21 Cdo 3295/2025-180 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. M. I., zastoupeného Mgr. Janem Klinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 704/36, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 16/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2025, č. j. 30 Co 65/2023-145, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 30 Co 65/2023-145, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že žaloba na neplatnost rozvázání pracovního poměru žalovanou zrušením ve zkušební době ke dni 6. 8. 2021 byla s ohledem na prekluzivní lhůtu stanovenou v § 72 zákoníku práce podána (dne 9. 2. 2022) opožděně, neboť mezi žalobcem a žalovanou nedošlo k uzavření dohody o mimosoudním jednání] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 3. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že za dohodu o mimosoudním jednání ve smyslu ustanovení § 647 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je třeba považovat právní jednání, z něhož vyplývá shodná (oboustranná) vůle stran vést jednání o určitém právu nebo o okolnostech jej zakládajících, jehož cílem je vyřešit situaci jinak než podáním žaloby k soudu. Taková dohoda může být uzavřena nejen výslovně, ale i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoby chtěly projevit (tzv. konkludentně – srov. § 546 o. z.). Dohodou o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. však není neopětovaná snaha věřitele či dlužníka navázat s druhou stranou komunikaci o určitém právu nebo o okolnostech, které jej zakládají, ani oboustranná výměna stanovisek týkajících se předmětného práva mezi věřitelem a dlužníkem, jejímž obsahem je pouze informování druhé strany o konečném (další jednání a jakékoli smírné řešení nepřipouštějícím) odmítnutí jejího práva (námitek proti tomuto právu) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 565/2024, uveřejněný pod č. 6/2026 Sb. rozh. obč., který byl vydán přímo v této věci, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 431/2024, uveřejněný pod č. 20/2026 Sb. rozh. obč.]. 4. K námitce dovolatele, že „dle německé právní vědy“ je třeba pojem „jednání“ použitý v ustanovení § 203 německého občanského zákoníku (BGB), které bylo předlohou ustanovení § 647 o. z., vykládat extenzivně a že „pokud dá věřitel dlužníkovi najevo, že vůči němu chce uplatnit nárok, postačí jakákoliv další výměna názorů na nárok, popřípadě jeho podstatné náležitosti, aby mohla být považována za jednání způsobující stavení promlčecí lhůty“, srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 431/2024, uveřejněného pod č. 20/2026 Sb. rozh. obč., z něhož vyplývá, že zatímco původní návrh a vzorová úprava v čl. III.-7:304 Návrhu všeobecného referenčního rámce (DCFR) a § 203 německého občanského zákoníku (BGB) vyžadují pouze „jednání“ („negotiation“, resp. „Verhandlungen“), je předpokladem odsunutí počátku či stavení promlčecí lhůty podle přijatého znění § 647 o. z. „uzavření dohody“ o mimosoudním jednání; dikce § 647 tedy akcentuje, že k naplnění předpokladů odsunutí či stavení promlčecí lhůty nepostačuje pouze jednostranná snaha některé ze stran o mimosoudní jednání, nýbrž je nezbytná shodná vůle stran mimosoudně jednat o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá. 5. Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění (učiněných po provedeném dokazování), že náměstkyně ministra M. M. nemohla ze své funkce jednat za žalovanou se žalobcem o mimosoudním vyřešení věci, proto jej pouze odkázala na jednání s kompetentními osobami, že státní tajemník M. S. výslovně uvedl, že žádné jednání o tom, že by zrušení pracovního poměru žalobce ve zkušební době mělo být nějak změněno či odvoláno, se žalobcem vedeno nebylo, že dopisy žalobce ze dne 28. 9. 2021 a ze dne 9. 11. 2021 (v nichž poukazuje na to, že byl žalovanou „ignorován“, proto se obrací na soud a na orgány činné v trestním řízení, a na které reagoval státní tajemník M. S. dopisem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 452584-5/2021-OSPV, o přezkoumání postupu při zrušení pracovního poměru ve zkušební době z hlediska zákonnosti postupu podle zákoníku práce) pouze „prezentují žalobcův pohled na věc“, že sdělení ředitele Generální inspekce a interního auditu ze dne 4. 2. 2022, č. j. 101854-2/2022-GIA, je reakcí na žalobcovu stížnost ze dne 7. 1. 2022 se závěrem, že stížnost byla řádně vyřízena, k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou nedošlo k uzavření dohody o mimosoudním jednání (ze strany žalované došlo jen k informování žalobce o odmítnutí revidovat rozvázání pracovního poměru, s čímž žalobce opakovaně vyjadřoval nesouhlas), je tento jeho závěr v souladu s (výše uvedenou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. 6. Z obsahu dovolání nadto vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl), a že též v dovolání předestírá své vlastní (od soudů odlišné či jimi neučiněné) skutkové závěry (uvádí-li zejména, že „v řízení byly provedeny důkazy prokazující delší dobu trvající oboustrannou snahu věc smírně vyřešit, vzájemná jednání a prošetřování věci na straně žalované“), na základě nichž dochází k jiným právním závěrům než odvolací soud (že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o mimosoudním jednání). 7. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 8. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 9. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 12. Vzhledem k tomu, že žalobce již zaplatil soudní poplatek za dovolání proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu, který byl v důsledku podaného dovolání zrušen, neměl být soudní poplatek za dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2025, č. j. 30 Co 65/2023-145, vybírán (srov. § 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Soudem prvního stupně by proto měl být žalobci podle § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soudní poplatek zaplacený za druhé dovolání podané v této věci vrácen. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu