21 Cdo 3135/2025-874 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně Nezávislé odborové organizace skupiny SAP v České republice, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky č. 3326/36, IČO 06992102, zastoupené Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 1972/158, proti žalovaným 1) SAP Services s. r. o., se sídlem v Praze 5, Bucharova č. 2817/11, IČO 26194333, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a a 2) OneSAP Odborové unii zaměstnanců SAP v České republice, se sídlem v Praze 5, Bucharova č. 2817/11, IČO 19323981, zastoupené Mgr. Martinem Moskalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka č. 1058/8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Odborové organizace Disability Union SAP in Czech Republic, se sídlem v Praze 5, Grafická č. 3365/1, IČO 19720904, zastoupené Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 92, o určení, že žalovaná 2) nepůsobí jako odborová organizace u žalované 1), o návrhu na přistoupení vedlejšího účastníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 75/2024, o dovolání žalované 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2025, č. j. 23 Co 208/2025-785, takto: Dovolání žalované 2) se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2025, č. j. 23 Co 208/2025-785, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Podle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázek, které by podle ní měly být posouzeny jinak a které rovněž dosud Nejvyšší soud v daných souvislostech neřešil. Konkrétně se jedná o otázky, I. „jaké meze má vstup vedlejšího účastníka podle § 93 o. s. ř., je-li jeho ‚právní zájem‘ ve skutečnosti totožný se zájmem hlavního účastníka a vstup sleduje pouze posílení procesního postavení proti druhé straně, nikoliv ochranu jeho vlastního subjektivního práva“, II. „zda lze připustit vedlejší účastenství odborové organizace, která u žalovaného zaměstnavatele prokazatelně nepůsobí a o jejímž působení jako odborové organizace je veden soudní spor a jejíž tvrzený ‚právní zájem‘ je odvozen výlučně od koordinovaného postupu se žalobkyní proti jiné odborové organizaci – dovolateli“, respektive a) „zda může být za ‚právní zájem‘ ve smyslu § 93 o. s. ř. považován pouhý procesní prospěch z posílení jedné strany sporu“, b) „zda odborová organizace, která u zaměstnavatele fakticky nepůsobí a nevykonává činnost odborové organizace, tj. nehájí zájmy zaměstnanců zaměstnavatele u nějž je odborová organizace vedena, může vstoupit do řízení, jehož předmětem je určení působnosti jiné odborové organizace“ a c) „jak soudy hodnotí zjevné zneužití práva ve vztahu k vedlejšímu účastenství (§ 8 obč. z.) v situaci, kdy vedlejší účastník a hlavní účastník spolu otevřeně koordinují kroky ke ‚zrušení‘ konkurenční odborové organizace, a to jen z důvodů posílení svého vlastního postavení bez ohledu na zájmy zaměstnanců, když o jejich zájmy jde z principu existence odborových organizací především“. 3. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit námitky dovolatelky, že odvolací soud nesprávně právně posoudil „právní zájem“ vedlejší účastnice ve smyslu § 93 o. s. ř. s tím, že vedlejší účastnice u žalované 1) nepůsobí jako odborová organizace a její zájem je ryze abstraktní, budoucí a sdílený se žalobkyní, že právní zájem vedlejší účastnice je ve skutečnosti totožný se zájmem hlavního účastníka a vstup sleduje pouze posílení procesního postavení proti druhé straně, nikoliv ochranu jejího vlastního subjektivního práva, a že o působení vedlejší účastnice jako odborové organizace je veden soudní spor. 4. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. Pojem „právní zájem“ na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován. Zákonodárce tak ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, aby podle konkrétních okolností projednávané věci sám posoudil, zda takový zájem je dán či nikoli. O právní zájem na výsledku řízení jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod č. 74/2015 Sb. rozh. obč., nebo jeho usnesení ze dne 21. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, uveřejněné pod č. 51/2018 Sb. rozh. obč.). 5. Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství jím podporované strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, nebo ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3511/2020). 6. Smyslem institutu vedlejšího účastenství je posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 ICdo 119/2016). 7. Z uvedených závěrů ve vztahu k dovolatelkou položeným otázkám plyne, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když uzavřel, že vedlejší účastnice vstupem do řízení chrání své dotčené zájmy i zájmy žalobkyně (neboť institut vedlejšího účastenství slouží právě i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník přistoupil), a to na základě zjištění, že kladný výsledek řízení se dotkne fungování odborového zastupování zaměstnanců u žalované 1) a možnosti vedlejší účastnice efektivně vykonávat činnost odborové organizace v oblasti kolektivního vyjednávání, sociálního dialogu apod., když žalovaná 2) opakovaně odmítá spolupracovat s ostatními odborovými organizacemi působícími u žalované 1), tedy s žalobkyní a vedlejší účastnicí, a společně vytvářet jednotný rámec pro odborové zastupování zaměstnanců. 8. Namítá-li dovolatelka, že vedlejší účastnice u žalované 1) nepůsobí jako odborová organizace a že odvolací soud „ve své podstatě přiznal vedlejšímu účastníku právo účastnit se řízení, jehož cílem není nic jiného, než ‚odstranění překážky‘, ačkoli by to fakticky znamenalo zrušení legitimní organizace zastupující stovky členů“, pouze tím dovolacímu soudu předkládá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). 9. Ve zbylé části je dovolání spíše obecnou kritikou rozhodnutí odvolacího soudu. Lze-li v jeho obsahu shledat konkrétní výtky, pak tyto postrádají vymezení právní otázky a formulaci důvodů přípustnosti. Namítá-li dovolatelka, že tvrzeným „odstraněním překážky“ v podobě dovolatelky nemusí být vůbec naplněn hlavní tvrzený důvod vedlejší účastnice pro toto odstranění, tj. uzavření kolektivní smlouvy, že vedlejší účastnice žádným způsobem nejedná ve vztahu k ochraně zájmů zaměstnanců a jejich pracovních podmínek, a že to není dovolatelka, kdo by jakkoliv blokoval kolektivní vyjednávání, a namítá-li dále, že žalobkyně a vedlejší účastnice koordinují postup s deklarovaným cílem odstranit dovolatelku, pak tím nevymezuje žádnou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, a rovněž neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 10. V závěru svého podání dovolatelka cituje judikaturu „na podporu dovolání“, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2590/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II ÚS 1589/11, a nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, a ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2338/08. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je však, jak uvedeno shora, se závěry vyjádřenými v dovolatelkou citované judikatuře v souladu. 11. Nejvyšší soud proto dovolání žalované 2) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). 13. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 2. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu