21 Cdo 2891/2025-350 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Diplomatického servisu se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 816/49, IČO 00000175, zastoupeného JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1079/3a, proti žalované Ruské federaci – Velvyslanectví Ruské federace v České republice se sídlem Praze 6, Ukrajinských hrdinů č. 19/6, zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, o 57 346 417 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 884/2023, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2025, č. j. 2 Co 42/2024-214, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 26. 5. 2025, č. j. 2 Co 42/2024-214, Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 92 C 884/2023-162, jímž tento soud zamítl námitku nedostatku pravomoci soudů České republiky k projednání věci. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, který s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, dovodil, že spor o zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí žalovanou bez právního důvodu je vzájemným vztahem občanskoprávním, vyplývajícím z mimosmluvní závazkové povinnosti, nikoli z uzavřených mezinárodních smluv a bilaterálních dohod uzavřených mezi dvěma suverénními státy, nepřisvědčil argumentaci žalované o nutnosti tzv. „převodníku“, neboť jeho existence není nutná v případech, kdy jinak osoby práva veřejného a nositelé mocenské pravomoci (státy, obce, územní samosprávné celky atp.) vstupují do občanskoprávních vztahů, v nichž vystupují jako subjekty nadané rovným postavením. Neexistuje tedy rozumný důvod, proč by spory ze smluv, v nichž účastníci, byť jinak osoby práva veřejného, vystupují jako nositelé majetkových práv, měly být vyňaty z pravomoci civilního soudu. Uvedl, že názor žalované tenduje k již překonané koncepci absolutní imunity státu pro soudní řízení na území jiného státu. S odkazem na § 1 písm. a) a c) a § 2 zákona o mezinárodním právu soukromém dovodil, že se na projednávanou věc použije zákon o mezinárodním právu soukromém; české soudy mají mezinárodní soudní pravomoc k projednání a rozhodnutí této věci podle § 6 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, naplnění výjimky z pravomoci nad cizím státem podle § 7 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém neshledal, naopak odkázal na odstavec 2 tohoto ustanovení. Dále uvedl, že současný stav obyčejového mezinárodního práva vyjadřuje Úmluva Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku přijatá Valným shromážděním OSN dne 2. 12. 2004 v New Yorku (dále jen „Úmluva OSN“) a že na danou věc dopadá ustanovení čl. 13 písm. a) této úmluvy. Odvolací soud pouze doplnil, že v občanském soudním řízení ovládaném dispoziční zásadou žalobce určil nárok svou povahou jako soukromoprávní tím, že ho skutkově vymezil jako „bezdůvodné obohacení, které vzniklo užíváním cizího pozemku bez právního důvodu“; případná opodstatněnost námitek žalované by tak mohla vést pouze k zamítnutí žaloby. Žalovaná je sice cizím státem, který je podle § 7 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém obecně vyňat z pravomoci českých soudů a je mu přiznána jurisdikční imunita, pouze však pro řízení v něm uvedená s výslovnou výjimkou podle odstavce 2 téhož ustanovení. Odvolací soud proto závěr soudu prvního stupně, že soudy na území České republiky mají mezinárodní pravomoci věc projednat a rozhodnout, potvrdil jako správný. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, případně mají být posouzeny jinak, a to, zda je dána pravomoc soudů České republiky projednat spor s odkazem na obyčejové právo, aniž by bylo specifikováno běžné uplatňování konkrétního obyčeje v mezinárodní praxi, zda má přednost obyčej, který se ustálil v předchozí době mezi oběma spornými stranami, nebo obyčej, „který se nově vytváří v ještě neplatné mezinárodní smlouvě“, zda se v dané věci jedná o spor vyplývající z poměrů soukromého práva a věc spadá do pravomoci civilních soudů, resp. zda je soud odkázán pouze na označení sporu žalobcem, a „zda neměly soudy již v této fázi vyřešit namítanou otázku vlastnictví pozemků“. K první otázce namítla, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, je nepřiléhavé, že odvolací soud chybně aplikoval Úmluvu OSN jako celek, přitom měl zkoumat, zda je konkrétní obyčej oběma stranami uznáván jako zvyk, soudy však „nepoukázaly na žádnou, mezi státy zažitou praxi, ze které by se dalo dovodit, že právě čl. 13 Úmluvy OSN dopadá na projednávaný případ jako uznávané obyčejové pravidlo“. K otázce druhé namítla, že se soud měl zabývat tím, zda mezi účastníky není zavedena jiná praxe, která by uplatnění obecného pravidla bránila, a uvedla, že mezi stranami je zavedeno řešení sporných otázek dohodou na diplomatické úrovni. Dále upozornila, že žalovaná Úmluvu OSN neratifikovala. K otázce třetí namítla, že splnění podmínek řízení zkoumá soud z úřední povinnosti, není vázán tvrzeními žalobce uvedenými v žalobě, dále že pravomoc civilního soudu věc projednat je tzv. neodstranitelná podmínka řízení, která vede k jeho zastavení, nikoliv k zamítnutí žaloby, že vydání napadeného usnesení nepředcházelo žádné zjištění skutečností, ze kterých by plynulo, zda skutečně jde o nárok projednatelný před civilními soudy, dále že rozhodující je povaha zásahu do vlastnického práva, nikoli právní povaha vlastnického práva jako takového, a že stěžejní je „posouzení prvotního právního důvodu (titulu), zda trvá či nikoli“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. 3. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl nebo jej jako nedůvodné zamítl. Má za to, že na první a druhé otázce žalované rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud konkrétní obyčej vymezil, naopak jakýmkoliv druhým obyčejem, jehož existenci žalovaná neprokázala, se soudy nižších instancí nikdy nezabývaly a neměly ani důvod se jím zabývat, neboť zavedená praxe stran, i kdyby existovala, sama o sobě obyčej nevyváří, a žalovaná tak polemizuje s něčím, co nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Dále uvedl, že otázka třetí již byla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, ze které jednoznačně vyplývá závěr, že „v případě nároku z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního titulu je dána pravomoc českých soudů ve vztahu k cizímu státu jako povinnému z tohoto nároku“. Odvolací soud kvalifikoval uplatněný nárok jako soukromoprávní a na takové jednání se jurisdikční imunita nevztahuje. 4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Dovolání není přípustné, neboť řešení zásadní otázky (a dovolatelkou namítané), zda je dána mezinárodní pravomoc soudů České republiky k projednání věci, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a není důvod, aby byla tato otázka řešena jinak. 8. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), z pravomoci českých soudů jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen. Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém vynětí z pravomoci českých soudů se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu. 9. Nejvyšší soud je k výkladu uvedených ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém sjednocen na následujících závěrech: [1] Cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů, které učinily při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí (tedy při výkonu veřejné moci), a kdy se jedná o majetek, který byl k takovému výkonu používán nebo určen (majetek sloužící vládním účelům). Imunita se však nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, pokud podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy je proti cizímu státu možné práva u soudů jiného státu uplatňovat. [2] Obsah imunity státu dříve vnímaný jako absolutní, kdy jakákoliv souvislost státu s předmětem sporu vedla ke konstatování imunity, a tím k nemožnosti vést s ním řízení před cizím soudem, se s dynamickým rozvojem mezinárodních vztahů v průběhu doby vyvíjel směrem k funkčnímu pojetí tohoto právního poměru, z něhož vychází i současná právní úprava vynětí cizích států z pravomoci českých soudů v zákoně o mezinárodním právu soukromém (srov. též důvodovou zprávu k § 7 tohoto zákona, která se k uvedenému pojetí výslovně hlásí). Je mimo pochybnost, že stát požívá pro sebe a svůj majetek jurisdikční imunity před soudy jiného státu (par in parem non habet jurisdictionem). Převládající vývojové tendence však vykrystalizovaly v závěr, že stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity – vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl – ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). [3] Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba – cizí stát – nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů. [4] Současný stav obyčejového mezinárodního práva vyjadřuje Úmluva Organizace spojených národů (OSN) o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku přijatá Valným shromážděním OSN dne 2. 12. 2004 v New Yorku. Přestože prozatím nevstoupila v platnost, jedná se o východisko obecně přijímaného režimu státních imunit. Úmluva OSN obsahuje jednak obecné pravidlo, že státy požívají imunitu vůči jurisdikci soudů jiného státu (čl. 5 Úmluvy OSN), jednak taxativní výčet výjimek z této imunity (čl. 7–17 Úmluvy OSN). Mezi tyto výjimky patří – mimo jiné – i řízení týkající se práv a povinností vznikajících při užívání nemovitého majetku na území státu soudu (srov. čl. 13 Úmluvy OSN). 10. Ve vztahu k uvedeným závěrům srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, uveřejněné pod č. 26/2009 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 43/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1430/2024, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. IV. ÚS 835/25. 11. Úmluvu OSN jako zdroj mezinárodního obyčejového práva aproboval též Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESPL“), a to v rozsudku velkého senátu ze dne 23. 3. 2010, č. 15869/02 (věc Cudak proti Litvě, § 64–67), a dále v rozsudku velkého senátu ze dne 29. 6. 2011, č. 34869/05 (věc Sabeh El Leil proti Francii, § 54–58); ve věci Sabeh El Leil proti Francii ESPL dokonce vycházel ze stejného postavení Francie, v jakém je současná žalovaná [Úmluva OSN nevzešla v platnost, Francie Úmluvu OSN podepsala, avšak dobově probíhal ratifikační proces (Úmluva OSN nebyla Francií ratifikována)], a přesto ESPL shledal možnost její (nepřímé) aplikace jakožto zdroje mezinárodního obyčejového práva. 12. Námitky obsažené pod bodem III obsahu dovolání tak přípustnost dovolání nezakládají. 13. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že v daném případě jde mezi účastníky o tzv. soukromoprávní vztah, tedy vztah vyplývající z poměrů soukromého práva. Pro posouzení, zda je v projednávané věci dána pravomoc soudu, je rozhodující charakter právního vztahu, z něhož vyplývá žalobcem uplatněný nárok (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3522/2011, uveřejněné pod č. 114/2012 Sb. rozh. obč.). Charakter právního vztahu je dán jeho obsahem (předmětem), jak byl žalobou skutkově vymezen; pakliže žalobce tvrdí, že žalovaná užívá nemovitosti ve vlastnictví České republiky (s právem hospodaření pro žalobce) bez právního důvodu (popř. podle důvodu, jenž odpadl), jde o typický vztah vyplývající ze soukromoprávních poměrů (bezdůvodné obohacení) – srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017. 14. Ani námitky obsažené v bodě IV obsahu dovolání tak přípustnost dovolání nezakládají. 15. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, jimiž dovolatelka předkládá dovolacímu soudu vlastní skutkové závěry, na kterých odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (jde o námitky obsažené pod bodem III/b obsahu dovolání, tedy že účastníci „uskutečnili nejméně 10 jednání expertních skupin … při těchto jednáních byly dohodou vyřešeny všechny sporné otázky týkající se vlastnictví budov …“). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 ve Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). 16. Ke shora uvedenému lze pouze doplnit, že ani žalovaná netvrdí žádnou (pro obě strany závaznou) dohodu, která by vyloučila pravomoc soudů České republiky k projednání nároku soukromoprávní povahy, resp. vymezila (stanovila) pravomoc jiného (mezinárodního) orgánu k projednání takového nároku, a ani dovolacímu soudu není známo, že by taková dohoda mezi Českou republikou a Ruskou federací existovala. 17. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 3. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu