21 Cdo 611/2026-125 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně M. Ch., zastoupené JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 831/21, proti žalované Tuniské republice – Velvyslanectví Tuniské republiky v České republice se sídlem v Praze 5, Nad Výšinkou č. 1325/7, zastoupené JUDr. Bc. Pavlem Martiníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská č. 380/17, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 69/2024, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2025, č. j. 3 Co 31/2025-85, takto: Dovolání žalované se odmítá. Odůvodnění: 1. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2025, č. j. 3 Co 31/2025-85, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, č. j. 92 C 69/2024-64, o zamítnutí námitky nedostatku pravomoci soudů České republiky vznesené žalovanou. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pravomoc tuzemských soudů k projednání a rozhodnutí věci je dána. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, vyplývá, že cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkolů, které učinily při výkonu veřejné moci, stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobách, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v cizích společnostech, tedy v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci. Okamžité zrušení pracovního poměru, jehož důvodem mělo být tvrzené nepřípustné chování žalobkyně vůči diplomatickému zástupci žalované, nelze považovat za výkon veřejné moci. Jedná se o projev v soukromoprávním (pracovněprávním) vztahu, jenž se vyznačuje rovností účastníků, podle pravidel mezinárodního práva právnická osoba – cizí stát – nepožívá funkční imunity, v těchto věcech je dána pravomoc českých soudů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007). 2. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, „zda a za jakých okolností je diplomatická mise vyňata z pravomoci soudů České republiky v pracovněprávních sporech, pokud je rozvázání pracovního poměru přímo spojeno s ochranou diplomatického zástupce podle VÚDS“. V dovolání uvedla, že žalobkyně se dopustila „slovního útoku na velvyslankyni během oficiální akce“, „jednalo se nejen o hrubé a závažné porušení pracovních povinností, ale také o útok na důstojnost oficiálního zástupce suverénního státu“, „její postup je nutno kvalifikovat jako výkon veřejné moci a nikoli jako soukromoprávní jednání“, „jednání žalované nesměřovalo k ochraně jejích soukromých zájmů, nýbrž k ochraně veřejného zájmu, k ochraně důstojnosti a bezpečnosti diplomatického zástupce (jedná se o výkon veřejné moci)“. Dovolatelka namítá, že „podle evropské judikatury je rozhodující povaha vykonávané činnosti a její vztah k výkonu veřejné moci“. Pokud je pracovník pověřen úkoly, které přímo souvisejí s podporou a ochranou diplomatických funkcí a jeho jednání má přímý dopad na důstojnost a bezpečnost diplomatického zástupce, může i administrativní pozice v konkrétním případě nabýt charakteru výkonu veřejné moci. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 6. Dovolání není přípustné, neboť řešení zásadní otázky, zda je dána mezinárodní pravomoc soudů České republiky k projednání věci, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak. 7. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně byla zaměstnána u žalované Tuniské republiky – Velvyslanectví Tuniské republiky v České republice jako sekretářka na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2022, tuto práci vykonávala pro žalovanou až do června 2024, kdy od žalované obdržela dne 12. 6. 2024 listinu ze dne 10. 6. 2024 nazvanou jako „rozvázání pracovního poměru“, kde žalovaná sděluje, že s žalobkyní byl dle § 55 zákoníku práce okamžitě zrušen pracovní poměr ze strany zaměstnavatele, že v souvislosti se skončením zaměstnání jí nepřísluší odstupné a že ostatní práva a povinnosti vyplývající z tohoto rozvázání pracovního poměru se řídí ustanoveními zákoníku práce a dalšími předpisy upravujícími pracovněprávní vztahy. Žalobkyně byla od 10. 6. 2024 ze zdravotních důvodů v pracovní neschopnosti. V době vzniku pracovního poměru byla žalobkyně české státní příslušnosti, s bydlištěm na území České republiky. Dne 10. 8. 2024 podala žalobkyně u soudu proti žalované žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. 8. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), z pravomoci českých soudů jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen. 9. Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém vynětí z pravomoci českých soudů se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu. 10. Nejvyšší soud je k výkladu uvedených ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém sjednocen na následujících závěrech: [1] Cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů, které učinily při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí (tedy při výkonu veřejné moci), a kdy se jedná o majetek, který byl k takovému výkonu používán nebo určen (majetek sloužící vládním účelům). Imunita se však nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů státu jiného. [2] Obsah imunity státu dříve vnímaný jako absolutní, kdy jakákoliv souvislost státu s předmětem sporu vedla ke konstatování imunity, a tím k nemožnosti vést s ním řízení před cizím soudem, se s dynamickým rozvojem mezinárodních vztahů v průběhu doby vyvíjel směrem k funkčnímu pojetí tohoto právního poměru, z něhož vychází i současná právní úprava vynětí cizích států z pravomoci českých soudů v zákoně o mezinárodním právu soukromém (srov. též důvodovou zprávu k § 7 tohoto zákona, která se k uvedenému pojetí výslovně hlásí). Je mimo pochybnost, že stát požívá pro sebe a svůj majetek jurisdikční imunity před soudy jiného státu (par in parem non habet jurisdictionem). Převládající vývojové tendence však vykrystalizovaly v závěr, že stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity – vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl – ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). [3] Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba – cizí stát – nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, uveřejněné pod č. 26/2009 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2026, sp. zn. 21 Cdo 2891/2025). [4] Současný stav obyčejového mezinárodního práva vyjadřuje Úmluva Organizace spojených národů (OSN) o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku přijatá Valným shromážděním OSN dne 2. 12. 2004 v New Yorku. Přestože prozatím nevstoupila v platnost, jedná se o východisko obecně přijímaného režimu státních imunit. Úmluva OSN obsahuje jednak obecné pravidlo, že státy požívají imunitu vůči jurisdikci soudů jiného státu (čl. 5 Úmluvy OSN), jednak taxativní výčet výjimek z této imunity (čl. 7–17 Úmluvy OSN). 11. Závěr odvolacího soudu, že v daném případě jde mezi účastníky o projev (okamžité zrušení pracovního poměru) v soukromoprávním (pracovněprávním) vztahu, jenž se vyznačuje rovností účastníků, a podle pravidel mezinárodního práva právnická osoba – cizí stát – nepožívá funkční imunity, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 12. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, jimiž dovolatelka předkládá dovolacímu soudu vlastní skutkové závěry („že žalobkyně vykonávala i jiné činnosti, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni dáno v návaznosti na její jednání spočívající ve slovním útoku na velvyslankyni během oficiální akce, že jde o útok na její důstojnost“). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). 13. S názorem, že na posouzení uvedené otázky lze vztáhnout ustanovení o Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích (publikované vyhláškou č. 157/1964 Sb.), dovolací soud nesouhlasí. Je mimo pochybnost, že Vídeňská úmluva upravuje (kromě jiného) též postavení diplomatického zástupce a jeho vztah k jurisdikci přijímajícího státu. Tato úprava by mohla být vztažena na posuzovaný případ pouze v případě, jestliže by se jednalo o posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, ve kterém by v postavení zaměstnavatele vystupoval diplomatický zástupce, tj. šéf mise nebo člen diplomatického personálu mise [srov. Článek 1 písm. e) Úmluvy], jako fyzická osoba. Úmluva se však nezabývá vynětím cizího státu z jurisdikce přijímajícího státu, je-li tento cizí stát zaměstnavatelem jako právnická osoba. 14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu