21 Cdo 2689/2025-427 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce B. T., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 232/4, proti žalované Základní škole Rousínov, okres Vyškov, příspěvkové organizaci, se sídlem v Rousínově, Habrovanská č. 312/3, IČO 46270906, zastoupené JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 8 C 19/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2025, č. j. 49 Co 121/2024-372, opravenému usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2025, č. j. 49 Co 121/2024-383, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 701,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zuzany Špitálské, advokátky se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 232/4. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2025, č. j. 49 Co 121/2024-372, opravenému usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2025, č. j. 49 Co 121/2024-383, v části směřující do výroků o věci samé není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Judikatura dovolacího soudu již dříve dovodila, že zaměstnanec, kterému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, není povinen vykonávat výdělečnou činnost, a to ani v případě, že by jeho pracovní schopnost zcela nezanikla (došlo by k jejímu poklesu nejméně o 70 %, ale o méně než 100 %). Vzhledem k míře poklesu pracovní schopnosti se u takového zaměstnance nepředpokládá výkon soustavného zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti; zdrojem jeho příjmů již nemá být výdělek, nýbrž invalidní důchod, který mu byl přiznán. Na druhé straně právní předpisy nespojují přiznání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně se zákazem výkonu pracovní činnosti. Vykonává-li zaměstnanec, kterému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, po poškození zdraví pracovní činnost, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku při uznání invalidity ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po poškození zdraví s připočtením invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; k výdělku takového zaměstnance po poškození zdraví se nepřihlíží jen tehdy, dosahuje-li zaměstnanec tohoto výdělku zvýšeným pracovním úsilím ve smyslu ustanovení § 271b odst. 1 věty druhé zák. práce. Nevykonává-li však zaměstnanec, kterému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, po poškození zdraví pracovní činnost, a nemá-li proto žádný výdělek, uplatní se jako složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), jen průměrný výdělek před vznikem škody na jedné straně a invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu na straně druhé a nepřihlíží se k (fiktivnímu) výdělku ve výši minimální mzdy, který je třeba zohlednit jen v případě zaměstnanců, kterým byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně a u kterých se vzhledem k nižší míře poklesu pracovní schopnosti (oproti zaměstnancům, kterým byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně) předpokládá, že budou i nadále vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost odpovídající jejich omezenému pracovnímu potenciálu a že zdrojem jejich příjmů bude kromě přiznaného invalidního důchodu též dosahovaný výdělek (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1233/97, uveřejněný pod č. 29/2000 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1661/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2341/2019, uveřejněný pod č. 89/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 577/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2146/2021). 3. Dospěl-li odvolací soud na základě zjištění, že důvodem toho, že žalobce, kterému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, není zaměstnán, je jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož příčinou je úraz, za který odpovídá žalovaná, a že žalobce není schopen žádné pracovní činnosti, a to ani za zcela mimořádných podmínek, k závěru, že žalobce není povinen vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost a „nelze ho nutit pracovat“, že žalovaná odpovídá za škodu, která vzniká žalobci od 14. 9. 2017 v podobě ztráty na výdělku při uznání invalidity, v plném rozsahu a že náhrada za ztrátu na výdělku žalobci přísluší ve výši rozdílu mezi jeho průměrným („valorizovaným pravděpodobným“) výdělkem a vypláceným invalidním důchodem, je tento závěr odvolacího soudu (oproti mínění dovolatelky) zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 4. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (zejména se skutkovým závěrem, že důvodem, pro který žalobce není zaměstnán, je jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav pro následky úrazu ze dne 10. 6. 2011, v jejichž důsledku poklesla pracovní schopnost žalobce o 80 %, že žalobce není schopen pracovat ani za zcela mimořádných podmínek a že svou sportovní činností nezískává žádné finanční prostředky) a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl), a že též v dovolání předestírá své vlastní (od soudů odlišné či jimi neučiněné) skutkové závěry (že žalobce je již plně adaptován na svoje zdravotní postižení a je schopen vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho kvalifikaci, avšak usilovat o stálé zaměstnání není ochoten), na základě nichž dochází k jiným právním závěrům než odvolací soud. 5. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 6. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 7. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná. 8. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že soudy neprovedly všechny důkazy, které navrhla. V občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011). V projednávané věci odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně, který řádně odůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy (srov. odstavec 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 9. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. 10. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu