21 Cdo 422/2026-275 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně BRUNHILDA -FIN s. r. o. se sídlem v Praze 4, Antala Staška č. 1859/34, IČO 07244223, zastoupené Mgr. Janem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 2063/7, proti žalované TREDICI, s. r. o. se sídlem v Praze 8, Vosmíkových č. 930/12, IČO 27388832, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 608/52, o 9 729 064,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 106/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2025, č. j. 24 Co 185/2025-236, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 47 670 Kč k rukám Mgr. Jana Zemana, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 2063/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 24 Co 185/2025-236, výrokem I změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 8. 2024, č. j. 7 C 106/2019-158, pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil, a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok ve výši 9 729 064,35 Kč s příslušenstvím žalobkyni přísluší z titulu tzv. „lepšího práva“ (bezdůvodného obohacení) a že jeho uplatnění není v rozporu s dobrými mravy, resp. nepředstavuje zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 občanského zákoníku. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. má být posouzena jinak, a to, „zda je žaloba v této věci zneužitím práva a odporuje dobrým mravům“. Namítla, že žalobou uplatněný nárok je natolik rozporný s dobrými mravy, že mu nelze přiznat soudní ochranu, že odvolací soud se s touto argumentací vypořádal „smyšlenou citací rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4531/2008“, že námitky žalované „se vůbec netýkaly nevyužitých procesních nástrojů ochrany žalobkyně, nýbrž těch hmotněprávních“, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí nedospěl k závěru, že „by v rozporu s dobrými mravy nemohla být žaloba z lepšího práva v situaci, kdy si žalobkyně mohla a měla svůj nárok řádně a včas uplatnit přihláškou svého lepšího práva před exekučním dražebním jednáním u soudního exekutora“, a že se soudy obou stupňů s námitkami dovolatelky ohledně rozporu s dobrými mravy vypořádaly zcela nedostatečně. Dále namítla, že věřitel měl dle § 336f občanského soudního řádu svou pohledávku přihlásit do řízení nejpozději do zahájení dražebního jednání a že žalobkyně tak nepostupovala, přestože původní žalobkyně byla insolvenční správce. Dále uvedla, že soudy obou stupňů odkázaly nepřípadně na předběžné opatření, když to nezakazovalo s nemovitostmi nakládat soudnímu exekutorovi, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou, zda nebyla založena překážka litispendence, a že vůbec není zřejmé, jak souvisí dobrá víra žalované „v neexistenci zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí se souladem či rozporem žaloby insolvenčního správce za namítaných okolností s dobrými mravy“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního i druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, dále aby odložil právní moc i vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. 3. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání. 4. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Rozhodnutí odvolacího soudu (vyřešení dovolatelkou nastolené otázky, zda uplatnění nároku z titulu tzv. „lepšího práva“ je v rozporu s dobrými mravy, resp. představuje zneužití práva) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 8. Předně je nutno odmítnout kritiku postupu odvolacího soudu, který vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4531/2008, neboť, i když zmíněný rozsudek vychází ze skutkové situace nepodání excindační žaloby, závěry v tomto rozsudku uvedené byly následně zobecněny i na případ nyní posuzovaný (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, z recentních rozhodnutí potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2026, sp. zn. 28 Cdo 2240/2025). 9. K problematice uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužití práva se Nejvyšší soud vyjadřoval opakovaně, z jeho judikatury lze poukázat na následující závěry. 10. Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 5/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 16/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 15/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. 11. Právní úprava obsažená v ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) vychází – jak vyplývá z důvodové zprávy k občanskému zákoníku – ze dvou základních pravidel, a to z pravidla neminem laedit, qui suo iure utitur (kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a z pravidla mal enim iure nostra uti non debemus (nemáme však zneužívat svoje právo). Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva, jímž se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva. 12. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 101/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 91/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2128/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu). 13. Uvedené závěry podporuje i odborná literatura, podle níž zákaz zneužití práva představuje jeden z korektivů výkonu subjektivních práv, který má zabránit takovému výkonu subjektivního práva, které je pouze formálně v souladu s objektivním právem. Jinými slovy řečeno, je zakázáno, aby nositel subjektivního práva realizoval své subjektivní právo za účelem, který je se zákonem neslučitelný. Podle uvedeného pravidla má být odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Pravidlo obsažené v ustanovení § 8 o. z. je dílčím projevem zásady poctivosti, její korektivní (korigující) funkce, která prosvítá právní úpravou (srov. LAVICKÝ, P. Komentář k § 8, s. 59. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−302). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022). Obdobně srov. též MELZER, F., TÉGL, P. Komentář k § 6, s. 119–120. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I, § 1-117. Praha: Leges, 2013. 14. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). 15. Z recentních rozhodnutí potom srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2346/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1103/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2787/2022. 16. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 7/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. 17. Odvolací soud naprosto adekvátně reagoval na skutkové vymezení námitky žalované, z jakého důvodu by mělo být uplatnění nároku žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva. Žalovaná svoji námitku skutkově vymezila tak, že „(původní) žalobkyně svoji pohledávku při absenci nepřihlásila do exekuce … a že žalovaná byla v dobré víře ve stav zápisu v katastru nemovitostí …“ (srov. bod 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a dále podání žalované ze dne 6. 5. 2019 a ze dne 13. 2. 2024). 18. Pakliže odvolací soud dospěl k závěru, že z tohoto důvodu „… nemůže být žaloba z lepšího práva v rozporu s dobrými mravy, neboť je čistě jen věcí věřitele, jaký právní prostředek ochrany svých práv zvolí …“, je tento závěr zcela v souladu s judikaturními závěry Nejvyššího soudu (srov. bod 10 a 12 tohoto odůvodnění); konkrétně potom se závěry vyjádřenými v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, a se zde vyjádřeným (a již zcela stabilně zastávaným) názorem, že „… Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a provedeným v souladu se zákonem (zákonem upravujícím nařízení a provedení výkonu rozhodnutí), nepředstavuje to právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Pro závěr, zda měl k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné právo. Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího řízení …“. 19. Jinak řečeno, žaloba z lepšího práva poskytuje (obecně) ochranu takovému věřiteli, který se (ať již z jakéhokoliv důvodu) nezúčastnil exekučního řízení a má ve vztahu k povinnému lepší právo než uspokojený věřitel, a pouze skutečnost, že se takový věřitel nezúčastnil exekučního řízení jako další oprávněný, není sama o sobě důvodem pro odepření nároku. 20. Dovolatelka tak pouze opakuje námitku, s níž se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou judikaturou; taková námitka přípustnost dovolání nezakládá. 21. Pakliže dovolatelka v bodě IV/2 obsahu dovolání poukazuje na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 19/2024, v němž se žalobkyně domáhá téže částky proti státu z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora JUDr. Filipa Exnera, jde o námitku novou, v řízení nepoužitou, a jako takovou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. nepřípustnou. 23. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 25. Dovolatelka v dovolání podala návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o tomto akcesorickém návrhu, který sdílí osud samotného dovolání, již nerozhodoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 6. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu