21 Cdo 874/2025 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné Raiffeisenbank a. s. se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, IČO 49240901, proti povinnému M. P., zastoupenému Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií č. 500, pro 4 938 356,47 Kč s příslušenstvím, o udělení příklepu, za účasti vydražitelů MAXELL Reality s. r. o. se sídlem v Pardubicích, Štrossova č. 510, IČO 27489159, a D. Š., vedené u soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LL.M., se sídlem exekutorského úřadu v Klatovech, Za Beránkem č. 836, pod sp. zn. 120 EX 31683/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. října 2024, č. j. 23 Co 275/2024-943, 23 Co 276/2024, 23 Co 277/2024, takto: Dovolání povinného se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání povinného v části směřující proti výroku I usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2024, č. j. 23 Co 275/2024-943, 23 Co 276/2024, 23 Co 277/2024, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovolatel má dovolání za přípustné předně proto, že podle jeho názoru se odvolací soud při řešení otázky, „zda je povinností exekutora odročit dražební jednání v případě podaného nikoliv svévolného a zřejmě bezúspěšného návrhu na odklad exekuce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 20 Cdo 3165/2017, ve kterém se dovolací soud vyslovil tak, že za situace, kdy nebylo rozhodnuto o odvolání povinného proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, soudní exekutor nebyl oprávněn přistoupit k provedení dražby“. V tom mu však přisvědčit nelze. 3. Podle obsahu spisu podal povinný návrh na odklad exekuce datovaný dnem 7. 7. 2024, doručený soudnímu exekutorovi dne 8. 7. 2024, o němž Okresní soud v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 9. 7. 2024, č. j. 16 EXE 82/2014-935, tak, že návrh zamítl; dne 10. 7. 2024 podal povinný odvolání proti tomuto rozhodnutí a současně nový návrh na odklad exekuce, v němž stejně jako v předchozím návrhu namítal neexistenci zástavního práva z důvodu absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 1 obchodního zákoníku, spočívající v absenci souhlasu valné hromady s jejím uzavřením. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 10. 2024, č. j. 27 Co 215/2024-973, výše uvedené usnesení Okresního soudu v Pardubicích potvrdil. 4. Otázkou, zda je exekutor oprávněn provést dražbu, nebylo-li dosud pravomocně rozhodnuto o návrhu na odklad exekuce, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 20 Cdo 2217/2023 (ústavní stížnost proti němu byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 340/24), v němž mimo jiné dovodil, že je výrazem ustálené praxe, že nebylo-li ke dni konání dražby rozhodnuto o návrhu na odklad exekuce (resp. o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce), nebyl soudní exekutor oprávněn přistoupit k provedení dražby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3165/2017), protože do rozhodnutí o návrhu je z důvodů procesní ekonomie i z důvodu zabránění vzniku právně nezvratného vztahu způsobeného případnou exekucí zakázáno činit úkony směřující ke zpeněžování majetku. To však platí pouze za podmínky, že návrh na odklad exekuce není jen šikanózní a obstrukční, případně uplatňující shodné skutkové či právní důvody, o kterých už v exekučním řízení bylo rozhodnuto. V usnesení ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1386/2024, pak Nejvyšší soud doplnil, že s ohledem na smysl a účel institutu odkladu exekuce, který slouží k tomu, aby bylo zabráněno poškození majetkových práv povinné, je třeba dovodit, že ukáže-li se (třeba i dodatečně) na základě pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu na odklad exekuce, že návrh na odklad exekuce nebyl podán důvodně, stane se zřejmým, že dražební jednání při reálně existujících okolnostech mohlo být uskutečněno a že vydražením věci a udělením příklepu soudní exekutor nepřípustně nezasáhl do majetkových práv povinné. 5. Napadené rozhodnutí se shora citovaným judikaturním závěrům nikterak nepříčí, ale právě naopak je s nimi zcela v souladu, neboť před vydáním napadeného rozhodnutí bylo o návrhu povinného na odklad exekuce pravomocně rozhodnuto tak, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl návrh povinného na odklad exekuce zamítnut. Nadto je napadené rozhodnutí založeno na závěru, že exekutor nebyl povinen vyčkat rozhodnutí o odvolání povinného, protože jeho návrh na odklad exekuce byl obstrukčním jednáním. Závěr o obstrukčním charakteru návrhu povinného na odklad exekuce dovolacímu přezkumu otevřen není. Dovolatel sice v čl. VII dovolání vyjádřil nesouhlas s tím, že napadeným rozhodnutím je mu vytýkáno, že se domáhá ochrany svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, že tak činí opakovaně a že jeho návrhy a podání byly bezúspěšné po dobu více než 10 let, a současně namítl, že tvrdí-li nyní, že zástavní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 1 obchodního zákoníku, nelze v tomto jeho jednání – podání návrhu na odklad a zastavení exekuce – spatřovat zneužití práva, avšak žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. k této argumentaci nepřipojil. 6. Dovolání nečiní přípustným ani námitka, že odvolací soud se při řešení otázky, „zda je povinností exekutora odročit dražební jednání v případě podaného návrhu na zastavení exekuce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, ve kterém se dovolací soud vyslovil tak, že k odročení dražebního jednání je třeba přistoupit vždy, jestliže je pravděpodobné, že návrhu na zastavení exekuce soud vyhoví“. Dovolatel totiž ze závěrů přijatých v označeném usnesení Nejvyššího soudu vyjmul pouze jeden a ostatní účelově pomíjí. 7. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, dovodil, že návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) je institutem, který jistě slouží povinným k ochraně jejich práv, současně bývá ale povinnými často zneužíván ve snaze o alespoň oddálení provedení výkonu rozhodnutí. To platí mnohdy i pro návrhy podávané bezprostředně před dnem nařízeného dražebního jednání. I proto je soudní praxe jednotná v závěru, že samotné podání návrhu na zastavení exekuce není vždy důvodem k odročení dražebního jednání; k jeho odročení je však třeba přistoupit vždy, jestliže je pravděpodobné, že návrhu soud vyhoví (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010). Jestliže tedy před dražebním jednáním je podán návrh na zastavení exekuce, který soud vyhodnotí jako zjevně nedůvodný, a přistoupí k dražbě, pak obrana povinného spočívá v podání odvolání proti usnesení o příklepu s námitkou, že za situace, kdy soud dražil přes důvodně podaný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, byl příklep udělen proto, že při dražebním jednání došlo k porušení zákona. Odvolací soud by pak za této situace neměl požadovat, aby bylo nejprve rozhodnuto o dříve podaném návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, nýbrž v rámci přezkumu usnesení o příklepu posoudit dříve podaný návrh na zastavení a v případě závěru o jeho důvodnosti změnit napadené usnesení tak, že se příklep neuděluje, a to z toho důvodu, že při dražbě byl porušen zákon (neboť bylo draženo za situace, kdy výkon rozhodnutí měl být zastaven). Obdobně může být postupováno i v případě, kdy sice návrh na zastavení výkonu rozhodnutí byl podán i po vydání rozhodnutí o příklepu, důvody pro zastavení však zde byly již v době dražebního jednání (a soud o nich věděl či alespoň vědět měl). Po právní moci usnesení o tom, že se příklep neuděluje, může být již rozhodnuto o zastavení výkonu rozhodnutí, aniž by se tak již dělo v rozporu s ustanovením § 337h odst. 3 věty první o. s. ř. (což stejně tak platí i pro exekuční řízení). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též např. v usnesení ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 601/2018, a v usnesení ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3165/2017. Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že závěr odvolacího soudu, že již samotné podání návrhu na (částečné) zastavení exekuce brání tomu, aby dražba řádně proběhla, je nesprávný. 8. Napadené rozhodnutí je tedy i z pohledu druhé z dovolatelem předložených otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 9. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že odvolací soud se „při řešení otázky absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro rozpor s ust. § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku“ (dovolatel má zřejmě na mysli toto ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2008, když zpochybněná zástavní smlouva byla uzavřena dne 31. 3. 2008 – pozn. Nejvyššího soudu), dále jen „obch. zák.“, „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované např. rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 29 ICdo 4/2023, sp. zn. 29 Cdo 3841/2015, sp. zn. 29 Cdo 3739/2011, sp. zn. 21 Cdo 1361/2010, podle které platí, že nedostatek zákonem předepsaného předchozího souhlasu valné hromady k právnímu úkonu podle ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. zakládá absolutní neplatnost“. 10. Odvolací soud, opíraje se o teleologický výklad ustanovení § 196a obch. zák., podaný Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 4047/19, uzavřel, že zástavní smlouva není neplatná pro absenci předchozího souhlasu valné hromady společnosti Sagina, a. s., jako původního zástavce, protože nešlo o právní úkon, který by tuto společnost nebo její menšinové akcionáře poškozoval. Závěr o tom, že sporný právní úkon nepoškozoval společnost Sagina, a. s., ani její akcionáře, nebyl dovolatelem zpochybněn, tím méně způsobem, který by zakládal přípustnost dovolání. 11. Namítá-li dovolatel v čl. V dovolání, že odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4047/19 je nepřiléhavý proto, že v tam souzené věci byla řešena jiná právní situace (neplatnost kupní smlouvy pro absenci znaleckého posudku dle § 196a odst. 3 obch. zák.), zjevně přehlédl, že odvolací soud vyšel ze závěrů Ústavního soudu o účelu ustanovení § 196a obch. zák. a mezích jeho aplikace, které mají obecnou platnost. 12. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani odkaz dovolatele na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sen. zn. 29 ICdo 4/2023, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3739/2011. Dovolatel svou oponenturu staví na těch jejich pasážích, které se týkají požadavků na formu, v jaké má být předchozí souhlas valné hromady akciové společnosti podle § 196a obch. zák. udělen. Napadené rozhodnutí je však založeno na závěru, že vzhledem k účelu ustanovení § 196a obch. zák. v posuzovaném případě předchozího souhlasu valné hromady nebylo k platnosti zástavní smlouvy třeba (v žádné formě). Protože tento závěr – jak je uvedeno shora – není otevřen dovolacímu přezkumu, není otázka naplnění formy udělení předchozího souhlasu valné hromady akciové společnosti podle § 196a obch. zák. pro posouzení důvodnosti ani přípustnosti dovolání relevantní. 13. Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. by bylo možno spatřovat i v námitce, že odvolací soud se „vůbec nezabýval argumentací dovolatele, že zástavní smlouva je pak neplatná v souladu s ust. § 196a obchodního zákoníku rovněž z důvodu toho, že podmínky zřízení zástavního práva, resp. uzavření zástavní smlouvy, nebyly obvyklé v obchodním styku“, a že již tato okolnost sama o sobě způsobuje neplatnost zástavní smlouvy, jak dle jeho mínění vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2010. Podle názoru dovolatele „není a nebylo běžné v obchodním styku, aby si banka v průběhu uzavírání Smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy neověřovala (a nevyžadovala) Stanovy společnosti, případně prohlášení předsedkyně Původního zástavce o tom, že není osobou blízkou dlužníku ze Smlouvy o úvěru. Uzavření Zástavní smlouvy žalovaným s Původním zástavcem tak nelze považovat za běžně uzavíranou smlouvu v obchodním styku.“ 14. Dovolatel touto argumentací fakticky předkládá otázku, zda uzavření zástavní smlouvy bez předchozího souhlasu valné hromady lze vzhledem ke zvyklostem bank považovat za jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. Také touto argumentací se však dovolatel míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že není na místě, aby v posuzovaném případě bylo ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. aplikováno. Na řešení této otázky proto napadené rozhodnutí nezávisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 15. Závěrem dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces, které spatřuje v extrémním rozporu „mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli odvolacího soudu“. Podle čl. VII dovolání má tento rozpor zřejmě spočívat v tom, že odvolací soud uvedl, že dovolatel předmětné nemovitosti nabyl za cenu 300 000 Kč, zatímco podle dovolatele tato částka představovala pouze kupní cenu spoluvlastnického podílu id. ½ vzhledem k celku. Dovolateli lze přisvědčit, že v tomto ohledu se odvolací soud dopustil pod bodem 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí zjednodušujícího konstatování; s tvrzením, že jde o projev libovůle odvolacího soudu při hodnocení důkazů, resp. o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, se však dovolací soud neztotožňuje. 16. V části, ve které směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 17. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. e. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 3. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu