21 Cdo 732/2026-508 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 95, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 167/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. ledna 2025, č. j. 27 Co 149/2024-422, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. 3. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 1. 2025, č. j. 27 Co 149/2024-422, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. 4. Přestože dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na „zodpovězení“ otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena („jakou intenzitu, formu a jaké jednání zaměstnavatele vůči zaměstnanci lze označit za natolik nepřiměřený nátlak ve služebním poměru, že již představuje porušení zásady rovného zacházení a jak se takový nátlak projevuje“), ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že „přístup bezpečnostního sboru k žalobkyni nepředstavoval tzv. bossing, tj. šikanu ze strany nadřízených příslušníků, která by se mohla projevovat zejména přehnaným kontrolováním plnění povinností nebo častou a neoprávněnou kritikou před dalšími příslušníky bezpečnostního sboru“, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení a že žalobkyně nebyla „minimálně v období od 31. 10. 2014 do 25. 3. 2015“ vystavena nepřiměřenému nátlaku ve služebním poměru, a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl). 5. Nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s hodnocením provedených důkazů dovolatelka uplatňuje zejména námitkami, že „prokázala, že žalovaná vůči ní postupovala diskriminačně, a to bylo důvodem žádosti o propuštění ze služebního poměru“, že „to, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení, měla žalovaná jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázat“ a že „toto důkazní břemeno žalovaná neunesla“, že „dotazníková akce organizovaná B. z jeho vlastní iniciativy byla evidentně vedena snahou odstranit žalobkyni z její funkce“, že bylo „úplně odhlédnuto od dalších důkazů, které provedl soud prvního stupně, na jejichž základě je bossing naprosto patrný“, že „již skutečnost, že R. B. zorganizoval jakousi dotazníkovou akci, jejíž výsledky skartoval, nasvědčuje, že vůči žalobkyni bylo postupováno mimořádně necitlivě, nevhodně, šikanózně“, že odvolací soud „se fakticky opřel pouze o výpovědi některých svědků, jejichž výslech zopakoval“, že se nezabýval „faktickou šikanou tak, jak byla podávána žalobkyní“, že „svoji pozornost zaměřil na tvrzení svědků B., S. a B.“, že „zcela přehlédl a nehodnotil důkazy další, z nichž šikanózní jednání zcela reálně vyplývá“, že „své odchylné rozhodnutí neopřel o žádné nové nebo přesvědčivé důkazy“ a „vycházel z neodpovídajících skutkových zjištění bez objektivních důkazů“ a že „ignoroval důkazy a výpovědi, které svědčily o skutečné šikaně vůči žalobkyni (nesrovnalosti v postupu podřízených, neexistence hodnocení za rok 2014, porušování lékařského tajemství) a přiklonil se k tvrzení některých svědků, jejichž věrohodnost byla zpochybněna již prvoinstančním soudem“. 6. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 7. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, který zopakoval podstatnou část dokazování provedeného před soudem prvního stupně včetně výslechu svědků, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. 8. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 4. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu