21 Cdo 714/2026-84 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci zástavního věřitele J. V., zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova č. 2707/38, a zástavní dlužnice W-TRUST, a. s. se sídlem v Praze 3, Hartigova č. 2660/141, IČO 29054346, zastoupené Mgr. Davidem Ilczyszynem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 1078/1, o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 219/2025, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2026, č. j. 11 Co 400/2025-60, takto: Dovolání zástavní dlužnice se odmítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2026, č. j. 11 Co 400/2025-60, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 10. 2025, č. j. 7 C 219/2025-44, jímž tento soud přerušil toto řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 25 C 174/2025, tak, že se řízení nepřerušuje. Rozhodnutí odůvodnil tím, že soud nařídí soudní prodej zástavy, jsou-li splněny podmínky podle § 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), přičemž rozhodné skutečnosti nemusí být prokázány, ale postačuje jejich osvědčení. V první fázi řízení není podstatné, zda pohledávka zástavního věřitele existuje i v okamžiku rozhodování o nařízení prodeje zástavy, tuto otázku soud řeší až v rámci případného následného řízení o výkon rozhodnutí. Existenci, resp. zánik zástavního práva soud v této fázi řízení nezkoumá a vyčkávání výsledku řízení o určení, že zástavní právo neexistuje, by nebylo s ohledem na délku řízení účelné, nejsou proto splněny podmínky pro to, aby soud řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání zástavní dlužnice. Přípustnost dovolání odůvodnila tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „otázky naplnění předpokladů přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.“ a otázky, „zda může soud již při rozhodování o návrhu na nařízení prodeje zástavy podle ustanovení § 358 odst. 1 z. ř. s. přihlédnout ke skutečnostem zpochybňujícím osvědčení pro v řízení o soudním prodeji zástavy významných skutečností.“ S odkazem na judikaturu dovolacího soudu uvedla, že soud může při rozhodování o návrhu na nařízení soudního prodeje přihlédnout k neplatnosti zástavní smlouvy, zániku zajištěné pohledávky či promlčení pohledávky nebo zástavního práva, jsou-li tyto skutečnosti evidentní, a že uvedené platí i pro případ, kdy je již v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy ze spisu zřejmé, že zástavní právo a zajištěný dluh zanikly. Skutečností, ke které by soud musel přihlédnout, by bylo rozhodnutí v řízení o určení, že zástavní právo neexistuje. Další protahování sporu (jeho posun do druhé fáze řízení) by za dané situace vedlo jen k rozmnožování zbytečných nákladů účastníků řízení. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. 3. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 6. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknuté otázky předpokladů pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak. 7. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k problematice aplikace ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. lze vyvodit následující závěry: [1] ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014); [2] smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. například rozsudek ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). 8. Důvody, pro které odvolací soud řízení nepřerušil, plně konvenují s judikaturou dovolacího soudu, vztahující se k otázce předpokladů rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy v jeho první fázi [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 829/2022, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3915/2023, a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné]. 9. V této souvislosti nelze považovat za případný odkaz dovolatelky na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 447/2023, a další dovolatelkou zmiňovaná rozhodnutí, neboť v usnesení nebyla řešena problematika možnosti přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nýbrž otázka, za jaké situace výjimečně není možno návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhovět (pakliže výsledek jiného již pravomocně ukončeného řízení se odrazil v nemožnosti zástavního věřitele v budoucnu zástavní právo realizovat), což však není nyní nastavená situace. 10. Nejde ani o případ „rozmnožování dalších sporů a nákladů“, neboť jiné řízení (zatím) s ohledem na účinky předběžného opatření (srov. bod 6 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, resp. bod 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) nelze očekávat. 11. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, navíc o povinnosti k náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem se nerozhoduje s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu