21 Cdo 43/2026-155 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové, se sídlem v Olomouci, Železniční č. 469/4, IČO 01127853, jako insolvenční správkyni dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s., se sídlem ve Větřní, Papírenská č. 2, IČO 45022526, zastoupené Mgr. Markétou Koubíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Balbínova č. 1093/27, o 36 523 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 391/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. září 2025, č. j. 19 Co 949/2025-121, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 666,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Koubíkové, advokátky se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Balbínova č. 1093/27. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2025, č. j. 19 Co 949/2025-121, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že námitku promlčení vznesenou žalovanou nelze shledat „za rozpornou s dobrými mravy“, a že proto uplatněné mzdové nároky nelze žalobci přiznat) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 3. Žalobce se po žalované jako insolvenční správkyni dlužníka žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 5. 6. 2024 domáhal zaplacení 36 523 Kč s úroky z prodlení z majetkové podstaty dlužníka jako mzdy za období měsíců červen až září 2013, kterou mu dlužník nevyplatil. Žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení nároku žalobce. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 4. 2025, č. j. 5 C 391/2024-77, jímž bylo žalobě vyhověno, tak, že žalobu zamítl. 4. Dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu „v plném rozsahu výslovně“ řešeny, a to 1) jaká kritéria je třeba použít při posouzení, zda je uplatnění námitky promlčení mzdových nároků zaměstnance insolvenční správkyní zaměstnavatele výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, zejména v situaci, kdy zaměstnavatel a insolvenční správci opakovaně naznačovali, že dlužné mzdy budou řešeny v insolvenčním řízení, a 2) jaký význam má pro závěr o souladu námitky promlčení s dobrými mravy skutečnost, že jde o mzdový nárok zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu. 5. K otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, který byl uveřejněn pod č. 8/2019 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2159/2017, a v nich uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. 6. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále podává, že lze výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení odepřít jen na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je tedy možné dovozovat z okolností, za kterých byla tato námitka uplatněna, nikoli z důvodů, od nichž je odvozován vznik žalovaného nároku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1865/2020). 7. K otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. 8. Uvedené závěry o výkonu práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů se v plném rozsahu uplatní i v pracovněprávních vztazích a vztahují se rovněž na nárok zaměstnance na mzdu. Skutečnost, že zaměstnanec je ve vztahu k zaměstnavateli právní úpravou považován za slabší smluvní stranu (srov. § 1a a § 2 zákoníku práce), je toliko jednou z okolností, k nimž je při hodnocení námitky promlčení podle uvedeného testu třeba v každém konkrétním případě přihlédnout, a sama o sobě neodůvodňuje „paušální“ odepření práva zaměstnavatele namítat promlčení. Tento přístup byl dovolacím soudem zaujat i v již zmíněných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2159/2017 (na které poukazuje i sám dovolatel), v nichž dovolací soud shledal rozpor námitky promlčení s dobrými mravy za situace, kdy zaměstnanci byli zaměstnavatelem ujišťováni, že se o doplacení platových nároků jedná, že řešení je připravováno ve spolupráci s Ministerstvem financí a že vládě bude ke schválení předložena příslušná dohoda, a kdy v nich bylo vzbuzeno legitimní očekávání, že po vyřešení platových otázek spojených se správným určením „průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře“ se soudci a se státními zástupci bude věc kladně vyřešena i s nimi. Od těchto rozhodnutí (jejich obecných závěrů) se odvolací soud v projednávané věci, v níž byl zjištěn zcela jiný skutkový stav, nijak neodchýlil. 9. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel z hlediska skutkového stavu zejména z toho, že z předložených důkazů „nelze dovodit, že by žalobce byl ujišťován o tom, že mu dlužná náhrada mzdy bude vyplacena“, že žalobci bylo M. K. z „AK insolvenčního správce I. H.“ dne 23. 11. 2014 sděleno, že aktuální stav majetkové podstaty dlužníka „neumožňuje okamžitou úhradu pracovněprávních závazků společnosti“ a „s ohledem na vývoj insolvenčního řízení lze jen stěží odhadnout, zda a v jakém časovém horizontu bude výplata možná, neboť v současnosti nelze předjímat, zda stav majetkové podstaty bude umožňovat úplnou úhradu všech pohledávek za majetkovou podstatou“, že žalobce byl tedy již v roce 2014 upozorněn na to, že výplatu dlužných mezd za požadované období nelze očekávat, že jeho tvrzení, že byl o výplatě mezd opakovaně ujišťován, z provedených důkazů nevyplývá, a že o stanovisku žalované, že považuje mzdové nároky žalobce za promlčené a že je nemůže uznat ani vyplatit z majetkové podstaty, byl žalobce vyrozuměn nejpozději dopisem ze dne 25. 2. 2021, a přesto s podáním žaloby vyčkával ještě více než tři další roky. 10. Za tohoto skutkového stavu je závěr odvolacího soudu, že na straně žalované ani dlužníka nelze shledat jednání, kterým by způsobili prodlení žalobce s uplatněním pohledávky, že nelze dovodit, že by žalobce uplynutí promlčecí doby nezavinil, a že předpoklady pro posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy proto nebyly naplněny, zcela v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. 11. Dovolatel v obsahu svého dovolání též zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu a hodnocení důkazů, na základě něhož k těmto zjištěním dospěl, a předkládá jiný skutkový stav věci, než jak byl soudy v řízení zjištěn [namítá-li zejména, že zaměstnavatel a insolvenční správci opakovaně naznačovali, že dlužné mzdy budou řešeny v insolvenčním řízení, že sdělení advokátní kanceláře a insolvenčního správce (která odvolací soud interpretuje jen jako upozornění, že „výplatu dlužných mezd nelze očekávat“) „mohl zaměstnanec vnímat jako informaci, že jeho nárok bude uspokojen v rámci insolvenčního řízení, jakmile to majetková podstata dovolí“, a že „zaměstnavatel (resp. insolvenční správci) po dlouhou dobu vytvářeli dojem, že mzdové nároky budou řešeny“]. 12. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 13. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 14. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. 15. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu