21 Cdo 3197/2025-110 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody č. 527, proti žalované PLAKOR CZECH s. r. o., se sídlem v Mošnově, Průmyslová č. 367, IČ 27566005, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 767/62, o 12 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 28/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. srpna 2025, č. j. 16 Co 113/2025-92, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 456,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Brože, MJur, advokáta se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 767/62. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2025, č. j. 16 Co 113/2025-92, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Námitka dovolatele, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když při výkladu právního jednání nepřistoupil k aplikaci ustanovení § 18 zákoníku práce, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. jeho rozsudků ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017), přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s citovanou judikaturou dovolacího soudu v souladu. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu [§ 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“)]. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016 nebo ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). V projednávané věci postupoval odvolací soud podle výše uvedených pravidel pro výklad právního jednání. V souladu s judikaturou dovolacího soudu uvedl, že použití pravidla zakotveného v § 18 zák. práce přichází v úvahu teprve v okamžiku, kdy ani výklad právního jednání provedený podle § 555 a § 556 o. z. neodstraní interpretační nejasnosti. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, zabýval se výkladem obsahu sdělení podle § 555 odst. 1 o. z. (zejména sémantickým významem textu, originálním anglickým zněním i časovou sousledností) a přihlédl i k ostatním důkazům a k tomu, co právnímu jednání předcházelo podle § 556 odst. 2 o. z. (zejména ke svědeckým výpovědím). Dospěl-li odvolací soud na základě uvedeného postupu k závěru, že při výkladu projevu vůle již není třeba aplikovat § 557 o. z., respektive § 18 zák. práce, neboť projev vůle byl dostatečně vyjasněn již aplikací § 555 a § 556 o. z., od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 4. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu