21 Cdo 3060/2025-371 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. A. W., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, proti žalované Člověk v tísni, o.p.s. se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Šafaříkova č. 635/24, IČO 25755277, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 82/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2025, č. j. 23 Co 132/2025-322, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 167,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Pavla Uhla, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, přičemž částka 5 021,50 Kč bude žalované vyplacena po právní moci tohoto usnesení ze složené jistoty na náklady dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 23 Co 132/2025-322, neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu, která nebyla odstraněna ve lhůtě uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., pokračovat. 2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. 6. Žalobce podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadl „v celém rozsahu, tedy do všech jeho výroků“. Ve vztahu k části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti „zrušení pracovního poměru“ učiněného e-mailem ze dne 27. 4. 2021, dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, neboť obsah dovolání k dotčenému výroku postrádá jakýkoliv náznak dovolací argumentace. 7. Otázku přípustnosti dovolání si přitom není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 8. Přípustnost dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru „formou dohody o ukončení smlouvy o poskytování manažerských služeb ze dne 6. 5. 2021“, spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud „nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení o neplatnosti právního jednání, a to z důvodu tísně a bezprávné výhrůžky a dále nesprávně aplikoval ustanovení ohledně přípustnosti účastnického výslechu“. V části IV dovolání potom rozvádí argumentaci, proč právní závěry odvolacího soudu nepovažuje za správné a pokládá je za odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Otázku přípustnosti dovolání však nevymezuje. Rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom dlouhodobě zdůrazňuje, že pouhá námitka rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí požadavku na vymezení právní otázky, jež má být dovolacím soudem vyřešena, nevyhovuje, jedná se jen o pouhou kritiku právního posouzení odvolacího soudu, která k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si přitom není oprávněn vymezit – jak je již uvedeno shora v bodu 7 – sám dovolací soud. 9. K namítanému neprovedení důkazu účastnickou výpovědí žalobce pak dovolací soud přistupuje jako k tzv. jiné vadě řízení, k níž lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože námitka nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, a ze dne 26 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022). 10. Ostatně, k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov․ například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). 11. Ohledně charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení Nejvyšší soud stabilně poukazuje na to, že výpověď účastníka řízení je koncipována v ustanovení § 131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010), přičemž výslech účastníka zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení; přihlédnout je k tomu třeba pouze tehdy, pokud účastník v rámci své výpovědi tak učiní (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014). 12. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, obdobně například nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I ÚS 549/2000, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13). 13. V poměrech nyní projednávané věci odvolací soud řádně zdůvodnil, proč účastnická výpověď žalobce nebyla v řízení potřebná. V souladu se shora uvedenými závěry uvedl (bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku), že soudem prvního stupně provedenými „listinnými důkazy ve spojení s výpovědí svědka T. K. byly okolnosti ukončení právního vztahu mezi účastníky objasněny dostatečně“ (z bodů 25 a 28 odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při závěru o tom, že žalobce dohodu o ukončení smlouvy o poskytování manažerských služeb ze dne 6. 5. 2021 neuzavřel v omylu a pod vlivem bezprávné výhrůžky, vyšel z prokázaného skutkového stavu, nikoliv ze závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem), a proto nebyly splněny vymezené podmínky pro provedení účastnického výslechu žalobce, jenž „navrhl provést důkaz svým účastnickým výslechem … za účelem ‚prokázání okolností ohledně podpisu dohody‘, kdy chtěl ‚dovysvětlit okolnosti podpisu dohody o ukončení‘“, avšak již nijak „blíže nespecifikoval, jaké další okolnosti podpisu dohody má na mysli“ (odůvodnění odvolacího soudu zde odpovídá důkaznímu návrhu žalobce učiněnému podáním ze dne 6. 8. 2024 na č. l. 261 spisu), přičemž „k tvrzením o okolnostech ukončení právního vztahu mezi účastníky dohodou, která jsou uvedena v žalobě, žalobce označil listinné (důkazy – pozn. dovolacího soudu) a tyto soud prvního stupně provedl“. Námitka žalobce není tedy ani důvodná. 14. Nepřiléhavé je tak ve vztahu k nyní projednávané věci rovněž dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019, které vychází ze zcela odlišného skutkového stavu; v uvedeném rozhodnutí spočívalo dovozené porušení práva na spravedlivý proces v takovém postupu odvolacího soudu, který odmítnutí provedení důkazního prostředku výslechem účastníka řízení odůvodnil tím, že je pokládán za nadbytečný pro jeho nízkou důkazní hodnotu, neboť v tvrzeních účastníka je „příliš mnoho náhod a omylů“ a ve svých vyjádřeních si „protiřečí“. O takovou situaci se však – jak vyplývá ze shora uvedeného – v posuzovaném případu nejedná. 15. Prostřednictvím dalších námitek obsažených v podaném dovolání ohledně nesprávné aplikace ustanovení vztahujících se k hodnocení tísně a bezprávné výhrůžky ze strany žalované [že z textu „dohody o ukončení smlouvy vyplývá, že žalovaná se zavázala poskytnout žalobci své ubytovací zařízení (Guesthouse), které žalobce mohl využívat až do 21. 5. 2021“ a zajistit žalobci „letenku do Indie“, přičemž se „žalovaná zavázala tyto své závazky naplnit pouze za předpokladu uzavření dohody o ukončení smlouvy“ a že „zajištění bezpečnosti žalobce (bezpečné ubytování a zajištění odletu z Afganistánu) bylo podmíněno uzavřením dohody o ukončení smlouvy“, bez jejíhož uzavření „měl žalobce za to, že nebude zajištěna jeho bezpečnost v Afganistánu, a tedy by byl vystaven ohrožení jeho života a zdraví v zemi, která je sužována válečnými konflikty, a v zemi, kde je pobyt velmi rizikový“, a že „kdyby žalovaná chtěla žalobci poskytnout tyto výhody (bezpečné ubytování a zajištění odletu ze země) bez ohledu na podepsání dohody o ukončení smlouvy, tato ustanovení by nebyla předmětem této dohody, nýbrž by byla předmětem samostatné smlouvy“, jinak je zřejmé, že „uzavření dohody o skončení smlouvy a poskytnutí bezpečného ubytování a odletu jsou vzájemně podmíněny, a to z vůle žalované“] žalobce nepřípustně prosazuje vlastní, od soudy zjištěného skutkového stavu odlišnou verzi. Uvedenými námitkami žalobce uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. 16. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 17. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 18. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 19. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, uveřejněný pod č. 231/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě nejedná. 20. Rozsudek odvolacího soudu je nadto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka [jaké okolnosti jsou významné z hlediska posouzení svobody vůle zaměstnance při (pracovně)právním jednání a s ní související otázka, za jakých podmínek jde o bezprávnou výhrůžku] byla posouzena jinak. 21. Ve vztahu k výkladu pojmu tzv. bezprávné výhrůžky, která může mít za následek neplatnost právního jednání (nyní podle § 587 o. z.), Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka právního (pracovněprávního) vztahu, ale jeho důvodné obavy (důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy) za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný pod č. 12/1999 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného pod č. 70/2011 Sb. rozh. obč., anebo též závěry uvedené ve vztahu k této otázce v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1198/2003). 22. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit, za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005); tak je tomu například v případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Právní úkon (nyní právní jednání) donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu (právního jednání), anebo od třetí osoby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněný pod č. 157/2009 v časopise Soudní judikatura). 23. K uvedeným závěrům, k nimž dospěl za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se pak dovolací soud přihlásil i ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), účinném od 1. 1. 2014 (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněného pod č. 79/2020 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp zn. 21 Cdo 992/2023, nebo též rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 886/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2872/2024). 24. Na základě skutkových zjištění, z nichž vycházel (bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku), proto odvolací soud v souladu s uvedenými závěry dovodil, že podmínky bezprávné výhrůžky nebyly při uzavření dohody o ukončení smlouvy o poskytování manažerských služeb ze dne 6. 5. 2021 naplněny. 25. Dovolatel odvolacímu soudu nedůvodně vytýká, že se odchýlil od závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4573/2008, neboť přehlíží, že závěry odvolacího soudu jsou naopak s tímto rozhodnutím (ve vztahu k vymezeným podmínkám svobodné vůle jednajících subjektů) v souladu, avšak uvedené rozhodnutí dovolacího soudu vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud v projednávané věci; zatímco v dovolatelem odkazované věci byly podle skutkových zjištění soudů skutečnosti odůvodňující závěr o bezprávné výhrůžce prokázány, v posuzovaném případě naproti tomu odvolací soud k závěru o prokázaném uzavření dohody mezi žalobcem a žalovanou pod nepřípustným (ať již psychickým, či fyzickým) nátlakem vylučujícím svobodnou vůli žalobce nedospěl. 26. Z odůvodnění dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněného pod č. 79/2020 Sb. rozh. obč., se podává, že závěr o tom, zda vůle jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu byla či nebyla svobodná, je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. shodně například též odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 886/2023). K těmto okolnostem však, jak se podává z výše uvedeného, soudy – oproti přesvědčení žalobce – náležitě přihlédly (srov. bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku). Námitky žalobce, že odvolací soud „při hodnocení existence svobodné vůle na straně žalobce nezohlednil okolnosti při podpisu dohody o ukončení smlouvy“ a že „posuzoval existenci tísně k okamžiku odletu do Afghánistánu a nikoli k okamžiků podpisu dohody o ukončení smlouvy“, tak ve světle výše zmíněného jako liché neobstojí. 27. Dovoláním žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém rozsahu, tedy do všech jeho výroků“. V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům II a III, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 28. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 5. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu