21 Cdo 606/2026-181 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. C., zastoupené Mgr. Sebastianem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Slezská č. 2127/13, proti žalované České poště, s. p., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, zastoupené Mgr. Janem Tulisem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Osadní č. 324/12a, o 81 374,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 164/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2025, č. j. 30 Co 227/2025-156, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 844,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Tulise, advokáta se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Osadní č. 324/12a. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2025, č. j. 30 Co 227/2025-156, není ve věci samé přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Judikatura dovolacího soudu již dříve dovodila, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce; není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, uveřejněný pod č. 89/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3521/2023). Na uvedeném právním názoru dovolací soud i nyní setrvává a neshledává žádné důvody na něm cokoliv měnit. 3. Protože § 110 odst. 1 zák. práce náleží mezi ustanovení, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie (srov. § 363 zák. práce, čl. 141 Smlouvy o založení Evropského společenství, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. 7. 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání a směrnici Rady 2000/78/ES ze dne 27. 11. 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání), je třeba při výkladu pojmu stejné práce nebo práce stejné hodnoty (který shodně užívá § 110 odst. 1 zák. práce i bez vazby na existenci diskriminačního motivu) vycházet rovněž z judikatury Soudního dvora Evropské unie (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2683/2017). Judikatura Soudního dvora Evropské unie přitom dovodila, že samotné zařazení do stejné pracovní kategorie podle kolektivní smlouvy nestačí k závěru, že jde o stejnou nebo rovnocennou práci; je nezbytné ověřit, zda povaha činností skutečně svěřených každému z dotčených zaměstnanců, požadavky na jejich vzdělávání a pracovní podmínky, za kterých jsou činnosti skutečně vykonávány, svědčí o tom, že vykonávají stejnou nebo srovnatelnou práci (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 6. 2001, Susanna Brunnhofer v. Bank der österreichischen Postsparkasse AG, C-381/99). 4. Dovodil-li proto odvolací soud, že ačkoli měli označení zaměstnanci L. Š. a M. S. sjednaný shodný druh práce, stejnou typovou pozici a tarifní stupeň jako žalobkyně, nebyli „v pravém slova smyslu srovnatelní“, neboť při posouzení podle § 110 zák. práce nekonali stejnou práci ani práci stejné hodnoty, a to zejména z důvodu zásadního rozdílu v objemu uskutečněných poštovních transakcí, jde o závěr, který je s výše citovanou judikaturou v souladu. 5. Ostatně sama dovolatelka uvádí, že vedle rozdílu v objemu provedených poštovních transakcí existují mezi ní a „srovnatelnými zaměstnanci“ rozdíly i v dalších diferenciačních kritériích předpokládaných v ustanovení § 110 zák. práce, které podle jejího názoru svědčí v její prospěch. Namítá-li, že ze strany odvolacího soudu nedošlo ke „komplexnímu posouzení“ všech těchto kritérií a že je proto závěr o tom, že práce žalobkyně a „srovnatelných zaměstnanců“ není stejnou prací, resp. prací stejné hodnoty, předčasný, pak přehlíží, že pro závěr o tom, že se jedná o práci shodnou nebo srovnatelnou ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce, za kterou přísluší stejná mzda, musí být – jak bylo uvedeno výše – shoda ve všech komparačních kritériích uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce. Není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce, přičemž není významné, zda podle názoru dovolatelky je její práce v některých ohledech složitější, odpovědnější a namáhavější, než práce „srovnatelných zaměstnanců“. 6. Namítá-li dovolatelka, že kritérium objemu uskutečněných poštovních transakcí se významně lišilo i mezi označenými zaměstnanci navzájem, avšak ve výši jejich tarifní mzdy to nijak zohledněno nebylo, neboť L. Š. i M. S. pobírali „zásadně stejnou“ měsíční základní tarifní mzdu, a že proto není „při zachování požadavku vnitřní konzistence a rovného zacházení při hodnocení práce dán rozumný důvod, aby základní tarifní měsíční mzda ve výši totožné srovnatelným zaměstnancům nebyla stanovena rovněž žalobkyni“, pak nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud se zabýval pouze otázkou, zda je práce žalobkyně a jí uvedených komparátorů, kteří pobírají vyšší mzdu, shodná nebo srovnatelná ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce, a zda proto žalobkyni přísluší stejná mzda, avšak že již nezjišťoval (a neměl důvod zjišťovat), zda při stanovení mzdy těchto komparátorů (či dalších zaměstnanců žalované) byla dodržena zásada rovného zacházení ve smyslu ustanovení § 16 a § 110 zák. práce. Účelem tohoto řízení bylo posoudit, zda žalované vznikla povinnost k náhradě škody z důvodu nerovného zacházení s žalobkyní, a nikoliv s jinými zaměstnanci žalované. 7. Má-li dovolatelka s poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 10. 1989, Danfoss, C-109/88, za to, že pokud žalovaná odůvodňuje rozdílnost ve mzdě žalobkyně a „srovnatelných zaměstnanců“ určitými kritérii, je na žalované, aby prokázala, že tato konkrétní kritéria ve své mzdové praxi skutečně zohledňuje jako „apriorně nastavené podmínky pro případné rozdílné odměňování v rámci mzdového systému při stanovování výše mzdy“, pak přehlíží, že uvedené rozhodnutí se týká diskriminace v odměňování z důvodu pohlaví, nikoli rovného zacházení ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 a § 110 zák. práce. Netvrdila-li žalobkyně v řízení, že s ní bylo zacházeno odlišně z některého z diskriminačních důvodů uvedených v ustanovení § 16 odst. 2 zák. práce, nemohlo dojít k přesunu důkazního břemene na žalovanou (srov. § 133a odst. 1 o. s. ř.). 8. V otázce rozložení důkazního břemene judikatura Nejvyššího soudu již dříve dovodila, že v řízení o náhradu škody, která měla být způsobena zaměstnanci nerovným zacházením při poskytování mzdy, podle § 265 odst. 2 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] skutečnosti, z nichž vyplývá porušení právní povinnosti (zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci), jehož se v rámci plnění úkolů zaměstnavatele dopustili zaměstnanci jednající jeho jménem, popř. zaměstnavatel – fyzická osoba, a to jako předpoklad (jeden z předpokladů) povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody. Žalobce musí označit jiné(ho) zaměstnance žalovaného (zaměstnavatele) vykonávající(ho) shodnou nebo z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2-5 zák. práce srovnatelnou práci, v porovnání s kterým(i) žalobce za vykonanou práci od žalovaného obdržel nižší mzdu. Musí rovněž uvést skutečnosti, z nichž dovozuje, že tento zaměstnanec (tito zaměstnanci) vykonává (vykonávají) stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako on, a rozdíl v odměňování doložit údaji o výši jím pobírané mzdy, popřípadě jejích složek, jichž se odlišnost týká, a o výši mzdy (jejích složek) porovnávaného zaměstnance (porovnávaných zaměstnanců) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2026, sp. zn. 21 Cdo 2960/2024]. 9. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu