21 Cdo 357/2025-227 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Milanem Špičkou, advokátem se sídlem v Děčíně, Thomayerova č. 25/3, proti žalované BOHEMIA CARGO s.r.o. se sídlem v Děčíně XII-Vilsnice, Ústecká č. 98, IČO 25025571, zastoupené JUDr. Zdeňkem Broumem, advokátem se sídlem v Děčíně, Lázeňská č. 479/15, o zaplacení 352 992 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 413/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2024, č. j. 95 Co 67/2024-199, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. června 2023, č. j. 25 C 413/2019-173, a o náhradě nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu, s výjimkou potvrzující části výroku I, se zrušuje a věc v tomto rozsahu se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 25. 10. 2019, doručenou Okresnímu soudu v Děčíně téhož dne, se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 352 992 Kč s úrokem z prodlení z částky 352 992 Kč za dobu od 16. 9. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované od 1. 12. 2004 pracoval jako skladník. Dne 28. 6. 2018 (správně 28. 6. 2017 – pozn. dovolacího soudu) při výkonu své práce utrpěl pracovní úraz, jehož důsledkem bylo dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti k vykonávané práci, což bylo zjištěno dne 23. 4. 2019 v rámci mimořádné lékařské prohlídky u „závodní lékařky“ MUDr. Jitky Blažkové. Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ze dne 12. 8. 2019 ke dni 31. 8. 2019, a to z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti žalobce vykonávat dosavadní práci v důsledku pracovního úrazu ze dne 28. 6. 2017. Žalovaná ani na základě výzvy, k níž žalobce přistoupil dopisem ze dne 27. 9. 2019, žalobci nevyplatila odstupné podle § 67 odst. 2 zákoníku práce ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku, jež činí žalovanou částku. 2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítala, že odstupné žalobci nepřísluší, neboť k jeho pracovnímu úrazu došlo proto, že žalobce zaviněně porušil interní předpis žalované k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (Skladový řád), s nímž byl seznámen a jehož znalost a dodržování byla žalovanou soustavně vyžadována a kontrolována. 3. V průběhu řízení (podáním ze dne 18. 6. 2021) vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 165 048 Kč, neboť na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2019, č. j. DCA-3254/2019-DZ1, byla žalobci poskytnuta kompenzace za nevyplacené odstupné; uvedená částka byla připsána na bankovní účet žalobce dne 2. 12. 2019. V rozsahu tohoto zpětvzetí Okresní soud v Děčíně usnesením vyhlášeným u jednání dne 3. 8. 2021 řízení zastavil. 4. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 25 C 413/2019-173, zamítl žalobu o zaplacení 187 944 Kč s úrokem z prodlení z částky 352 992 Kč ve výši 10 % ročně od 16. 9. 2019 do 2. 12. 2019 a s úrokem z prodlení z částky 187 944 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 3. 12. 2019 do zaplacení (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2004 pracoval u žalované jako manipulační dělník. Dne 28. 6. 2017 žalobce utrpěl pracovní úraz, když „šlápl na paletu, respektive zboží uskladněné na paletě, kdy mu propadla noha otvorem ve ‚skruži‘ uskladněné na této paletě“; žalobce utrpěl poranění kolene. Podle lékařského posudku MUDr. Jitky Blažkové ze dne 23. 4. 2019 žalobce v důsledku tohoto pracovního úrazu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost „ve vztahu k následujícím činnostem: obsluha vysokozdvižných vozíků, jeřábník, vazač břemen, řidič motorového vozidla, práce ve výškách a obsluha MV“. Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. 8. 2019 účastníci (s odkazem na tento lékařský posudek) rozvázali pracovní poměr ke dni 31. 8. 2019 z důvodu podle § 52 písm. d) zákoníku práce. Soud prvního stupně dále zjistil, že „přikázaná pravidla“ pro manipulaci s paletami, zejména pak zákaz vstupu na ně, jakož i zákaz vstupu na stohy palet, byla zaměstnancům sdělována na pravidelně prováděných školeních, a „přiklonil se“ též k závěru, že žalovaná prokázala, že „znalost udělovaných pokynů a jejich dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány“; vyšel přitom ze svědeckých výpovědí, zejména pak z výpovědí svědků J.P., L. H., V. Z. a R. K. Tvrzení žalobce, že „nadřízení jednání zaměstnanců v tomto ohledu tolerovali a nic jim nevytýkali, naopak tak činili sami (což potvrdili i někteří ze svědků)“, považoval za vyvrácené i obsahem vytýkacího dopisu ze dne 9. 2. 2017, kterým J. K., ředitel žalované udělil zaměstnanci na pozici skladník výtku za opakované porušení „pracovní kázně“ a nedodržování nastavených procesů při kontrole zboží spočívající v lezení po vystohovaných paletách. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná je „zproštěna povinnosti k zaplacení odstupného“. 5. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 95 Co 67/2024-199, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil „potud“, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 176 799 Kč s úrokem z prodlení z částky 341 847 Kč ve výši 10 % ročně od 16. 9. 2019 do 2. 12. 2019 a s úrokem z prodlení z částky 176 799 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 3. 12. 2019 do zaplacení, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho advokátky na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 148 099,40 Kč (výrok II) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 29 690 Kč (výrok III). Odvolací soud dokazování doplnil úředními záznamy o podání vysvětlení pracovníků žalované (M. A., M. P. a L. H.) založenými ve spise Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, oddělení hospodářské kriminality Děčín č. KRPU-165555/TČ-2019-040281. Po skutkové stránce uzavřel, že „probíhala ze strany žalované jakási školení o bezpečnosti práce v rozsahu asi jedenkrát ročně, přičemž někteří ze svědků jasně potvrdili, že při těchto školeních bylo výslovně sděleno, že je zakázáno lézt na palety (svědci H., Z., K., P.), další svědci (E., S., H. a F.) ale o tomto výslovném zákazu vůbec nevěděli, nebo sice věděli, ale potvrdili, že na palety zaměstnanci ať již vědomi či nevědomi si zákazu lezli, a dokonce tak činili i vedoucí, konkrétně pan L. H.“; tyto skutečnosti plynou též z uvedených úředních záznamů. Ze Skladového řádu vyplývá, že zakázáno bylo jen lézt a vstupovat na stohy palet, nikoliv na palety samotné, přičemž doklad o obsahu proběhlých školení a o tom, že takto byl výslovně proškolen i žalobce, žalovaná, ač okresním soudem poučena o povinnosti důkazní, nepředložila. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná nejenže neprokázala, že žalobce byl výslovně poučen o tom, že má zakázáno na palety vstupovat, ale navíc nelze ani dospět k závěru, že žalovaná jako zaměstnavatel soustavně vyžadovala a kontrolovala znalosti a dodržování bezpečnostních předpisů a pokynů. Žalované se tedy nepodařilo „zcela liberovat ve smyslu ustanovení § 270 ZP“, a proto „žalobci podle § 67 odst. 2 věty první ZP náleží odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku“. 6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že „se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy se v minulosti řešily podobné případy před Nejvyšším soudem jakožto soudem dovolacím“. Dovolacímu soudu předkládá k řešení právní otázky: 1) „Je možné, aby odvolací soud stavěl, a tedy podmiňoval jednání žalobce v podobě neobezřetnosti na jednání vedoucího zaměstnance žalované?“ ; 2) „Naplňuje jednání ze strany žalobce, který si počínal prokazatelně neobezřetně, a tedy lehkomyslně, kdy navíc došlo i k porušení norem bezpečnosti a ochrany práce, liberační důvody ze strany žalované na jednak zcela zproštění povinnosti nahradit, tedy doplatit odstupné žalobci na základě ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, potažmo na částečné zproštění ve smyslu ustanovení § 270 odst. 2 zák. práce?“; 3) „Je napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.04.2024, č.j. 95 Co 67/2024-199 v rozporu s unesením Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2024, sp. zn. 21 Cdo 1276/2023, tedy postaveno na nesprávném právním posouzení ze strany odvolacího soudu?“ Namítá, že skutkový závěr odvolacího soudu „nemá jednak oporu v dokazování a došlo rovněž v tomto hodnocení důkazů k logickým rozporům“, a dále prezentuje svoje „zásadní výhrady k přístupu odvolacího soudu k analýze a zpracování jednotlivých důkazních prostředků, kdy právě přístup odvolacího soudu k předmětné věci vyznívá tendenčně, značně selektivně a tím pádem nepřesvědčivě, neboť odvolací soud řadu důkazů naprosto pominul a soustředil se hlavně na jeden důkazní prostředek v podobě Úředního záznamu ze dne 04.10.2019, kdy L. H., jakožto vedoucí zaměstnanec žalované, v tomto záznamu uvedl, že v rámci ulehčení práce docházelo k lezení na stohy“, přičemž žalovaná poukazuje na to, že některé důkazní prostředky (zvláště listinu „Nauka o provozu – manipulační vozíky s vlastním pohonem“ z roku 2006 a „Vyrozumění ze dne 06.10.2019, čj. KRPU-165555-32lTČ-2019-040281“) „nebral odvolací soud vůbec v potaz v rámci jeho rozhodnutí“, a že „zcela pominul důkazní prostředek v podobě svědecké výpovědi pana P., jakožto externího školitele v rámci BOZP, kdy pravidelně, a to minimálně 1x ročně, probíhala tato školení, kdy zcela jednoznačně a prokazatelně byli zaměstnanci školeni v rámci dodržování zásad bezpečné práce a tyto povinnosti byly i ze strany žalované kontrolovány a i prostřednicím vedoucích zaměstnanců byly jednotlivé předpisy a pokyny kontrolovány, kdy v případě zjištění jakéhokoliv porušení v tomto smyslu byl o této skutečnosti vyhotoven zápis“ (žalovaná odkazuje na „důkaz v podobě Vytýkacího dopisu ze dne 09.02.2017“, který se vůbec „nepromíjí“ v rozhodnutí odvolacího soudu). Na základě uvedeného žalovaná dovolacímu soudu navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 11. Žalovaná rozsah, v němž napadá rozsudek odvolacího soudu, vymezila slovy, že dovolání podává „proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu“, což lze vyložit tak, že dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu (výroku o věci samé I a výrokům o náhradě nákladů řízení II a III). 12. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). V části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu o věci samé v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně „jinak“ (v části rozhodnutí o zamítnutí žaloby) potvrzen, je dovolání žalované subjektivně nepřípustné (podané neoprávněnou osobou), neboť tímto rozhodnutím odvolacího soudu žalované nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu. 13. V části, ve které směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti těmto částem rozsudku odvolacího soudu, odmítl [§ 243c odst. 3 věta první, § 218 písm. b), § 243c odst. 1 o. s. ř.]. 15. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2004 pracoval u žalované jako manipulační dělník. Dne 28. 6. 2017 žalobce „při kontrole zboží na paletách“ utrpěl pracovní úraz, když „šlápl na paletu, respektive zboží uskladněné na paletě, kdy mu propadla noha otvorem ve ‚skruži‘ uskladněné na této paletě“; žalobce utrpěl poranění kolene. Podle lékařského posudku MUDr. Jitky Blažkové ze dne 23. 4. 2019 žalobce v důsledku tohoto pracovního úrazu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost „ve vztahu k následujícím činnostem: obsluha vysokozdvižných vozíků, jeřábník, vazač břemen, řidič motorového vozidla, práce ve výškách a obsluha MV“. Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. 8. 2019 účastníci (s odkazem na tento lékařský posudek) rozvázali pracovní poměr ke dni 31. 8. 2019 z důvodu podle § 52 písm. d) zákoníku práce. Žalovaná odmítá žalobci vyplatit odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku s odůvodněním, že se zcela zprostila povinnosti nahradit žalobci škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou pracovním úrazem, protože žalobce svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. 16. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za splnění jakých předpokladů se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou pracovním úrazem. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované (v části, v níž nebylo odmítnuto) je důvodné. 18. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen „zák. práce“). 19. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 20. Podle ustanovení § 269 odst. 4 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí. 21. Podle ustanovení § 270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy. 22. Podle ustanovení § 270 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. 23. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěrech, že předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem podle § 269 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody (nemajetkové újmy) a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody (nemajetkové újmy). Povinnost k náhradě škody (nemajetkové újmy) vzniklé zaměstnanci pracovním úrazem je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu nebo nemajetkovou újmu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění. Ustanovení § 270 zák. práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel své povinnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit povinnosti k náhradě škody (nemajetkové újmy), je buď porušení právních, nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (bezpečnostních předpisů nebo pokynů) zaměstnancem, anebo opilost zaměstnance nebo zneužití jiných návykových látek zaměstnancem, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody (nemajetkové újmy). Zčásti se zaměstnavatel povinnosti k náhradě škody (nemajetkové újmy) zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody (nemajetkové újmy) bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody (nemajetkové újmy); třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je (neporušil-li zaměstnanec bezpečnostní předpisy nebo pokyny) tzv. lehkomyslnost. Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil povinnosti k náhradě škody (nemajetkové újmy) při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) – srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1798/2020, nebo ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021. 24. Přitom je třeba mít na zřeteli, že existenci liberačních důvodů uvedených v ustanovení § 270 odst. 1 písm. a), případně § 270 odst. 2 písm. a) zák. práce soud vždy zkoumá s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu, zejména se zřetelem k tomu, kde (za jakých místních podmínek) a z jakých důvodů byl pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem vydán (zda šlo o pokyn přiměřený dané situaci), komu byl bezpečnostní pokyn určen (zda byl adresátovi s ohledem na jeho fyzickou a psychickou vyspělost srozumitelný), popřípadě čeho jím mělo být dosaženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 576/2008). 25. Má-li se zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti zprostit, musí být zaměstnanec s předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci seznámen. Řádné seznámení předpokládá, že na jeho základě je zaměstnanci zřejmé, jakým způsobem má – aby předešel poškození svého zdraví – postupovat jak při každodenním běžném výkonu práce, tak i v případě mimořádných situací, jež mohou během výkonu práce na pracovišti nastat. Jeho obsah se musí vztahovat k činnosti, kterou bude zaměstnanec za podmínek konkrétního pracoviště vykonávat (srov. § 103 odst. 2 zák. práce), neboť jen tak může zaměstnanec získat představu o potenciálních rizikách spojených s výkonem práce, která tak bude moci lépe eliminovat. Povaha, závažnost a množství rizikových faktorů, na něž by zaměstnanec měl být školením o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci připraven, jsou odvislé od komplikovanosti výrobních, pracovních nebo technologických procesů, k jejichž realizaci výkon práce směřuje. Jejich odhalování a identifikace je povinností zaměstnavatele (§ 102 odst. 3 zák. práce). Mnohotvárnost situací, které mohou při výkonu práce nastat, však vylučuje, aby zaměstnanec byl v rámci školení zaměstnavatelem detailně instruován o všech možných událostech a jejich variantách, s nimiž jsou rizikové faktory výkonu práce spojeny, neboť zaměstnavatel je nemůže vždy předjímat. Z hlediska závěru o tom, že zaměstnanec byl zaměstnavatelem řádně seznámen s právními, nebo ostatními předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, je významné, že i pro tyto případy bylo (muselo být) zaměstnanci na základě poskytnutých informací zřejmé, jakým způsobem má (nebo naopak nesmí) postupovat, aby k poškození zdraví nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1276/2023). 26. Samotné seznámení ještě ke zproštění povinnosti zaměstnavatele nepostačuje. Současně je nezbytné, aby zaměstnavatel takto nabytou znalost předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a povědomí o nezbytnosti jejich dodržování u svých zaměstnanců průběžně udržoval. Zákon proto zaměstnavateli ukládá, aby jejich znalost a dodržování soustavně vyžadoval a kontroloval; zaměstnavatel (jeho vedoucí zaměstnanci) je povinen sledovat, zda jeho zaměstnanci předpisy a pokyny dodržují, a jejich případné porušení neponechávat bez povšimnutí. Uvedené na druhou stranu neznamená, že je povinností zaměstnavatele v každém okamžiku kontrolovat, zda zaměstnanci bezpečnostní předpisy nebo pokyny neporušují (takový požadavek by ostatně ani neodpovídal podmínkám reálného života). Jeho úkolem je, aby průběžně v závislosti na konkrétních provozních a pracovních podmínkách, charakteru (rizikovosti) zaměstnancem vykonávané práce a se současným přihlédnutím k osobě zaměstnance reálně vyhodnotil bezpečnostní rizika a tomu přizpůsobil kontrolní činnost tak, aby se možná rizika pokud možno eliminovala (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021, a ze dne 10. 3. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1832/2024). Ojedinělá porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů ze strany zaměstnanců, popřípadě i vedoucích zaměstnanců proto ještě závěr o nesplnění této podmínky neodůvodňují. Na místě bude teprve tam, kde ze zjištěných skutečností vyplývá, že zaměstnavatel na kontrolní činnost rezignoval a z porušování bezpečnostních předpisů a pokynů svými zaměstnanci důsledky soustavně nevyvozuje, takže zaměstnanci povědomí o nutnosti jejich dodržování pozbyli (toto povědomí se u nich vytratilo, popř. významně oslabilo). 27. Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalovaná ve smyslu § 270 zák. práce povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy způsobené žalobci pracovním úrazem ze dne 28. 6. 2017 nezprostila, neboť „nejenže neprokázala, že žalobce byl výslovně poučen o tom, že má zakázáno na palety vstupovat, ale navíc nelze ani dospět k závěru, že žalovaná jako zaměstnavatel soustavně vyžadovala a kontrolovala znalosti a dodržování bezpečnostních předpisů a pokynů“. Závěr o tom, že žalovaná soustavně nevyžadovala a nekontrolovala znalost a dodržování bezpečnostních předpisů a pokynů, v rozporu se shora uvedenými ustálenými závěry soudní praxe opřel o skutkové zjištění, že „zaměstnanci z důvodu ulehčení práce občas na palety vstupovali a činil tak dokonce i jejich vedoucí“. Nevzal přitom náležitě v úvahu, že – jak vyplývá shora z bodu 26 – uvedený závěr je na místě jen tam, kde zaměstnavatel vyžadování a kontrolu znalosti a dodržování předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zanedbává soustavně, nikoliv jen občas. Oba skutkové závěry, z nichž odvolací soud při svém závěru vycházel, jsou navíc výsledkem jeho vadného postupu při zjišťování skutkového stavu, v jehož důsledku bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011); k takové vadě řízení musí Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout. 28. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. 29. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, popřípadě z jiných důkazů. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sb. rozh. obč., rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod č. 92/1968 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11/2001 v časopise Soudní judikatura). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Jinak řečeno, z § 213 o. s. ř. vyplývá odvolacímu soudu povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. Ohledně těch skutečností, o nichž má pochybnosti, je odvolací soud povinen zopakovat dokazování jako celek, popřípadě doplnit dokazování (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, uveřejněný pod č. 106/2010 Sb. rozh. obč., a ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011). Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr odvolacího soudu je učiněn v rozporu s § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř. (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2676/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3788/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1451/2024). 30. Uvedené neplatí v případě důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.), u nichž je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). 31. Soud prvního stupně svůj skutkový závěr o tom, že „přikázaná pravidla“ pro manipulaci s paletami, zejména pak zákaz vstupu na ně, jakož i zákaz vstupu na stohy palet, byla zaměstnancům sdělována na pravidelně prováděných školeních a že žalovaná prokázala, že „znalost udělovaných pokynů a jejich dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány“ (resp. že tvrzení žalobce o tom, že nadřízení zaměstnanci vstupování zaměstnanců na palety tolerovali a nic jim nevytýkali, naopak tak činili sami, bylo vyvráceno), opřel o důkazy, které v řízení provedl, a to včetně výpovědí řady svědků. Odvolací soud pak učinil opačný skutkový závěr, aniž by soudem prvního stupně provedené důkazy výslechem svědků zopakoval. Postupoval tak v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. Pominout ani nelze, že odvolací soud se při svém opačném skutkovém závěru nevypořádal s obsahem vytýkacího dopisu ze dne 9. 2. 2017, který soud prvního stupně při svém závěru o vyvrácení skutkových tvrzení žalobce považoval za významný. 32. Jako dostatečný podklad pro opačný skutkový závěr odvolacího soudu nemohou sloužit úřední záznamy o podání vysvětlení pracovníků žalované (M. A., M. P. a L. H.) v řízení před Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje, oddělení hospodářské kriminality Děčín, vedeném pod č. KRPU-165555/ČJ-2019-040281, jimiž odvolací soud dokazování doplnil. Odvolací soud pomíjí, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že důkazním prostředkem listinné povahy v občanském soudním řízení sice může být – podle okolností projednávané věci – též protokol o výslechu (výpovědi) svědka, který byl učiněn v jiném (např. trestním) řízení. Popírá-li však účastník občanského soudního řízení pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud [s ohledem na zásadu přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení] založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle § 126 o. s. ř. (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014). S ohledem na odlišná skutková tvrzení účastníků ohledně skutečností významných pro závěr o zproštění povinnosti žalované k náhradě škody a nemajetkové újmy způsobené žalobci pracovním úrazem ze dne 28. 6. 2017 se proto odvolací soud – chtěl-li se odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně – nemohl spokojit jen s úředními záznamy Policie České republiky o podání vysvětlení shora uvedenými osobami, které měl jako svědky vyslechnout (v případě L. H. jeho svědeckou výpověď zopakovat). 33. Odvolací soud (jak vyplývá z bodu 19 odůvodnění jeho rozsudku) činí rozdíl mezi zákazem vstupu na „stohy palet“ a zákazem vstupu na „palety samotné“. Tato odlišnost se potom promítá do jeho závěru, že žalobce nebyl žalovanou seznámen (poučen) se zákazem na palety vstupovat. Jakkoliv již ale nevysvětlil, v čem odlišnost těchto zákazů podle něj spočívá a odůvodňuje závěr o neseznámení žalobce se zákazem na palety vstupovat. Tato neurčitost způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, jež rovněž zakládá vadu řízení, k níž musí Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout. 34. Protože rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně, není správný a protože v uvedené části nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, s výjimkou potvrzující části výroku I, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). 35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu