21 Cdo 705/2026-200 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. G., zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová č. 68/7, proti žalovanému R2M safe s. r. o. se sídlem v Opavě – Jaktaři, Hranička č. 727/15, IČO 07247796, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Křižákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě a Přívozu, Purkyňova č. 787/6, o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 83/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2025, č. j. 16 Co 132/2025-180, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2025, č. j. 16 Co 132/2025-180, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že žalovaný se zcela zprostil povinnosti k náhradě škody vzniklé žalobci pracovním úrazem při dopravní nehodě ze dne 24. 3. 2021 ve smyslu § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, došlo-li k dopravní nehodě (pracovnímu úrazu) z důvodu nepozornosti žalobce při řízení vozidla, a tedy porušení povinností řidiče, kterých si žalobce musel být vědom] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 3. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v právním názoru, ze kterého důsledně vycházel i odvolací soud v projednávané věci, jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (viz odst. 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že při zkoumání, zda se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Protože na bezpečnost a plynulost silničního provozu, včetně dodržování pravidel silničního provozu, dohlíží policie, není třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, uveřejněný pod č. 52/2002 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, a ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3414/2010). 4. K námitce dovolatele, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že „zajištění BOZP při práci zaměstnance-řidiče je nahrazeno zkouškou způsobilosti k řízení vozidel, které je svěřeno policii, a proto zaměstnavatel není povinen zaměstnance školit a provádět kontrolu dodržování předpisů BOZP“, že „předpisy týkající se přestávek a povinného odpočinku v případě výkonu práce řidiče jsou součástí řidičské zkoušky pro skupinu B“ a že „není povinností zaměstnavatele v této oblasti zaměstnance-řidiče školit“, dovolací soud uvádí, že takové závěry odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neučinil (viz odst. 17 odůvodnění, v němž se hovoří o „školení ohledně dopravních předpisů“, a nikoliv o školení a provádění kontroly dodržování „předpisů BOZP“, jakož i odst. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěr odvolacího soudu o zproštění se povinnosti žalovaného k náhradě škody vzniklé žalobci pracovním úrazem nemůže zpochybnit ani dovolatelem namítané neprovedení vstupní lékařské prohlídky žalobce, neboť tato okolnost neměla (nemohla mít) na pracovní úraz žalobce žádný vliv (k tomuto úrazu, jehož příčinou byla podle zjištění odvolacího soudu nepozornost žalobce při řízení vozidla, by došlo, i kdyby vstupní lékařská prohlídka žalobce proběhla). 5. Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že žalovaný neseznámil žalobce s předpisy týkajícími se přestávek a povinného odpočinku při výkonu práce řidiče, neboť rozhodovací praxe dovolacího soudu již dříve dovodila, že každý řidič je kromě jiného povinen vždy hodnotit, zda mu jeho schopnosti umožňují bezpečné řízení automobilu, zda jeho schopnost k řízení není snížena kupř. nemocí, nevolností, únavou apod. Je jedině na řidiči, aby posoudil existenci těchto překážek a aby tomu přizpůsobil své jednání; za určitých okolností by neměl jízdu buď vůbec vykonat anebo v ní pokračovat, popřípadě v ní pokračovat bez přiměřeného odpočinku. Úvaha řidiče o tom, zda kupříkladu v důsledku únavy přeruší jízdu za účelem přiměřeného odpočinku, není závislá na pokynech či předchozích příkazech zaměstnavatele (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5306/2014, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000). 6. Namítá-li dovolatel, že „příčina dopravní nehody nebyla jednoznačně stanovena“ a že nebylo „prokázáno, že by se žalobce řízení nevěnoval“, a vychází-li v důvodech svého dovolání z toho, že mu žalovaný přiděloval práci „v rozporu s pracovní smlouvou a zákoníkem práce (nedodržování přestávek, práce přes 8 hodin denně aj.)“, zpochybňuje tím skutkové závěry odvolacího soudu, který ohledně příčiny dopravní nehody vycházel ze zjištění soudu prvního stupně (srov. odstavec 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odst. 8 a 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a který ke tvrzení žalobce o přidělování práce žalovaným „v rozporu s pracovní smlouvou“ doplnil dokazování v odvolacím řízení (srov. odst. 11, 12 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 7. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 8. Namítá-li žalobce překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a uvádí-li v této souvislosti, že odvolací soud jej nepoučil „o tom, která skutková tvrzení považuje za významná“, ani o tom, že „na základě provedených důkazů dospěl ke zcela jinému skutkovému závěru“, a nedal mu „jakoukoliv možnost skutkově a právně argumentovat“, pak nebere náležitě v úvahu, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná. 9. Žalobce nemohl být překvapen tím, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že došlo k úplnému zproštění povinnosti žalovaného nahradit žalobci škodu (újmu) vzniklou mu pracovním úrazem, neboť otázka zproštění povinnosti žalovaného k náhradě škody (újmy) a jeho míry byla řešena již v řízení před soudem prvního stupně (srov. zejména odst. 12 a násl. odůvodnění jeho rozsudku), žalobce, žalovaný i vedlejší účastník řešení této otázky v rozsudku soudu prvního stupně zpochybňovali ve svých odvoláních proti tomuto rozsudku a k jejímu řešení směřovalo – mimo jiné – i doplnění dokazování před odvolacím soudem u jednání konaného dne 21. 10. 2025. 10. Dovolatelem namítaný nedostatek poučení odvolacím soudem, který je podle něj v rozporu s ustanoveními § 220 odst. 1 písm. a), § 118 a § 118a o. s. ř., nadto sám o sobě není dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ale mohl by (kdyby byla tato námitka opodstatněná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – splněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). 11. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy, a to „bez řádného odůvodnění“. V občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011). V projednávané věci odvolací soud řádně odůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy (srov. odstavce 18 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 12. K dovolatelem namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu je třeba uvést, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). 13. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud shledal, že se žalovaný zcela zprostil povinnosti nahradit žalobci škodu (újmu) vzniklou mu pracovním úrazem. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. 14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu