21 Cdo 3064/2025-122 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně K. T., zastoupené JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická č. 437/20, proti žalované I. I., IČO 63514621, pracoviště: Českoslovanská akademie obchodní, střední odborná škola, Praha 2, Resslova 5, se sídlem v Praze 2, Resslova č. 1940/5, IČO 61386138, zastoupené Mgr. Petrem Ondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká č. 517/7, o upuštění od diskriminace a 20 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 32/2025, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2025, č. j. 30 Co 199/2025-42, takto: Usnesení městského soudu se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. května 2025, č. j. 43 C 32/2025-33, se mění tak, že žaloba žalobkyně ze dne 20 2. 2025 včetně doplnění ze dne 23. 4. 2025 co do uložení povinnosti žalované zdržet se diskriminačního a nerovného zacházení se žalobkyní, které spočívá v nadměrných, neopodstatněných kontrolách pedagogické činnosti žalobkyně, neobjektivním a nepravdivém hodnocení pracovní činnosti žalobkyně, urážlivém a pejorativním vyjadřování se o žalobkyni, omezování pracovních aktivit žalobkyně a v omezování mimoškolního vzdělávání žalobkyně, neodůvodněném zasahování do odborné autonomie a metodiky výuky žalobkyně, vytváření nepřátelského a stresujícího pracovního prostředí vůči žalobkyni, a co do uložení povinnosti žalované omezit frekvenci kontrol pedagogické činnosti žalobkyně na obvyklou frekvenci kontrol ostatních pedagogických zaměstnanců, se neodmítá. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 20. 2. 2025 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 27. 2. 2025 se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se dalšího protiprávního jednání vůči žalobkyni, zejména diskriminačního a nerovného zacházení, a uhradit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč. Uvedla, že je u žalované od 1. 2. 2023 zaměstnána jako učitelka německého jazyka, od roku 2023 čelí ze strany žalované dlouhodobému a systematickému nátlaku, žalovaná svým jednáním porušuje základní principy rovného zacházení a dobrých mravů, když nadměrně a neopodstatněně kontrolovala pedagogickou činnost žalobkyně, měla k ní nerovný přístup a dvojí metr při posuzování jejích pracovních výkonů ve srovnání s ostatními kolegy, veřejně ji ponižovala a podkopávala její autoritu nevhodnými výroky před žáky i jinými zaměstnanci, vytvářela nepřátelské a stresující pracovní prostředí, žalobkyně byla opakovaně terčem kritiky, zatímco ostatní zaměstnanci byli v obdobných situacích hodnoceni shovívavě nebo jejich pochybení nebylo vůbec řešeno, jednalo se o šikanózní praktiky. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 1. 4. 2025, č. j. 43 C 32/2025-19, vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dnů doplnila žalobu tak, že upřesní petit ve výroku I., aby byl srozumitelný a vykonatelný, protože výrok, v němž požaduje žalobkyně uložení povinnosti žalované zdržet se dalšího protiprávního jednání vůči žalobkyni, zejména diskriminačního a nerovného zacházení, není vykonatelný, „je třeba specifikovat jakého konkrétního diskriminačního a nerovného jednání, případně jakého konkrétního protiprávního jednání se má žalovaná proti žalobkyni zdržet“, a poučil ji o následku nesplnění výzvy spočívajícím v odmítnutí žaloby. 3. Žalobkyně na výzvu podáním ze dne 23. 4. 2025 upřesnila petit tak, že žalovaná je povinna zdržet se diskriminačního a nerovného zacházení, které spočívá v a) nadměrných, neopodstatněných kontrolách pedagogické činnosti žalobkyně, b) neobjektivním a nepravdivém hodnocení pracovní činnosti žalobkyně, c) urážlivém a pejorativním vyjadřování se o žalobkyni, d) omezování pracovních aktivit žalobkyně a v omezování mimoškolního vzdělávání žalobkyně, e) neodůvodněném zasahování do odborné autonomie a metodiky výuky žalobkyně, f) vytváření nepřátelského a stresujícího pracovního prostředí vůči žalobkyni, že žalovaná je povinna omezit frekvenci kontrol pedagogické činnosti žalobkyně na obvyklou frekvenci kontrol ostatních pedagogických zaměstnanců a že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč. Žalobu doplnila o další skutečnosti a důkazy (že dne 3. 10. 2024 proběhla další neohlášená hospitace v její hodině německého jazyka s negativním hodnocením ze strany žalované, ačkoliv byla hodina ze strany žalobkyně pečlivě připravena, její odborné argumenty byly žalovanou opakovaně ignorovány, požádala vedení školy o účast nezávislého odborníka, požadavek byl bez odůvodnění odmítnut, kontrolní činnost byla vykonávána výhradně vůči její osobě – předkládání všech testů vyučovaných žalobkyní, vůči jiným vyučujícím toto nebylo činěno, byla kritizována za výsledky svých žáků, bylo zasahováno do výkonu její pedagogické činnosti – výzva k odstranění jejích neuspokojivých pracovních nedostatků, žalobkyně byla kritizována za pochybení při realizaci jazykové soutěže, následně žalobkyně připravila nové testy, které byly označeny žalovanou za nepoužitelné s tím, že všichni ostatní mají testy v pořádku – jedná se o cílené znevěrohodňování její osoby a práce, žalovaná rovněž bránila odbornému růstu žalobkyně, když jí v červnu a září 2024 zamítla účast na odborných školeních výuky německého jazyka). 4. Obvodní soud pro Prahu 2 poté usnesením ze dne 28. 5. 2025, č. j. 43 C 32/2025-33, rozhodl, že podání ze dne 20. 2. 2025, včetně doplnění ze dne 23. 4. 2025, se co do uložení povinnosti žalované zdržet se diskriminačního a nerovného zacházení se žalobkyní, které spočívá v nadměrných, neopodstatněných kontrolách pedagogické činnosti žalobkyně, neobjektivním a nepravdivém hodnocení pracovní činnosti žalobkyně, urážlivém a pejorativním vyjadřování se o žalobkyni, omezování pracovních aktivit žalobkyně a v omezování mimoškolního vzdělávání žalobkyně, neodůvodněném zasahování do odborné autonomie a metodiky výuky žalobkyně, vytváření nepřátelského a stresujícího pracovního prostředí vůči žalobkyni, a co do uložení povinnosti žalované omezit frekvenci kontrol pedagogické činnosti žalobkyně na obvyklou frekvenci kontrol ostatních pedagogických zaměstnanců, odmítá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „i přes doplnění ze dne 23. 4. 2025 zůstal žalobní petit v rozsahu diskriminačního a nerovného zacházení neurčitý, když z něj stále není zřejmé, jakého konkrétního chování se má žalovaná ve vztahu k žalobkyni zdržet, a specifikace těchto jednání pak zůstala ve zcela obecné rovině a doplnění je nedostatečné, petit tak zůstává v tomto rozsahu zcela nevykonatelný“. Předmětem řízení nadále zůstává nárok žalobkyně na uhrazení přiměřeného zadostiučinění žalovanou za vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyni ve výši 20 000 Kč. 5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2025, č. j. 30 Co 199/2025-42, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dovodil shodně se soudem prvního stupně, že žalobkyně vady žaloby odpovídajícím způsobem neodstranila, žalobní petit, kterým se domáhá uložení povinností žalované zdržet se tam uvedených jednání a kontroly, je natolik obecný, že ani při zohlednění skutkových tvrzení žalobkyně nelze bez dalšího dovodit, čeho se žalobkyně domáhá, tak, aby výrok případně takto vydaného rozsudku byl vykonatelný též po materiální stránce. Žalobkyně žalobní petit formulovala takovým způsobem, kdy obecnost zakazovaných jednání je stále natolik vysoká a na takové úrovni, že není možné dospět k závěru o tom, jakých konkrétních negativních jednání se má žalovaná zdržet. 6. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozhodná otázka „jaké požadavky z hlediska určitosti a srozumitelnosti musí splňovat žalobní petit v řízení o negatorní žalobě, aby byl vykonatelný a současně odpovídal smyslu a účelu tohoto právního prostředku ochrany práva“ je odvolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobkyně se dvěma samostatnými žalobami (kdy jedna byla podána proti žalované – škole, a druhá proti žalované –vedoucí sekci německých jazyků) domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zdržet se diskriminačního a nerovného zacházení vůči ní. Soud prvního stupně poté, co vyzval k odstranění vad žalobního petitu u obou žalob, žaloby v této části odmítl, neboť žalobní petit je i nadále neurčitý a nevykonatelný, když není zřejmé, jakého konkrétního chování se má žalovaná zdržet. Městský soud v Praze, dva jeho různé senáty, při posuzování prakticky totožného skutkového základu a shodně formulovaného petitu rozhodly o odvolání žalobkyně rozdílně. Toto rozdílné rozhodování senátů týkající se stejných skutkových a právních okolností narušuje princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v předmětné věci (věci vedené pod sp. zn. 43 C 32/2025-33), že žalobní petit je natolik obecný, že ani při zohlednění skutkových tvrzení žalobkyně nelze bez dalšího dovodit, čeho se žalobkyně domáhá, tak, aby výrok případně vydaného rozsudku byl vykonatelný nejen po formální, ale též po materiální stránce. Odvolací soud odkázal pouze na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 909/2003, v němž dovolací soud zdůrazňuje, že při posuzování žalobního petitu není primárním požadavkem dokonalá a absolutní formulace veškerých detailů a přesných právních termínů, důležité je zejména obsahové hledisko, aby výrok rozsudku věrně a srozumitelně reflektoval skutečné nároky žalobce, aby bylo zřejmé, čeho se domáhá. Namítá, že v souladu s touto judikaturou by nemělo být trvale rigidně požadováno naprosto detailní vymezení všech jednotlivých forem protiprávního jednání v petitu negatorní žaloby, pokud jsou obsah žaloby a konkrétní nároky žalobce dostatečně zřejmé z celého podání. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba žalobkyně neodmítá, ev. je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu na posouzení otázky procesního práva, jaké údaje musí obsahovat žaloba, aby bylo zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 11. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. 12. Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). 13. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně). Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; důkazní povinnost může žalobce splnit i dodatečně při přípravě jednání, popřípadě při jednání před soudem prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné pod č. 135/2003 v časopise Soudní judikatura nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2007, sp. zn. 21 Cdo 2299/2006.). 14. Podle ustálené judikatury údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. 15. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší § 155 odst. 1 o. s. ř. ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud totiž rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku není vázán, avšak musí dbát, aby jeho výrok vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky – § 153 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4649/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2663/2014). Je-li z žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá, nelze ji odmítnout jen proto, že je nepřesně formulován žalobní návrh, resp. že je formulován tak, že v případě jeho převzetí by byl rozsudek nevykonatelný; v takovém případě soud zváží, zda s ohledem na formulace návrhu může o žalobě rozhodnout tak, že použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal, anebo zda je namístě žalobce o správné formulaci návrhu poučit. 16. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst.1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.). 17. Z obsahu žaloby ze dne 20. 2. 2025 a z podání ze dne 23. 4. 2025, učiněného po výzvě soudu, v souvislosti s vylíčením rozhodujících skutečností bez pochybností vyplývá, čeho se žalobkyně žalobou domáhá, tedy jaká povinnost má být žalované uložena rozhodnutím soudu. Žalobkyně v žalobě přesně a jednoznačně uvedla, že požaduje, aby byla žalované uložena povinnost „zdržet se dalšího protiprávního jednání vůči žalobkyni, zejména diskriminačního a nerovného zacházení“, a že toto jednání zejména zahrnuje „nadměrné a neopodstatněné kontroly pedagogické činnosti“, „neobjektivní a nepravdivé hodnocení pracovní činnosti žalobkyně“, „urážlivé a pejorativní vyjadřování se o žalobkyni“, „omezování pracovních aktivit žalobkyně a omezování mimoškolního vzdělávání žalobkyně“, „neodůvodněné zasahování do odborné autonomie a metodiky výuky žalobkyně“, „vytváření nepřátelského a stresujícího pracovního prostředí vůči žalobkyni“, navrhla „omezit frekvenci kontrol pedagogické činnosti žalobkyně na obvyklou frekvenci kontrol ostatních pedagogických zaměstnanců“, a že „žalovaná je povinna nahradit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč“. Diskriminační a nerovné zacházení spatřuje v tom, že žalovaná v nepřiměřeném rozsahu a frekvenci podrobovala žalobkyni kontrole předkládáním veškerých výukových materiálů, pracovních listů, testů písemných prací studentů, hodnocení její výuky, kontroly ale neprobíhaly standardním způsobem, ale účelově, snahou bylo zpochybnit výuku žalobkyně, žalovaná aplikovala při hodnocení pracovní činnosti žalobkyně navíc rozdílná kritéria ve srovnání s ostatními kolegy, jednalo se o nerovný přístup ze strany žalované. Žalovaná rovněž žalobkyni ponižovala mezi pedagogy, před žáky i ostatními zaměstnanci, především tehdy, když žalobkyně obhajovala své pedagogické metody, snažila se upozornit na nesrovnalosti ve výukových standardech. Jiní pedagogové byli v obdobných situacích hodnoceni shovívavě nebo jejich pochybení nebylo řešeno, žalobkyně byla opakovaně terčem kritiky. Jednalo se o dlouhodobé systematické ponižování, neoprávněnou kritiku a vědomé narušování profesní pověsti žalobkyně. Žalobu doplnila o další skutečnosti a důkazy, že dne 3. 10. 2024 proběhla další neohlášená hospitace v její hodině německého jazyka s negativním hodnocením ze strany žalované, ačkoliv byla hodina ze strany žalobkyně pečlivě připravena, její odborné argumenty byly žalovanou opakovaně ignorovány, požádala vedení školy o účast nezávislého odborníka, požadavek byl bez odůvodnění odmítnut, kontrolní činnost byla vykonávána výhradně vůči její osobě – předkládání všech testů vyučovaných žalobkyní, vůči jiným vyučujícím toto nebylo činěno, byla kritizována za výsledky svých žáků, za pochybení při realizaci jazykové soutěže, následně žalobkyně připravila nové testy, které byly označeny žalovanou za nepoužitelné s tím, že všichni ostatní mají testy v pořádku – jedná se o cílené znevěrohodňování její osoby a práce, žalovaná rovněž bránila odbornému růstu žalobkyně, když v červnu a září 2024 jí zamítla účast na odborných školeních výuky německého jazyka. 18. I když žalobkyně v žalobě ze dne 20. 2. 2025 a z podání ze dne 23. 4. 2025 učiněném po výzvě soudu ze dne 1. 4. 2015 neuvedla všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a neoznačila všechny důkazy dostačující k prokázání svých tvrzení, a tedy dosud nesplnila svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní [§ 101 odst.1 písm. a) a b) a § 120 odst. 1 věta první o. s. ř.], lze z údajů dosud jí uvedených dovodit skutečnosti, kterými byl alespoň vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a čeho se žalobkyně domáhá. Povinnosti tvrzení a důkazní žalobkyně může – jak uvedeno výše – splnit dodatečně, a to při přípravě jednání, popřípadě též, budou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky, při jednání před soudem prvního stupně. 19. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť žaloba (ve znění jejího doplnění) v projednávané věci netrpí takovými vadami, pro něž by nebylo možné v řízení pokračovat a které by tedy odůvodňovaly odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.; protože podle dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, tak, že žaloba žalobkyně ze dne 20. 2. 2025 včetně doplnění ze dne 23. 4. 2025, co do uložení povinnosti žalované zdržet se diskriminačního a nerovného zacházení se žalobkyní, se neodmítá. 20. Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím řízení o věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (srov. § 243b a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 5. 3. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu