21 Cdo 288/2026-849 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. S., zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalované Městské části Praha 10 se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Vinohradská č. 3218/169, IČO 00063941, zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí č. 1628/7, o neplatnost odvolání z funkce tajemníka městské části a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 220/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2025, č. j. 62 Co 219/2025-783, takto: Právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2025, č. j. 62 Co 219/2025-783, v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2025, č. j. 16 C 220/2019-710, v jeho výrocích I a II, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 62 Co 219/2025-783, bylo výrokem I rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6 2025, č. j. 16 C 220/2019-710, jímž bylo určeno, že odvolání žalobce z funkce tajemníka Úřadu městské části Praha 10 ze dne 25. 9. 2019 je neplatné (výrok I), určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí dle § 52 písm. c) zák. práce učiněné vůči žalobci dopisem ze dne 21. 11. 2019 je neplatné (výrok II), a žalované byla uložena povinnost „nahradit žalobci náklady řízení ve výši 68 372 Kč … k rukám JUDr. Miroslava Běliny“ (výrok III), a výrokem II bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 335 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc. 2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. dovolání, jímž rozsudek napadla ve všech výrocích, a současně navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, což odůvodnila toliko tím, že „vykonatelnost napadeného rozhodnutí by měla závažné a obtížně napravitelné následky pro dovolatele (zejména v oblasti personálního řízení, právní jistoty a hospodaření s veřejnými prostředky)“. 3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 3. 2026, č. j. 21 Cdo 288/2026-831, návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 62 Co 219/2025-783, v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2025, č. j. 16 C 220/2019-710, v jeho výrocích I a II, zamítl (výrok I) a rozhodl o odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 62 Co 219/2025-783, v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2025, č. j. 16 C 220/2019-710, v jeho výroku III o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 68 372 Kč, a ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 16 335 Kč, až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci (výrok II). 4. Dodatečným podáním ze dne 4. 5. 2026, doručeným Nejvyššímu soudu téhož dne, žalovaná navrhla odklad právní moci „meritorní části“ rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 62 Co 219/2025-783, podle § 243 písm. b) o. s. ř. Tento svůj návrh žalovaná odůvodnila tím, že mezi žalobcem a žalovanou „probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 10 řízení o zaplacení náhrady platu vedené pod sp. zn. 10 C 33/2023, v němž se žalobce domáhá částky 2 581 950 Kč s příslušenstvím“, jež „bylo původně přerušeno do pravomocného skončení řízení o neplatnost výpovědi“, avšak v uvedeném řízení je v návaznosti na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2026, č. j. 30 Co 48/2026-105, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 1. 2026, č. j. 10 C 33/2023-75, již pravomocně opět pokračováno. Žalovaná v návrhu dále uvádí, že „je závažně ohrožena ve svých právech tím, že pravomoc meritorních určovacích výroků již působí v navazujícím řízení o náhradu platu“, přičemž „bez odkladu právní moci proto reálně hrozí, že o peněžitém nároku žalobce bude rozhodnuto na základě pravomocného určovacího rozsudku, který je současně napaden dovoláním a který může být v dovolacím řízení zrušen nebo změněn“. Závažně ohroženou na svých právech se „za dané situace“ žalovaná považuje rovněž z toho důvodu, že „je zde aktuálně situace, kdy jsou zde v podstatě dvě osoby, o nichž lze uvažovat jako o tajemnících, jedním je žalobce, u něhož bylo určeno, že jeho odvolání z funkce žalobce (a následná výpověď) bylo neplatné, a druhým je stávající tajemnice, která byla do této funkce řádně jmenována“ a že takto nastalá „dichotomie je způsobilá závažně ohrozit práva žalované, zejména na řádném fungování úřadu městské části“. 5. Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. 6. Podle ustálené judikatury soudů chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40/1969 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980, sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43/1982 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura). Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu (nyní právního jednání), i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru zanikne, a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu (nyní právního jednání), a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96). 7. Z uvedeného vyplývá, že závěr o věcné opodstatněnosti nároku žalobce na náhradu mzdy nebo platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, jehož základním předpokladem je (vedle oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání) neplatné rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele výpovědí, závisí na rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dala dovolatelka žalobci. Pravomocný rozsudek, kterým by bylo žalobě na náhradu platu vyhověno dříve, než bude dovolacím soudem v projednávané věci rozhodnuto o podaném dovolání, by potom – za situace, kdy by dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu – znamenal zásah do práv dovolatelky, který by bylo možné napravit jen žalobou na obnovu řízení [srov. § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 8. V poměrech nyní projednávané věci dospěly soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že odvolání žalobce z funkce tajemníka představuje neplatné právní jednání a že právě s ohledem na neplatnost odvolání z funkce tajemníka představuje neplatné právní jednání i na to navazující výpověď z pracovního poměru, která byla žalobci dána dne 21. 11. 2019 v návaznosti na to, že žalobce po odvolání z funkce odmítl nabídku dalšího pracovního zařazení u žalované, v důsledku čehož fikce nadbytečnosti zaměstnance (žalobce) ve smyslu § 52 písm. c) zák. práce nemohla nastat a uplatněný výpovědní důvod byl proto žalovanou použit neoprávněně (srov. body 55 a 56 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, resp. bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Současná situace, jež nastala po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu, přitom způsobuje, že závažné a obtížně napravitelné komplikace ve fungování žalované mohou nastat při současném působení dvou tajemníků městské části. Nejvyšší soud proto shledal, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu by dovolatelka mohla být závažně ohrožena ve svých právech, a vzhledem k tomu, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení, rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé), že právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 62 Co 219/2025-783, v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2025, č. j. 16 C 220/2019-710, v jeho výrocích I a II o věci samé, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované [§ 243 písm. b) o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 6. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu