21 Cdo 707/2026-860 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého ve věci žalobce R. T., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 423/27, proti žalované T. Y., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1417/25, o zaplacení 1 200 000 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 359/2021, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2025, č. j. 18 Co 233/2025-770, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2025, č. j. 18 Co 233/2025-770, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaná podala dne 9. 5. 2025 u Obvodního soudu pro Prahu 4 žádost o povolení splátek soudního poplatku poté, co byla usnesením téhož soudu ze dne 22. 4. 2025, č. j. 38 C 359/2021-733, vyzvána k uhrazení soudního poplatku ve výši 1 368 000 Kč za odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 27. 8. 2024, č. j. 38 C 359/2021-624, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci 1 200 000 USD. Navrhla, aby soud povolil žalované přiměřené splátky vyměřeného soudního poplatku, a to ve výši maximálně 10 000 Kč měsíčně, případně aby soud prodloužil lhůtu k zaplacení soudního poplatku za odvolání po dobu, kterou určí. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. 6. 2025, č. j. 38 C 359/2021-741, návrh žalované na povolení splátek soudního poplatku zamítl (výrok I), zamítl i návrh na prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku (výrok II), zastavil odvolací řízení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Svůj závěr odůvodnil tím, že vyhovění žádosti o povolení splátek by bylo způsobilé založit riziko ohrožení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, když na uhrazení soudního poplatku závisí samotné vedení řízení a vzhledem k výši soudního poplatku a navrhované výši měsíčních plátek by byl soudní poplatek uhrazen v době přesahující 11 let. Ve vztahu k žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku uvedl, že lhůta 7 měsíců, které uplynuly od podání předmětného odvolání, je více než dostatečná. 3. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2025, č. j. 18 Co 233/2025-770, výrokem I potvrdil usnesení soudu prvního stupně a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná v žádosti pouze opakovaně tvrdí, že nemá dostatek prostředků na zaplacení soudního poplatku, aniž však poskytla soudu věrohodné údaje za účelem posouzení svých majetkových poměrů, a žádost je nutné posoudit dle obsahu jako opětovnou žádost o osvobození od soudního poplatku. Původní žádost o osvobození od soudního poplatku byla pravomocně zamítnuta, žalovaná nepředložila žádné nové, dříve neuplatněné skutečnosti, žádost neobsahuje tvrzení o změně poměrů žalované a opětovné posouzení jejích majetkových poměrů je vyloučeno. Proto také není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, že soud prvního stupně nerozhodl o žádosti dříve, než zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. 4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně které nebyly vyřešeny. Uvedla, že odvolací soud měl její žádost posoudit dle jejího obsahu jako žádost o povolení splátek, případně jako žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, nikoliv jako novou žádost o osvobození od soudního poplatku, pokud tak nepostupoval, odchýlil se od usnesení zvláštního senátu ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 2/2014-17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2024, č. j. 33 Cdo 1958/2024. Dále namítla, že se měl odvolací soud zabývat námitkou, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, když soud prvního stupně nijak neosvětlil, jak by povolení splátek ohrozilo rychlost řízení, když zaplacení soudního poplatku není podmínkou vedení řízení. Posoudil-li odvolací soud žádost jako novou žádost o osvobození od soudního poplatku, pak závěr, že nedošlo ke změně jejích poměrů, není správný, neboť soud nevzal v potaz možnost dovolatelky hradit soudní poplatek ve splátkách ve výši 10 000 Kč měsíčně. Dále namítla, že měl soud dovolatelku vyzvat k opravě a doplnění tvrzení a důkazů o jejích osobních, majetkových a výdělkových poměrech podle § 43 občanského soudního řádu, dále že měl soud povinnost vyzvat ji dle § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se připouští, aby dovolatelka uhradila soudní poplatek za odvolání ve splátkách ve výši 10 000 Kč měsíčně, případně rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 5. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolatelka fakticky brojí proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů, pokud by dovolací soud shledal dovolání přípustným, není důvodné. Protože je napadené rozhodnutí správné a plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jej zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. V projednávané věci napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky výkladu procesního úkonu účastníka soudem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání žalované je proto podle § 237 o. s. ř. přípustné. 10. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. 11. Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. 12. Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zák. č. 131/2002 Sb., o rozhodování kompetenčních sporů ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 2/2014-17, soud musí žádost o povolení splátek soudního poplatku dle obsahu; v případě nemajetné osoby jako žádost o osvobození od soudního poplatku, ať už částečné či úplné; v případě osoby, která je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopna soudní poplatek zaplatit v delší lhůtě, než byla soudem stanovena, jako žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku; nebo jako žádost podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, splňuje-li zákonem stanovené podmínky. 13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že soud je povinen každý procesní úkon (podání) účastníka posuzovat podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu však soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl; ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ jeho obsah nebo aby z něj dovozoval závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 858/2008). 14. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žádost o povolení splátek soudního poplatku, in eventum o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku, je nutno posoudit podle obsahu jako opětovnou žádost o osvobození od soudního poplatku, neboť žalovaná pouze opakovaně tvrdí, že nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení soudního poplatku (srov. bod 18 rozhodnutí odvolacího soudu). Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka v žádosti ze dne 9. 5. 2025 sice také zdůrazňuje svůj nesouhlas s rozhodnutím soudů o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, setrvává v tvrzení, že je nemajetná, a opakuje skutečnosti, o nichž bylo rozhodnuto v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, č. j. 18 Co 10/2025-730, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2024, č. j. 38 C 359/2021-687, jímž tento soud rozhodl o nepřiznání osvobození od soudního poplatku; ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2025, sp. z. I. ÚS 1719/25. Dovolatelka však v podání dále uvádí, že by byla schopna hradit, resp. její dcera by poskytovala finanční prostředky k úhradě soudního poplatku ve výši 10 000 Kč měsíčně. Z návrhu je zřejmé, že žalovaná se domáhá toho, aby jí soud umožnil soudní poplatek uhradit postupně v těchto splátkách, případně aby prodloužil lhůtu k zaplacení vyměřeného soudního poplatku (viz bod IV. žádosti o povolení splátek soudního poplatku), nikoliv aby byla zcela osvobozena od povinnosti soudní poplatek uhradit. Odvolací soud tak, na rozdíl od soudu prvního stupně, nesprávně vyhodnotil podání žalované jako žádost o osvobození od soudních poplatků, když se dle obsahu podání jedná o žádost o povolení splátek soudního poplatku, případně žádost o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku. 15. Dalšími námitkami dovolatelky, vztahujícími se k posouzení žádosti ze dne 9. 5. 2025 jako nové žádosti o osvobození od soudního poplatku, se dovolací soud nezabýval, neboť jsou vzhledem k výše uvedenému pro rozhodování o dovolání bezpředmětné. 16. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). 17. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). 18. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a nerozhodoval o něm samostatným usnesením, neboť v nejkratším možném termínu (s ohledem na povahu projednávané věci) rozhodl přímo o dovolání, čímž odpadla potřeba rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. 6. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu