21 Cdo 586/2026-192 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně ARETIA s. r. o. se sídlem v Pardubicích, Jahnova č. 8, IČO 02618672, zastoupené Mgr. Pavlem Halounem, advokátem se sídlem v Praze 2, Dudova č. 2585/4, proti žalované ČSOB Hypoteční banka, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 85/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. října 2025, č. j. 27 Co 170/2025-174, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 15. 10. 2025, č. j. 27 Co 170/2025-174, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 2. 2025, č. j. 6 C 85/2022-130, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že ve výroku specifikované nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a rozhodl o náhradě nákladů řízení žalované (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že na úvěry poskytnuté k bydlení, jakým je i smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 16. 3. 2012, se nevztahoval zákon č. 145/2010 Sb., a tedy ani povinnost posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr dle tohoto zákona. Dále uzavřel, že úvěr byl poskytnut za účelem investice do nemovitostí ve výlučném vlastnictví R. B., že zástavní smlouva je platná, neboť má všechny zákonné náležitosti, a že žalobkyně nabyla nemovitosti již zatížené platně zřízeným zástavním právem, o čemž věděla. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu („a to v celém jeho rozsahu“) podala žalobkyně dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky týkající se povinnosti žalované prověřit úvěruschopnost dlužníka před uzavřením uvěrové smlouvy, neboť podmínkou platnosti smlouvy o úvěru je řádné posouzení úvěruschopnosti ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a že ačkoliv byla smlouva uzavřena před nabytím účinnosti tohoto zákona, nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje absolutní neplatnost smlouvy i bez výslovné zákonné deklarace, nesprávně právně posoudil i otázku „týkající se povinnosti soudu z moci úřední zabývat se tím, zda byly dodrženy veškeré právní normy poskytující ochranu spotřebiteli“, když „nijak neprověřil, zda žalovaná prověřila úvěruschopnost dlužníka před uzavřením úvěrové smlouvy“, a odmítl se touto otázkou zabývat. Uvedla, že protože žalovaná nepřezkoumala úvěruschopnost dlužníka, je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je tedy neplatné i zástavní právo k nemovitostem. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 10. 2025, č. j. 27 Co 170/2025-174, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 2. 2025, č. j. 6 C 85/2022-13, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 4. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 5. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 6. V posuzovaném případě žalobkyně v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 7. Dovolatelka při formulování svých námitek nedostatečně reflektovala stav, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na (zásadním) závěru, že úvěr (podle smlouvy ze dne 16. 3. 2012) byl poskytnut na „vypořádání úvěru na investice do předmětných nemovitostí a jejich rekonstrukci“ a „podle v té době platného a účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, se tento zákon, a tudíž posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 zákona č. 145/2010 Sb.), nevztahoval na úvěry poskytnuté pro účely bydlení [§ 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb.]“, a že „takovým úvěrem je právě smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 16. 3. 2012“ (srov. bod 23 rozhodnutí odvolacího soudu). 8. Tento (pro rozhodnutí stěžejní) závěr odvolacího soudu však dovolatelka přípustným dovolacím důvodem nezpochybnila (resp. jej nezpochybnila vůbec). 9. Pakliže tedy žalobkyně v dovolání cituje (četnou) judikaturu Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu (srov. body 10–13 obsahu dovolání a tam uvedená rozhodnutí), míří její argumentace mimo nosné důvody rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jí uváděná judikatura se vztahuje právě k otázce aplikace zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (a to jak před, tak i ve znění zákona č. 43/2013 Sb.), jehož aplikaci odvolací soud vysloveně vyloučil (viz bod 7 tohoto rozhodnutí). 10. Dovolatelka tak své námitky (a judikaturu k jejich řešení použitou) směřuje k řešení otázek, které odvolací soud neřešil (a s ohledem na svůj dovoláním nezpochybněný závěr – viz předchozí bod tohoto odůvodnění – ani řešit nemohl); skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 11. Uvedené námitky je tak nutno posoudit jako kritiku právního posouzení odvolacího soudu, která však k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). 12. Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, není případný, neboť Ústavní soud v tomto nálezu přenáší řešený problém do roviny (možného) posouzení absence (nedostatečnosti) šetření schopnosti splácet úvěr žadatelem o úvěr jakožto jednání v rozporu s dobrými mravy (s teoretickým důsledkem neplatnosti úvěrové smlouvy); avšak námitka neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy nikdy v řízení nebyla vznesena, a proto také neměl odvolací soud důvod se tímto aspektem zabývat. Pakliže dovolatelka (implicite) tento problém vnáší teprve v dovolacím řízení, je nutno takovou námitku vyhodnotit jako námitkou novou, doposud v řízení neuvedenou a jako takovou nepřípustnou. Dovolatelka při formulování námitky přehlíží, že podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. 13. V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 14. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 6. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu