21 Cdo 697/2026USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněné FLAGITEX EUROPE a. s. se sídlem v Praze 9 – Černý Most, Bryksova č. 763/46, IČO 07859830, zastoupené JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze, Veleslavínova č. 93/10, proti povinné L. N., za účasti oprávněného z věcného břemene L. H., zastoupeného Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, V Jirchářích č. 60/6, pro 3 023 881,19 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. et PhDr. Jiřího Leskovjana, LL.M., Exekutorský úřad Praha 4, se sídlem v Praze 1, Školská č. 695/38, pod sp. zn. 189 EX 2554/25, o dovolání oprávněného z věcného břemene proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2026, č. j. 16 Co 400/2025-47, takto: I. Dovolání oprávněného z věcného břemene se odmítá. II. Oprávněný z věcného břemene L. H. je povinen nahradit oprávněné náklady dovolacího řízení ve výši 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Szewczyka, advokáta se sídlem v Praze, Veleslavínova č. 93/10. III. Povinná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2026, č. j. 16 Co 400/2025-47, výrokem I jednak potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. et PhDr. Jiřího Leskovjana, LL.M., ze dne 7. 10. 2025, č. j. 189 EX 2554/25-31, kterým soudní exekutor výrokem V rozhodl o zániku věcného břemene bezúplatného užívání nemovitosti ve prospěch L. H., jednak „ve zbývajícím rozsahu“ odvolání odmítl, a výrokem II rozhodl o povinnosti oprávněného z věcného břemene nahradit oprávněné náklady řízení. 2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudního exekutora, že jsou dány důvody pro zánik věcného břemene bezúplatného užívání nemovitosti. 3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný z věcného břemene dovolání, a to proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil „výrok V usnesení soudního exekutora“, a dále výslovně proti výroku II o náhradě nákladů řízení. V dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika právních otázek hmotného/procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně je vyřešil v rozporu s jejím obsahem. Jedná se o otázky: 1) „Zda je podmínka ‚zohlednění závady ve výsledné ceně na újmu uspokojení zástavního věřitele‘ splněna již samotnou existencí bezúplatného doživotního věcného břemene vzniklého po zástavním právu, aniž soud zkoumá reálný dopad na uspokojení zástavního věřitele v konkrétním případě, zejména při srovnání výsledné ceny, hodnoty závady a výše vymáhané pohledávky.“ 2) „Zda lze z judikatury Nejvyššího soudu, která užívá formulaci ‚zpravidla‘ (vznik po zástavním právu), dovozovat automatický zánik závady bez individuálního vážení okolností a bez konkretizace spravedlivého důvodu.“ 3) „Co musí zahrnovat ‚hlubší úvaha‘ soudu/exekutora při rozhodování o zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni a zda je postačující odůvodnění založené převážně na (i) bezúplatnosti, (ii) doživotnosti a (iii) pozdějším vzniku po zástavním právu, bez posouzení účelu a okolností zřízení břemene, míry zásahu do bytové jistoty oprávněného a proporcionality.“ 4) „Zda lze zrušené věcné břemeno právně ‚odstřihnout‘ jako zcela mimo rámec úvahy o přiměřenosti zásahu podle § 336a odst. 2 o. s. ř., anebo zda (nejméně) existence kompenzačního rámce a možnost náhrady z rozdělované podstaty tvoří součást relevantních okolností ‚hlubší úvahy‘.“ 5) „Zda při rozhodování o zániku věcného břemene jako excesivní závady lze opominout, že břemeno bylo zřízeno jako legitimní řešení bytové situace a majetkového vypořádání (nikoli účelově proti věřiteli), že je reálně vykonáváno jako jediné bydlení a že v nalézacím řízení bylo shledáno, že zrušení břemene bez náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy.“ Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Dále navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení. 4. Oprávněná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. zamítl jako nedůvodné. Povinná se k dovolání nevyjádřila. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 8. Dovolání není přípustné, neboť řešení dovolatelem nastolených otázek je v rozhodnutí odvolacího soudu dílem v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, dílem na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. 9. Podle ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. může soud zároveň rozhodnout o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni, jestliže a) je nájemné či pachtovné, případně poměrná část výnosu z věci zcela nepřiměřená nájemnému či pachtovnému, případně poměrné části výnosu z věci v místě a čase obvyklé nebo je-li věcné břemeno či výměnek zcela nepřiměřený výhodě oprávněného, a b) toto právo výrazně omezuje možnost prodat nemovitou věc v dražbě. 10. Judikatura Nejvyššího soudu k aplikaci uvedeného ustanovení je ustálena na následujících závěrech: 11. Již ze samotné dikce ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že jde o možnost (nikoli povinnost) soudu (soudního exekutora) rozhodnout o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni, jsou-li (kumulativně) splněny předpoklady uvedené pod písmeny a) a b) tohoto ustanovení (srov. výraz „může“ rozhodnout obsažený v úvodu ustanovení). Zákon tedy poskytuje soudu (soudnímu exekutorovi) prostor, aby v každém jednotlivém případě zvážil, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti případu přiměřené, aby závada (nájemní či pachtovní právo, výměnek nebo právo odpovídající věcnému břemeni) zatěžující zastavenou nemovitou věc, jíž se výkon rozhodnutí (exekuce) týká a jež má být prodána v dražbě, zanikla, a aby tak nebylo přechodem této závady na vydražitele uspokojení zástavního věřitele z výtěžku prodeje zástavy v rozporu se smyslem a účelem zajištění pohledávek prostřednictvím zástavního práva ztíženo nebo dokonce znemožněno. 12. Rozhodnutí o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni by nemělo poskytovat zástavnímu věřiteli (na úkor osob, v jejichž prospěch bylo toto právo zřízeno) neoprávněnou výhodu spočívající v tom, že bude prodejem zástavy bez spravedlivého důvodu dosaženo vyššího výtěžku, než jaký bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva. 13. Jde-li o nájemní či pachtovní právo, výměnek nebo právo odpovídající věcnému břemeni, které vzniklo až poté, co již k nemovitosti bylo zřízeno zástavní právo, a bylo-li by zohlednění takové závady ve výsledné ceně prodávané zástavy na újmu (byť i částečného) uspokojení zástavního věřitele, je zpravidla odůvodněn závěr, že jsou dány předpoklady k rozhodnutí o zániku tzv. excesivních závad podle ustanovení § 52 exekučního řádu a § 336a odst. 2 o. s. ř. 14. K uvedenému srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 40/2020. 15. Za tzv. excesivní závady lze přiznat osobám z nich oprávněným náhradu jen z výtěžku prodeje zástavy, který by zbyl v rozdělované podstatě po plném uspokojení zástavního věřitele, případně dalších pohledávek uspokojovaných při rozvrhu (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3178/2016). 16. Pakliže soudní exekutor (a odvolací soud) v této věci vycházel ze zjištění, že zástavní právo bylo zřízeno výrazně dříve, než bylo zřízeno věcné břemeno, že věcné břemeno bylo zřízeno bezúplatně a v rozporu se závazkem zástavkyně jej nezřídit bez písemného souhlasu zástavní věřitelky, že tento souhlas nebyl udělen, že cílem postupu oprávněného z věcného břemene a zástavkyně bylo „zabránit oprávněnému v uspokojení ze zástavy“, že v době rozhodnutí je počítáno s existencí tohoto věcného břemene po dobu dalších 16 let, že podle vyjádření znalce uvedené věcné břemeno „výrazně omezuje možnost prodat nemovitou věc v dražbě“, že samotná povinná z věcného břemene (a povinná v tomto řízení) nesouhlasí s jeho existencí, je závěr odvolacího soudu o splnění podmínek pro rozhodnutí o zániku tohoto věcného břemene v souladu se shora zmíněnou judikaturou dovolacího soudu; jeho úvaha není zcela zjevně nepřiměřená zjištěným skutečnostem. 17. Dovolatel v dovolání sice poukazuje na mnoho rozhodnutí dovolacího soudu, avšak je nutno konstatovat, že dílem dovolatel odkazuje na rozhodnutí, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu a dílem na rozhodnutí, která situaci řeší za zcela odlišného skutkového (a procesního stavu). 18. Jak vyplývá z předchozího výkladu, soud (soudní exekutor) při rozhodování o zániku tzv. excesivní závady přihlíží ke konkrétním okolnostem a zjištěním; jeho úvaha, zda podmínky pro rozhodnutí o zániku excesivní závady byly splněny či nikoliv, je tak odvislá od těchto zjištění. Jde tak o normu s relativně neurčitou hypotézou; v takovém případě lze však přípustnost dovolání shledat pouze tehdy, je-li tato úvaha zcela zjevně nepřiměřená zákonným kritériím (srov. obdobně například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, a ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1393/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 149/2017). 19. Z recentních rozhodnutí srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 25 Cdo 222/2024. 20. Lze pouze doplnit, že dovolatel v mnohých případech uplatňuje nepřípustné dovolací námitky, tedy že „… věcné břemeno bylo zřízeno jako legitimní bytové zajištění a kompenzace za neprovedený převod podílu, … že dovolatel nemá jiné bydlení, … že povinná odmítla převést dovolateli přislíbený spoluvlastnický podíl, … že dovolatel v nemovitosti reálně bydlí, … že původní věřitel nevznesl žádné námitky proti existenci věcného břemene, … že břemeno dožití neznamená automaticky neprodejnost …“, tedy uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. 21. Tyto námitky přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 22. V části, ve které směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu v té části, jíž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 23. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného z věcného břemene podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu