a zamítnut byl rovněž návrh původní žalované na obnovu tohoto řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že veřejná nedobrovolná dražba ze dne 2. 9. 2003 se uskutečnila na návrh dražebního věřitele JANK GROUP, spol. s r. o. podaný v souladu s ustanovením § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů účinném do 9. 5. 2005, že společnost JANK GROUP, spol. s r. o. se v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 zákona o veřejných dražbách stala dražebním věřitelem, a že soudu tedy nepřísluší přezkoumávat, zda byla takto provedená nedobrovolná dražba platná či nikoliv, neboť neplatnost veřejné nedobrovolné dražby lze „konstatovat pouze ve zvláštním řízení“ upraveném v ustanoveních § 48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách. Za vlastníka předmětných nemovitostí je proto třeba pokládat žalobkyni, které vzniklo vlastnické právo na základě příklepu učiněného při nedobrovolné veřejné dražbě. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalovaná by „vzniklým problémům a nejasnostem“ pravděpodobně předešla, kdyby „neotálela“ s podáním návrhu na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, a že ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách sice bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 zrušeno, avšak vlastnické právo nabyté na základě příklepu ve veřejné nedobrovolné dražbě uskutečněné v době před zrušením tohoto ustanovení zůstává zachováno. 4. K odvolání původní žalované a vedlejší účastnice UMMAGUMMA, spol. s r. o. (následně UMMAGUMMA, spol. s r. o. v likvidaci), IČO 25337238, zaniklé výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce po skončení likvidace ke dni 13. 10. 2025, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 9. 2015, č. j. 38 Co 298/2014-344, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, „jen tak, že se určuje, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 17045 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, průmyslový objekt, pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1484 m2, jehož součástí je budova bez č. p./č. e., průmyslový objekt, a pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 2105 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec a katastrální území XY“, ve výroku o zamítnutí vzájemné žaloby jej potvrdil, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že původní žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 25 567 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Pokorného, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 986 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Pokorného. Dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla své vlastnické právo k předmětným nemovitostem „ke dni 8. 9. 2003“ na základě příklepu uděleného „v nedobrovolných dražbách konaných dne 2. 9. 2003, které nebyly v příslušném řízení prohlášeny za neplatné“ (původní žalovaná neuspěla v řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby konané dne 2. 9. 2003 vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 661/2004). K námitkám žalované a vedlejší účastnice o neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby ze dne 2. 9. 2003 odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že „soud v tomto řízení o určení vlastnického práva nemůže posuzovat platnost této dražby, a to ani jako otázku předběžnou“, a k tvrzení původní žalované, že je vlastnicí předmětných nemovitostí na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2010, č. j. 35 C 59/2003-97, 35 C 62/2003-35, odvolací soud konstatoval, že tímto rozsudkem nebylo rozhodnuto o určení vlastnického práva původní žalované k předmětným nemovitostem, nýbrž šlo o rozhodnutí podle části páté občanského soudního řádu, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v Hodoníně ze dne 25. 9. 2003, č. j. XY, rozhodnutím soudu a byl povolen vklad vlastnického práva žalované podle smlouvy ze dne 27. 11. 1997 s právními účinky vkladu ke dni 31. 3. 2000. 5. K dovolání původní žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 21 Cdo 959/2016-372, zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že každé jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na jeho účet licitátorem) nelze pokládat za veřejnou dražbu, že z ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách je nutné dovodit, že veřejnou dražbou je jen takové jednání, které je veřejné, které se koná na základě návrhu navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na předem určeném místě, jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob, které se dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a které je ukončeno buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek učinil nejvyšší podání, nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen jestliže bylo provedeno osobou, která má k provádění dražeb příslušné živnostenské oprávnění, a že jde-li o veřejnou nedobrovolnou dražbu, musí být rovněž řádně doloženo, že navrhovatelem dražby je dražební věřitel, který je legitimován požadovat uspokojení své pohledávky z výtěžku dražby; jinak by totiž smyslem (účelem) jednání prováděného dražebníkem nebylo (nemohlo být) uspokojení pohledávky dražebního věřitele, ale – objektivně vzato – jiný cíl, který by získání výtěžku z přechodu vlastnictví na základě dražby jen předstíral (fingoval). Jednání, které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům, nelze podle názoru dovolacího soudu považovat za veřejnou nedobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 nebo 5 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany. Dovolací soud dospěl k závěru, že při veřejné nedobrovolné dražbě má navrhovatel dražby postavení dražebního věřitele (oprávnění požadovat uhrazení své pohledávky z výtěžku dražby) nejen v případě, že mu pohledávka byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem nebo založena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, popřípadě že je zajištěna zástavním právem k dražené nemovitosti, ale pouze tehdy, jestliže mu nebrání ve vymáhání pohledávky cestou veřejné nedobrovolné dražby rozhodnutí soudu nebo jiný úřední zákaz; v případě, že při dokládání postavení dražebního věřitele byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat oprávnění navrhovatele dražby požadovat uhrazení své pohledávky z výtěžku dražby za doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že mu vymáhaná pohledávka nesvědčila nebo že mu bylo zakázáno požadovat její uspokojení cestou veřejné nedobrovolné dražby; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k předmětu dražby i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby měl právní postavení dražebního věřitele. Dovolací soud vytknul soudům, že se v projednávané věci řádně nezabývaly tvrzením žalované, že navrhovatel veřejné nedobrovolné dražby a dražebník „úmyslně mařili výkon soudního rozhodnutí“ – usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 5. 2003, č. j. 4 C 610/2003-47, kterým bylo navrhovateli dražby uloženo „zdržet se jednání směřujících k nedobrovolné dražbě předmětných nemovitostí“, a že při právním posouzení věci opomenuly, že k přechodu vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele navzdory platně uskutečněné veřejné nedobrovolné dražbě nemusí dojít. Podle názoru dovolacího soudu se správně soudy měly zabývat (též) tím, zda navrhovatel dražby doložil své oprávnění podat návrh na provedení veřejné nedobrovolné dražby (a legitimaci uzavřít smlouvu o provedení takové dražby) dražebníku tak, aby u dražebníka při zachování běžné (obvyklé) opatrnosti nevznikla pochybnost o oprávnění navrhovatele k podání návrhu na uskutečnění dražby, přičemž tuto pochybnost je třeba zkoumat nejen k okamžiku uzavření smlouvy o provedení dražby, ale také zejména v době provedení dražby. 6. Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 10 C 74/2011-460, žalobu zamítl, vyhověl vzájemné žalobě původní žalované a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení původní žalované 75 728 Kč k rukám advokáta JUDr Tomáše Sokola a vedlejší účastnici 10 643 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Macka. „Na pokyn“ Nejvyššího soudu se zabýval tím, zda navrhovatel dražby „doložil své řádné oprávnění podat návrh na provedení veřejné nedobrovolné dražby dražebníku tak, aby u dražebníka při zachování běžné opatrnosti nevznikla pochybnost o oprávnění navrhovatele k podání návrhu na uskutečnění dražby v okamžiku uzavření smlouvy o provedení dražby a k okamžiku doby provedení dražby“. Zjistil, že Okresním soudem v Hodoníně bylo dne 5. 5. 2003 v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 610/2003 vydáno předběžné opatření, kterým bylo uloženo společnosti JANK GROUP, spol. s r. o. zdržet se jednání směřujícího k nedobrovolné dražbě předmětných nemovitostí, že toto opatření bylo této společnosti doručeno dne 13. 5. 2003 a že katastrálnímu úřadu nebylo doručeno, že společnost JANK GROUP, spol. s r. o. „přesto“ dne 6. 5. 2003 uzavřela s dražebníkem Draukk - dražební s. r. o. „smlouvu o dražbě“ předmětných nemovitostí a že dne 16. 7. 2003 pak Okresní soud v Hodoníně „vyslovil, že předběžné opatření z 5. 5. 2003 je předběžně vykonatelné a toto bylo doručeno společnosti JANK GROUP s. r. o. dne 21. 7. 2003 a katastrálnímu úřadu v XY dne 5. 9. 2003 a zapsáno bylo v listu vlastnickém 15. 9. 2003“, a dovodil, že tím, že dne 2. 9. 2003 došlo k nedobrovolné dražbě nemovitostí na návrh společnosti JANK GROUP, spol. s r. o. přesto, že tato společnost věděla o předběžném opatření, které jí ukládalo zdržet se dražby předmětných nemovitostí, společnost JANK GROUP, spol. s r. o. porušila povinnost uloženou jí vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření, neboť podle § 76f občanského soudního řádu je po doručení předběžného opatření této společnosti (od 13. 5. 2003) každé další jednání společnosti neplatné, pokud nerespektuje zákaz uvedený v předběžném opatření. Soud prvního stupně „vyšel z toho, že v době konání dražby bylo již předběžné opatření ze dne 5. 5. 2003, č. j. 4 C 610/2003-47, zapsáno v katastru nemovitostí na LV a navíc již od roku 2001 byla na tomto LV vyznačena plomba v souvislosti s dřívější žalobou“, a dospěl k závěru, že pokud tedy dne 2. 9. 2003 přesto došlo k dražbě nemovitostí na návrh společnosti JANK GROUP, spol. s r. o., nemohla být tato společnost v době dražby platným navrhovatelem dražby. Tím, že došlo 2. 9. 2003 k nedobrovolné dražbě, bylo podle názoru soudu prvního stupně porušeno „ustanovení § 46b) zákona č. 26/2000 Sb.“ a od dražby mělo být upuštěno „dle § 46/c) tohoto zákona“; od data 13. 5. 2003 pak každé další jednání společnosti JANK GROUP, spol. s r. o. bylo neplatné podle § 76f občanského soudního řádu. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že navrhovatel dražby v době jejího konání nebyl oprávněn navrhnout dražbu, a vlastníkem předmětných nemovitostí „shledal žalovanou“. 7. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 38 Co 219/2017-491, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé tak, že upřesnil označení předmětných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 506 odst. 1 a § 3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „pokud bylo v předchozích řízeních jednoznačně prokázáno“, že usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003, č. j. 4 C 610/2003-47, jímž bylo společnosti JANK GROUP, spol. s r. o. uloženo zdržet se jednání směřujících k nedobrovolné dražbě předmětných nemovitostí, bylo uvedené společnosti doručeno dne 13. 5. 2003, tj. před provedením veřejné nedobrovolné dražby, „nelze než dovodit, že ke dni provedení dražby, tj. k 2. 9. 2003, nebyl navrhovatel oprávněn k podání návrhu na provedení dražby ani oprávněn činit jakékoliv kroky směřující k realizaci dražby, neboť jakékoliv takové jednání bylo v rozporu s existujícím a v této době platným soudním rozhodnutím“. Pokud omezení z tohoto rozhodnutí pro navrhovatele dražby plynoucí navrhovatel dražby v době provedení dražby „případně dražebníku zamlčel“, nelze podle názoru odvolacího soudu takovéto jednání navrhovateli dražby přičítat v jeho prospěch „ve smyslu naplnění podmínek realizace veřejné nedobrovolné dražby“. Odvolací soud uzavřel, že v důsledku porušení povinností uložených usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003, č. j. 4 C 610/2003-47, navrhovateli dražby ke dni jejího konání dne 2. 9. 2003, tj. v době, kdy byl navrhovatel dražby s obsahem tohoto rozhodnutí seznámen, nemohlo se jednat o veřejnou dražbu „v intencích ust. 2 písm. a) zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném od 30. 4. 2004, a udělením příklepu v této dražbě se žalobkyně vlastníkem předmětných nemovitých věcí nestala“. 8. Okresní soud v Hodoníně poté usnesením ze dne 16. 1. 2019, č. j. 10 C 74/2011-494, rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení původní žalované 78 191 Kč a vedlejší účastnici 25 330 Kč, oběma „k rukám právního zástupce žalované“. 9. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2018, č. j. 38 Co 219/2017-491, podala žalobkyně dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 21 Cdo 2086/2019-548, tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud setrval na závěrech, vyjádřených v předchozím rozsudku, vydaném v této věci, a doplnil, že je třeba odlišovat situace, v nichž se jedná o vyslovení neplatnosti (posuzování platnosti) veřejné nedobrovolné dražby soudem podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 nebo 5 zákona o veřejných dražbách, od těch, ve kterých jednání prováděné dražebníkem nelze považovat za veřejnou dražbu (i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 nebo 5 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), neboť neodpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách a nesplňuje všechny výše uvedené požadavky. Od okamžiku doručení usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003, č. j. 4 C 610/2003-47, navrhovateli dražby bránilo ve vymáhání pohledávky cestou veřejné nedobrovolné dražby rozhodnutí soudu. V důsledku tohoto předběžného opatření tedy navrhovatel (společnost JANK GROUP, spol. s r. o.) nadále neměl postavení navrhovatele dražby (nebyl nadále oprávněn vymáhat svou pohledávku cestou veřejné nedobrovolné dražby). Vytkl soudům, že se „… ani v dalším řízení se nezabývaly tím, zda (a jakým způsobem) navrhovatel dražby doložil dražebníkovi své oprávnění podat návrh na provedení veřejné nedobrovolné dražby (legitimaci uzavřít smlouvu o provedení takové dražby), ani tím, zda při dokládání postavení dražebního věřitele dražebník zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, a jestli dražebník (ani při zachování této běžné opatrnosti) neměl – s ohledem na okolnosti a povahu případu – důvod pochybovat o oprávnění navrhovatele k podání návrhu na uskutečnění dražby, a to jak v době uzavření smlouvy o provedení dražby, tak také zejména v době provedení dražby“. 10. Usnesením ze dne 1. 2. 2021, č. j. 10 C 74/2011-660, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 38 Co 45/2021-680, Okresní soud v Hodoníně připustil, aby namísto dosavadní žalované (společnosti M-art, a. s.) vstoupila do řízení nynější žalovaná; dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Cdo 2401/2021-722. 11. Rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. 10 C 74/2011-942, ve spojení s usnesením ze dne 9. 11. 2023, č. j. 10 C 74/2011-955, Okresní soud v Hodoníně obě žaloby (jak žalobu, tak i vzájemný návrh) zamítl (výroky I a V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II, III a VI) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok V). Dospěl k závěru, že žalobkyně nedoložila nabytí předmětných nemovitostí udělením příklepu ve veřejné dražbě nedobrovolné, neboť dražebník nezachoval běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou po něm lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat a očekávat, když věděl o ztrátě oprávnění společnosti JANK GROUP, spol. s r. o. být navrhovatelem dražby, a přesto nechal dražbu bez dalšího uskutečnit; výsledek jeho jednání proto nemohl vyvolat žádné právní účinky a požívat právní ochrany. Předložené předběžné opatření muselo, resp. mělo v dražebníkovi vyvolat objektivní pochybnosti o možnosti konat veřejnou dražbu. Skutečnost, že se o předběžném opatření dražebník dozvěděl těsně před zahájením dražby ničeho nemění, neboť dražba ještě nebyla objektivně zahájena a § 46 zákona o veřejných dražbách umožňuje od dražby upustit až do samého okamžiku jejího zahájení. Přestože předběžné opatření dražebníka nijak nezavazovalo, měl k němu přistupovat tak, že autoritativně zavazuje navrhovatele dražby, který své oprávnění domáhat se dražbou uspokojení své pohledávky ztratil. Ve vztahu ke vzájemnému návrhu uvedl, že „původní žalovaná neunesla ani břemeno tvrzení ohledně naléhavého právního zájmu“. 12. K odvolání žalobkyně (žalovaná podala odvolání pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 38 Co 24/2024-1012, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že soud sice dražebníku žádné povinnosti v předběžném opatření neuložil, nicméně pokud jím byly uloženy určité povinnosti navrhovateli dražby, neměla při zachování běžné opatrnosti ze strany dražebníka dražba vůbec proběhnout; předběžné opatření u něj muselo vyvolat jisté pochybnosti, zda dražebnímu věřiteli nebrání ve vymáhání pohledávky cestou veřejné nedobrovolné dražby rozhodnutí soudu nebo jiný úřední zákaz. Za situace, kdy se dražebník rozhodnutím o nařízení předběžného opatření nijak blíže nezabýval, nebyla předmětná dražba provedena ve smyslu ustanovení zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. V řízení bylo prokázáno, že společnost JANK GROUP spol. s r. o. rozhodnutí o vydaném předběžném opatření, které jí bylo doručeno 13. 5. 2003, k dispozici měla a o této skutečnosti dražebníka neinformovala. Po doručení rozhodnutí o nařízení předběžného opatření neměla společnost JANK GROUP spol. s r. o. nadále postavení navrhovatele dražby a nebyla oprávněna vymáhat svou pohledávkou prostřednictvím veřejné nedobrovolné dražby. Odvolací soud tak uzavřel, že za situace, kdy navrhovateli dražby, který měl postavení dražebního věřitele, ve vymáhání pohledávky cestou veřejné nedobrovolné dražby bránilo rozhodnutí soudu v podobě předběžného opatření, žalobkyně nemohla udělením příklepu ve veřejné nedobrovolné dražbě získat titul, na jehož základě by nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem. 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. V dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešeny, a to otázky týkající se posouzení obvyklé opatrnosti dražebníka, konkrétně, „zda bylo podle právního stavu ke dni 2. 9. 2003 porušením obvyklé opatrnosti třetí osoby, jestliže zaujala právní názor, že předběžné opatření vydané v řízení, jehož nebyla účastníkem, kterým jí nebyla uložena žádná povinnost podle § 76 odst. 2 o. s. ř. a které pro ni nebylo ani závazné, ani vůči ní vykonatelné, tuto třetí osobu nezavazuje něco konat nebo se něčeho zdržet“, zda v případě, že „lze na straně dražebníka shledat porušení obvyklé opatrnosti, mohl a měl dražebník ve stadiu dražebního jednání učinit něco jiného, než upustit od dražby podle ustanovení § 46 odst. 1 zákona o dražbách“, a zda je důsledkem nedodržení povinnosti dražebníka upustit od dražby neplatnost nebo neexistence dražby. Namítla, že při hodnocení obvyklé opatrnosti dražebníka je nutné vycházet z právního stavu roku 2003 a nelze přitom abstrahovat od zákonné úpravy předběžných opatření ani od zákona o veřejných dražbách, že předmětné předběžné opatření nebylo vykonatelné, nesměřovalo proti dražebníkovi a nebylo ve smyslu zákona o veřejných dražbách provázáno s konkrétní fází dražebního procesu tak, aby dávalo možnost omezit nezvratné důsledky dražby v příslušném okamžiku dražebního procesu, když právě k tomuto účelu byla přijata speciální zákonná úprava předběžných opatření podle § 48 odst. 5 zákona o veřejných dražbách, že jelikož byl postup dražebníka upraven kogentními ustanoveními zákona o veřejných dražbách, musel by dražebník i tehdy, pokud by obvyklou opatrnost porušil, upustit od dražby a nic jiného, a že porušení takové povinnosti nemůže mít za následek neexistenci či nicotnost právního úkonu, neboť dle zákona o veřejných dražbách je výslovně důsledek relativní neplatnost. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí. 14. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 15. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). 16. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 17. Dovolací námitky, tak jak je dovolatelka formulovala, implicite směřují k řešení otázky, k jakým skutečnostem (okolnostem) se musí upínat pozornost dražebníka, aby zachoval vyžadovanou nezbytnou „míru obezřetnosti“, jaké skutkové okolnosti dražbu provázející musí dražebník brát v potaz, a co tedy lze na dražebníku požadovat, aby této povinnosti dostál. Byť dovolatelka takto přímo otázky neformuluje (její právní rozbory jsou zaměřeny ve vztahu k otázkám, které s řešenou problematikou souvisí spíše nepřímo a na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu bezprostředně nespočívá, resp. které byly řešeny již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu vydaných v této věci – jde o otázky významu a dopadu předběžného opatření Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003, č. j. 4 C 610/2003-47), je z kontextu argumentace v dovolání použité (zejména ve vztahu k otázkám 2 a 3 obsahu dovolání) možné dovodit, jaké otázky hmotného práva žalobkyně považuje za ty, které přípustnost dovolání zakládají (z recentních rozhodnutí srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. III. ÚS 3466/24). 18. Nejvyšší soud proto seznal dovolání přípustným, neboť uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud ve všech souvislostech vyřešeny, nikoliv však důvodným. 19. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že veřejná nedobrovolná dražba, při níž byly vydraženy předmětné nemovitosti, byla provedena dne 2. 9. 2003 – podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb. a č. 517/2002 Sb., tedy ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „zákon o veřejných dražbách“ nebo „ZVD“). 20. Nejvyšší soud je při řešení otázky významu udělení příklepu ve veřejné ne/dobrovolné dražbě (pořádané podle zákona o veřejných dražbách účinného do 31. 12. 2024) a možností zvrátit výsledek této dražby žalobou na určení podle § 80 o. s. ř. sjednocen na následujících závěrech: [1] judikatura Nejvyššího soudu tradičně považovala vznik vlastnického práva v důsledku příklepu licitátora ve veřejné dražbě za originární způsob nabytí vlastnického práva (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 148/2011, z recentních rozhodnutí lze poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 869/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1444/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 66/2023 Sb. rozh. obč., dále jen „R 66/2023“) [2] zákonná úprava, jakož i navazující judikatura, staví nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejné dražbě, provedené podle zákona o veřejných dražbách (popř. podle jiných, výše zmíněných předpisů), k nejsilnějším nabývacím titulům (srov. R 66/2023) [3] veřejná ne/dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení o určení neplatnosti dražby, a to ani jako otázku předběžnou. Nebylo-li tedy pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že je veřejná dražba neplatná, nemůže být v této dražbě nabyté vlastnické právo vydražitele úspěšně zpochybňováno v řízení o určení vlastnictví k předmětu této dražby, v řízení o vydání (vyklizení) předmětu dražby nebo v jiném řízení, pro něž je významné (jako předběžná otázka) vlastnictví k předmětu dražby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 10/2007 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 52/2006 Sb. rozh. obč.) [4] jen zcela výjimečně lze důsledky příklepu uděleného ve veřejné dražbě zvrátit; je tomu tak (zejména) tehdy, pokud: [4.1] v dražbě provedené podle zákona o veřejných dražbách vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu (žaloba o neplatnost veřejné dražby buď vůbec nebyla podána nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně) – s přihlédnutím ke všem okolnostem případu – dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2690/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 77/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4744/2008) [4.2] judikatura dále umožnila zpochybnit nabytí vlastnického práva vydražitele příklepem ve veřejné dražbě, avšak pouze v případě, že se jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, tedy „fingovanou“, tedy v případech, kdy došlo k zneužití institutu veřejné dražby (a tedy k zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla, byť (ve vztahu k vnějšímu světu) vykonaná dražba formálně naplnila všechny předpoklady a podmínky veřejné dražby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 898/2020, ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. II. ÚS 1337/21) [4.3] jde o případy dražeb tzv. „na oko“, které jsou zpravidla důsledkem zlého úmyslu některých osob na dražbě zúčastněných (nejčastěji navrhovatele dražby a dražebníka, popřípadě pouze navrhovatele dražby), který však ve vztahu k dražitelům nemusí být nijak rozpoznatelný; jinak řečeno, dražitelé se dražby účastní v přesvědčení, že jde o dražbu regulérní (srov. odůvodnění již zmíněného R 66/2023) [4.4] Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozsudku ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2086/2019, vydaném v této věci poukázal na to, že je nezbytné se zabývat tím, zda navrhovatel dražby doložil své oprávnění podat návrh na provedení veřejné nedobrovolné dražby (a legitimaci uzavřít smlouvu o provedení takové dražby) dražebníku tak, aby u dražebníka při zachování běžné (obvyklé) opatrnosti nevznikla pochybnost o oprávnění navrhovatele k podání návrhu na uskutečnění dražby, přičemž tuto pochybnost je třeba zkoumat nejen k okamžiku uzavření smlouvy o provedení dražby, ale také zejména v době provedení dražby. 21. Jaká je míra (úroveň) běžné opatrnosti a k jakým skutečnostem se vztahuje běžná opatrnost, kterou je dražebník povinen zachovat, je odvislé od všech okolností, které dražební jednání provází; uvedené je tedy zjevně dáno zejména dobou, kdy dražba probíhá (a této době odpovídajícímu právnímu rozhledu, který lze na dražebníku požadovat, a to i s ohledem na jeho – zákonem vyžadovanou – erudici). 22. Není pochyb o tom, že dražebník je při pořádání dražby vázán zákonem o veřejných dražbách a je povinen dbát, aby nedošlo k jeho porušení (takřka jakékoliv porušení zákona o veřejných dražbách bylo důvodem k zneplatnění nedobrovolné dražby soudem – srovnej ustanovení § 48 odst. 3 a 4 ZVD; v případě zkoumané dražby též § 48 odst. 5 ZVD). 23. Nezbytná „míra obezřetnosti“ ve vztahu k těmto skutečnostem tak vyplývá přímo ze zákona; není pochyb o tom, že její nezachování vede (může vést) k porušení zákona (a důvodu vyslovení neplatnosti dražby). Neplatnost dražby, jak bylo uvedeno výše, však může vyslovit pouze soud k návrhu zákonem oprávněné osoby; za jiných okolností (vyjma nyní probírané výjimky) nemohou být výsledky dražby zpochybněny (viz judikatura uvedená v bodě 20 tohoto odůvodnění). 24. Není též pochyb o tom, že oprávnění navrhovatele k podání návrhu na uskutečnění dražby je (byl) dražebník povinen ze zákona zkoumat (prověřovat) jak již před uzavřením smlouvy o provedení dražby [tedy zkoumat, zda navrhovatel předložil potřebné dokumenty – § 36 odst. 1 ZVD (a v případě zkoumané dražby § 36 odst. 2 ZVD) a zda tu nejsou jiné okolnosti, které by bránily navrhovateli provedení dražby navrhnout – tedy např. předběžné opatření vydané podle ustanovení § 48 odst. 5 ZVD], tak i [s ohledem na ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) ZVD] před vlastím provedením dražby (dražebním jednáním), pakliže je mu (kýmkoliv) doloženo (ve smyslu prokázáno), že navrhovateli dražby takové oprávnění nepřísluší (popř. jej ztratil). 25. Nejvyšší soud dospěl ve smyslu judikatury výše uvedené (v bodě 20/4 tohoto odvodnění) k závěru, že nezbytná míra obezřetnosti dražebníka musí směřovat k okolnostem, z nichž by mohl usoudit, že navrhovatel dražby chce dražbu zneužít pro naplnění svých vlastních zájmů, pro poškození třetích osob, popř. pro obejití určitých (zejména) zákonných důsledků; přitom dražebník nemůže spoléhat na to, že bude podána k tomu oprávněnou osobou žaloba na určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, neboť se může jednat i o takovou okolnost, která může zůstat (ve vztahu k ostatním zúčastněným osobám) utajena; popř. žádná z oprávněných osob nemusí mít zájem (ať již z jakýchkoliv důvodů – třebas i proto, že na případném podvodném jednání navrhovatele dražby participuje) dražbu zneplatnit. 26. Jinak řečeno, pokud z objektivních (dražebníku známých) okolností lze dovodit podezření o možnosti zneužití dražby (byť by se nakonec toto podezření nepotvrdilo), je nutno dospět k závěru o nedostatku nezbytné míry obezřetnosti dražebníka ve vztahu k těmto okolnostem a taktéž k závěru o dražbě zdánlivé (fiktivní) s následkem nepřejití vlastnictví na vydražitele jako (obvyklý) důsledek příklepu, byť by k vyslovení neplatnosti dražby postupem podle § 48 odst. 3 až 5 ZVD nakonec nedošlo. 27. Skutkové okolnosti dražbě předcházející, o kterých dražebník věděl (musel vědět) a které měly vyvolat u dražebníka pochybnosti o regulérnosti budoucí dražby (dražeb), byly následující. 28. Usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003, č. j. 4 C 610/2003-47, které bylo dražebníku dáno na vědomí velice krátce (v řádu několika minut) před stanoveným počátkem dražby, sice neukládalo žádné povinnosti dražebníku, avšak jednak bylo vydáno den před tím, než společnost JANK GROUP, spol. s r. o. uzavřela s dražebníkem smlouvy o provedení dražby (6. 5. 2003; předběžným opatřením bylo této společnosti uloženo zdržet se jednání směřujících k nedobrovolné dražbě předmětných nemovitostí), jednak se (samozřejmě) týkalo navrhovatele dražby a také dražby (dražeb), ohledně níž byly smlouvy uzavřeny. 29. Zástupce dražebníka (svědek D.) posoudil předběžné opatření jako „bizarní“ (zvláštní, neobvyklé – pozn. dovolacího soudu), uvedl, že „nebylo vydáno podle zákona o veřejných dražbách“, bizarně listina působila s ohledem na svůj obsah, a to „v porovnání s ostatními předběžnými opatřeními, která viděl“ (srovnej výpověď svědka D. u jednání dne 24. 7. 2023 na č. l. 839 a násl. spisu). Svědek tedy listinu viděl a seznámil se s jejím obsahem, neboť měl možnost její obsah určitým způsobem vyhodnotit, což také učinil. 30. Dražebníku tak měly být známy důvody nařízení předběžného opatření; tedy že otázka existence zástavním právem zajištěné pohledávky ve prospěch navrhovatele dražby je sporná, a je tak sporné i oprávnění navrhovatele dražby dražbu navrhnout (z výtěžku dražby uspokojit svoji pohledávku). 31. Pokud se ukázalo sporným, zda navrhovateli svědčí zajištěná pohledávka, musel dražebník tuto skutečnost velmi zvažovat, neboť dražba probíhala v režimu ustanovení § 36 odst. 2 ZVD, tedy v režimu, který se vyznačoval významnou odlišností oproti standardnímu režimu, v němž se navrhovatel dražby musel prokazovat standardním titulem, neboť navrhovatel musel v režimu dražby podle § 36 odst. 2 ZVD „pouze“ předložit své vlastní prohlášení o existenci dospělé zajištěné pohledávky, což zvyšuje riziko možnosti zneužití dražby. 32. To, že postup navrhovatele dražby nebyl zcela transparentní, podtrhuje i skutečnost, že navrhovatel dražby existenci předběžného opatření dražebníku zatajil, což muselo dražebníka varovat; stejně tak se musel v tomto světle (tedy ve světle netransparentnosti postupu navrhovatele dražby) projevit i poznatek, že znalci, který vypracovával posudek pro určení vyvolávací ceny dražených nemovitostí, nebyl umožněn přístup do oceňovaného areálu, tedy že navrhovatel dražby ani neměl zajištěn přístup do dražených nemovitostí, což by jako zástavní věřitel měl mít ošetřeno. 33. Uvedené skutečnosti však dražebník náležitě v potaz nevzal a ani nekontaktoval navrhovatele dražby s žádostí o vysvětlení problému. Ačkoliv tedy byly jednoznačně přítomny skutečnosti, které zavdávaly důvodnou obavu, že dražby může být zneužito, dražebník tyto signály ignoroval, a tak nezachoval nezbytnou míru obezřetnosti ve vztahu k regulérnosti probíhající dražby. 34. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. 35. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované náklady potřebné k účelnému bránění práva. Žalované však náklady v dovolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. 4. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu