21 Cdo 3207/2025-150 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce D. J., zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova č. 2002/40, proti žalované PBS GROUP, a. s. se sídlem v Praze 1, Krakovská č. 583/9, IČO 61057801, zastoupené Mgr. Markem Zvěřinou, advokátem se sídlem v Praze 10, U Hranic č. 1384/9, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 40/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2025, č. j. 23 Co 71/2025-126, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Zvěřiny, advokáta se sídlem v Praze 10, U Hranic č. 1384/9. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 23 Co 71/2025-126, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 3. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce dospěl Nejvyšší soud při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například v rozsudku ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněném pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například v rozsudku ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněném pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srovnej (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.1. 2. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy …“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015). 3. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobcem náležitě přihlédl, vzal-li v úvahu, že žalobce pracoval u žalované jako řidič z povolání, který měl svěřeno k výkonu práce konkrétní vozidlo, toto užíval výlučně on, vozidla žalované se měla prioritně parkovat v garážích, pokud nebyla v provozu, k datu kontroly správním orgánem se vozidlo nacházelo na veřejné komunikaci a žalobce ani netvrdil, že by vozidlo v daném okamžiku užíval, a proto nemohl respektovat povinnost uloženou mu zaměstnavatelem prioritně parkovat v garáži, podle výpovědi svědka Vrány se nejednalo o zcela bezproblémového zaměstnance, sám žalobce nepopíral, že se dopustil několika dopravních přestupků a sankce za ně uložené správním orgánem svému zaměstnavateli následně uhradil, stejně jako v případě zde posuzovaném (kdy ale žalobou ze dne 23. 9. 2022 požadoval vrácení uhrazené částky – pozn. Nejvyššího soudu), a k vytýkanému jednání, spočívajícímu v pozměnění registrační značky vozidla, se výslovně doznal; přihlédl i k míře zavinění zaměstnance a k případným důsledkům porušení dopravních předpisů, kterého se dopustil, kdy jako řidič z povolání si musel být vědom rizik vyplývajících z opatření vozidla nesprávnou registrační značkou, a zohlednil i skutečnost, že jeho pracovní poměr měl trvat pouze do 31. 8. 2022, přičemž okamžité zrušení pracovního poměru mu bylo doručeno 26. 7. 2022. Odvolací soud rovněž v souladu s judikaturou dovodil, že jednání dovolatele představovalo narušení vzájemné důvěry, spolehlivosti a poctivosti ze strany dovolatele. 1. 2. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.). O takový případ se ale v dané věci nejedná. 3. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „nerespektoval ustálenou praxi Nejvyššího soudu i závazné právní názory Ústavního soudu“, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, pak přehlíží, že soudy v uváděné věci aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než jaký byl dán ve zde souzené věci. 4. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud „nerespektoval ustálenou praxí Nejvyššího soudu zastávaný závazný právní názor, když okamžité zrušení pracovního poměru a důvod v něm uvedený neposuzoval podle stavu v době, kdy ke zrušovacímu projevu došlo“, spojená s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1967, sp. zn. Prz 35/67, podle něhož je třeba zrušovací projev posuzovat podle stavu v době, kdy byl vůči adresátovi učiněn. Je tomu tak již proto, že tato část argumentace se míjí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Ty totiž vzaly za prokázané, že dovolatel se vytýkaného jednání dopustil, neboť podepsal dohodu o srážce ze mzdy ze dne 29. 7. 2022, v níž je toto výslovně uvedeno (viz bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Skutečnost, že k tomuto potvrzení rozhodné skutečnosti došlo až po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, neznamená, že daný stav v době zrušovacího projevu fakticky neexistoval. Pro úplnost lze připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). 5. Dovolání nečiní přípustným ani námitka, že odvolací soud porušil dovolatelovo ústavní právo na spravedlivý proces, „když se zcela zjevně odchýlil od obecně uznávaných interpretačních metod a porušení pracovních povinností dovolatelem posoudil jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem“, doplněná odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 a zpochybňující právní posouzení odvolacího soudu stran intenzity porušení povinností dovolatele. 6. Přestože dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti dovolání lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, musí dovolatel v takovém případě vymezit přípustnost dovolání alespoň odkazem na tuto judikaturu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Žalobce v podaném dovolání neoznačil žádnou judikaturu Ústavního soudu, s níž by mohlo být napadené rozhodnutí v rozporu. Předmětem sporu ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 23/24 bylo vypořádání společného jmění manželů mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, konkrétně otázka, zda má být při vypořádání podle § 742 odst. 2 občanského zákoníku valorizována hodnota stěžovatelova vnosu, za nějž byl pořízen společný rodinný dům; k posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci se Ústavní soud v tam přijatém rozhodnutí nevyjadřoval. 1. 2. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 3. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 5. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu