21 Cdo 3334/2025-309 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. S., zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova č. 633/4, proti žalovanému Truhlářství Chodora s. r. o. se sídlem v Chotěšově, Mantovská č. 162, IČO 29158028, zastoupenému JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana č. 967/8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 403/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2025, č. j. 13 Co 127/2025-270, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2025, č. j. 13 Co 127/2025-270, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda „je třeba respektovat důsledky vadného poučení soudem ve vztahu k procesní a hmotněprávní správnosti rozsudku“, která podle ní nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena. Přestože v dovolání namítá nesprávné právní posouzení věci, podstatou dovolání jsou namítané vady řízení, nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (zejména s těmi, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že absence vstupní lékařské prohlídky a skutečnost, že žalovaný nedodal právnímu předchůdci žalobkyně pracovní oděv, neměly na jeho pracovní úraz vliv a nebyly příčinou pracovního úrazu) a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů na základě něhož k nim dospěl, zejména úředního záznamu o podání vysvětlení v trestním řízení). Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná. Další námitky dovolatelky směřující proti závěrům odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením pracovněprávních předpisů žalovaným a pracovním úrazem V. S. a o rozsahu, v jakém se žalovaný zprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem, představují pouhý nesouhlas a polemiku s těmito závěry odvolacího soudu a jejich odůvodněním. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3366/2022). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky, že „poučení, jež odvolací soud učinil na začátku svého jednání, je v rozporu s o. s. ř. a obsahem spisu“ a že odvolací soud „chybně negoval diskreční pravomoc soudu nalézacího bez toho, že by provedl nové důkazy (či zjistil nové skutečnosti)“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen námitky tzv. jiných vad řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci splněn není. Kromě toho dovolatelka přehlíží, že odvolací soud je oprávněn změnit rozsudek soudu prvního stupně, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, nebo jestliže po doplnění nebo zopakování dokazovaní v odvolacím řízení je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout (srov. § 220 odst. 1 o. s. ř.). V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v nichž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu