21 Cdo 434/2026-182 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Yoger – Kovo s. r. o. se sídlem v Příbrami, Zdaboř č. 565, IČO 25668463, zastoupené Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem se sídlem v Příbrami, Pivovarská č. 15, proti žalované N. G., zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí č. 5/28, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 18 C 3/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2025, č. j. 23 Co 144/2025-162, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 23 Co 144/2025-162, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 1. 2025, č. j. 18 C 3/2024-127, ve výroku I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá předestřená otázka „právního významu překážek v práci“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; z ustanovení § 237 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nezaložil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně od 19. 12. 2023 svým postupem „založila překážky v práci na straně zaměstnavatele“ a žalované tak vzniklo právo na náhradu mzdy (srov. Bod 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), naopak dovodil, že „nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, zda žalovaná přestala do práce docházet z vlastního rozhodnutí či nikoliv“ (srov. bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za významné [z hlediska naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] považoval, že „žalovaná po 18. 12. 2023 nepřestala pro žalobkyni zcela pracovat“, neboť „nadále, byť v omezeném rozsahu, vykonávala práci na dálku“ a „minimálně v rozsahu takto odvedené práce náležela žalované mzda, která jí však nebyla vyplacena“ (srov. bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu proto není v rozporu se závěry uvedenými v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3138/2018. 3. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani předestřená otázka „unesení důkazního břemene“ (při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, nebo ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1531/2021), neboť odvolací soud své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene nezaložil, a rozhodnutí odvolacího soudu proto na této otázce rovněž nespočívá. Případný není ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24, neboť v posuzovaném případě odvolací soud neučinil „změnu skutkového hodnocení“, nýbrž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná „pokračovala ve výkonu práce pro žalobkyni“ (srov. body 33 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 4. K založení přípustnosti dovolání nejsou způsobilé námitky dovolatelky [že „nesouhlasí, že by pro něj (pro žalobkyni – pozn. dovolacího soudu) v uvedeném období žalovaná nějakou práci vykonala“, že „v rámci jednotlivých měsíců … žádnou práci ani nevykázala“, že „žalovaná své tvrzení o práci pro žalobce nijak neprokazuje, resp. dokládá jej pouze svým přehledem práce …, který je nicméně opět pouze tvrzením žalované“, že „naopak z dalších důkazů (korespondence, dokumentace k novému zaměstnání) vyplývá, že žalovaná se nechtěla do práce vrátit“, že několik „textových zpráv, která měla žalovaná zaslat některým kolegům“, nelze „považovat za práci“, a že „odvolací soud bez dalšího převzal ‚podpůrný‘ závěr soudu I. stupně o určitém omezeném rozsahu práce, aniž by tento však byl blíže důkazně podložen“], prostřednictvím nichž [v rozporu s dovolacím důvodem, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem)] vyslovuje pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) a s hodnocením důkazů, z nichž soudy vycházely, a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. 5. Obdobné námitky potom dovolatelka uplatňuje prostřednictvím nastolené otázky, „jakou činnost lze považovat za výkon práce ve smyslu zákoníku práce“ (jimiž zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že „žalovaná po 18. 12. 2023 nepřestala pro žalobkyni zcela pracovat“, neboť „nadále, byť v omezeném rozsahu, vykonávala práci na dálku“, a to „i v průběhu ledna a února 2024, kdy žalovaná ze služebního telefonu vyřizovala pro žalobkyni zakázky a komunikovala za tímto účelem i se zaměstnanci žalobkyně“, což „byla náplň její práce“), podsouvá-li své vlastní skutkové závěry, podle kterých „činnost žalované neměla takový charakter, který by představovala výkon práce ve smyslu zákoníku práce“, a přirovnává-li ji k situacím, kdy „zaměstnanec cestou z práce zvedne telefon zákazníkovi a sdělí mu, že už není v práci a bude se mu věnovat zítra, zaměstnanec během večera napíše textovou zprávu svému kolegovi, neboť si právě na něco vzpomněl, nebo zaměstnanec z dovolené přepošle pracovní e-mail apod.“ Ani tato otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 6. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 7. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 8. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 9. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě zjevně nejedná. 10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak nezakládají ani námitky dovolatelky, že ke skutečnosti, zda žalovaná vykonávala práci pro žalobkyni, odvolací soud měl „dle § 213 o. s. ř.“ doplnit dokazování „či minimálně důkazy opakovat, aby je mohl přehodnotit a následně mohl učinit jiná skutková zjištění“, že odvolací soud měl žalobkyni poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř., aby jí bylo „umožněno reagovat na významnou změnu v hodnocení, kterou odvolací soud učinil“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Protože tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádné odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, a ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022). 11. V části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu