21 Cdo 445/2026-81 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené Mgr. Bc. Petrem Špetlákem, advokátem se sídlem v Borovanech, Okružní č. 350, proti žalované ORLEN Unipetrol RPA s. r. o. se sídlem v Litvínově, Záluží č. 1, IČO 27597075, zastoupené Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 310/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. října 2025, č. j. 8 Co 274/2025-67, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2025, č. j. 8 Co 274/2025-67, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Námitka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka odchylku od označeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud při jinak řádně zjištěném skutkovém stavu nepřihlédl k jejím tvrzením o účelovosti, resp. zdánlivosti organizační změny, která měla být důvodem výpovědi z pracovního poměru, a vytýká odvolacímu soudu, že nehodnotil právní jednání žalované (výpověď z pracovního poměru) v jeho úplnosti a logické návaznosti, resp. ve vazbě na dřívější, výpovědi bezprostředně předcházející, právní jednání žalované. V tom jí však přisvědčit nelze. 3. Nejvyšší soud ve shora označeném rozsudku dospěl k závěru, že o rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Není samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil; jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. Avšak v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti. 4. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel, v odůvodnění napadeného rozsudku se námitkou žalobkyně o účelovosti změn v organizaci práce u žalované podrobně zabýval, včetně okolností, za nichž k nim došlo, a to ve vztahu k oběma organizačním změnám, které se týkaly žalobkyně, v jejich vzájemné souvislosti i v celkovém kontextu s ostatními organizačními změnami realizovanými v té době u žalované, a výše citovaným judikaturním požadavkům tak dostál. Klade-li dovolatelka důraz na to, že došlo k tzv. delegování k výkonu funkce (viz bod 21 dovolání), tak odvolací soud tuto skutečnost a její okolnosti posoudil (viz bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaná přijetí organizačních změn předstírala se záměrem zastřít jiné skutečné zájmy, jeho rozsudek se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí a tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tedy není naplněn. 5. Pouze na doplnění lze uvést, že přednáší-li dovolatelka „další důkazy účelovosti, resp. zdánlivosti organizační změny“ (viz bod 22 dovolání), vychází z vlastních závěrů, které neodpovídají závěrům odvolacího soudu o skutkovém stavu (viz bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Přitom platí, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). 6. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 6. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu