21 Cdo 907/2026-492 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. D., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, V Jirchářích č. 60/6, proti žalovanému městu Česká Kamenice se sídlem městského úřadu v České Kamenici, náměstí Míru č. 219, IČO 00261220, zastoupenému Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi č. 2, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 289/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. srpna 2025, č. j. 14 Co 38/2025-421, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marty Hrubešové, advokátky se sídlem v Rybništi č. 2. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2025, č. j. 14 Co 38/2025-421, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 9. 2024, č. j. 18 C 289/2016-358, ve výroku o věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá předestřená otázka „existence a prokázání rozhodnutí o organizační změně a jeho náležitostí“ a otázka „skutečné nadbytečnosti při následném obsazení obdobné práce“, neboť jejich prostřednictvím žalobce nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu [že žalovaný přijal rozhodnutí o organizační změně tím, že Rada města Česká Kamenice na svém druhém zasedání v roce 2016 přijala nový organizační řád městského úřadu, jímž došlo ke zrušení dosavadního Oddělení investic a výstavby, v němž (jako jediný zaměstnanec) pracoval žalobce, a současně ke snížení počtu zaměstnanců městského úřadu o dva (body 32 a 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a že zaměstnanec T. B., který začal na městském úřadě pracovat 1. 8. 2016, nebyl přijat „jako náhrada žalobce“, nýbrž nastoupil k výkonu práce na „společensky účelné místo určené pro absolventy škol“, kde jeho plat hradil Úřad práce] a místo nich předkládá své vlastní, od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry [že žalovaný neprokázal „řádné (konkrétní) písemné rozhodnutí se všemi náležitostmi o organizační změně a jeho obsah“ a že žalovaný „krátce po skončení pracovního poměru … na obdobnou práci“ přijal nového zaměstnance a „agenda (faktická náplň práce)“ zůstala „zachována, byť formálně přesunuta do jiného odboru“]. Tyto námitky představují výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem (a soudem prvního stupně), vycházející z odlišného názoru žalobce na hodnocení provedených důkazů a žalobce jimi uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jako jediný přípustný (nesprávné právní posouzení věci), z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. 3. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 4. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 5. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 6. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). 7. Na žalobcem předestřené otázce „splnění nabídkové povinnosti (i na částečný úvazek)“ rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud tuto otázku neřešil; z ustanovení § 237 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Žalobce zde současně přehlíží, že právní úprava účinná od 1. 1. 2007 obsažená v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, nepřevzala institut tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele (obsažený v § 46 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006), takže zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 zákoníku práce, i když má možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále přidělovat jinou práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by pro něho byla vhodná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč.). Ani tato otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 8. Rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o naplnění důvodu výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce spočívajícího v nadbytečnosti žalobce, jež nastala v příčinné souvislosti s realizací rozhodnutí Rady města Česká Kamenice o přijetí nového organizačního řádu městského úřadu] je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 9. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří podle ustálené judikatury to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněné pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněný pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč.). 10. Při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako jednoho z předpokladů výpovědi soud zkoumá pouze to, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn, a zda se na jeho základě dotčený zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněného pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1105/2001). Rozhodnutí o organizační změně lze považovat (ve vztahu k zaměstnanci) za faktický úkon (akt řízení svého druhu), pro nějž však zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by musel být přijat (vydán) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by musel být zaměstnavatelem „vyhlášen“ nebo jiným způsobem zveřejněn (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011). Bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016). 11. K otázce oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, že určité činnosti dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, pak srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, a v něm (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) vyslovený právní názor, že rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce], ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti [ve vztahu k současné právní úpravě srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněný pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč., a v něm vyjádřený právní názor, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat i jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu, nejde-li o výkon závislé práce na základě smluv (dohod), jimiž se zakládají jiné než pracovněprávní vztahy]. 12. V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 20. 1. 2016 přijala Rada města Česká Kamenice usnesení č. 38/2/RM2016/II, na jehož základě žalovaný přijal s účinností od 1. 4. 2016 nový organizační řád, kterým došlo ke zrušení oddělení investic a výstavby Městského úřadu Česká Kamenice, došlo ke změně celkového počtu zaměstnanců, jejichž počet byl snížen o dva, včetně žalobce. Nový organizační řád „stanovil novou organizační strukturu, v níž již nebylo uvedeno oddělení výstavby a investic (jehož byl žalobce jediným zaměstnancem) ani pracovní místo žalobce, a stanovil nové personální složení celého městského úřadu výslovným vyjmenováním všech zaměstnanců, aniž by uvedl žalobce“. S účinností od 1. 4. 2016 byla agenda žalobce u žalovaného nadále „vykonávána, a sice jednak nově především odborem správy majetku města (zejména jeho vedoucím), jednak dalšími odbory městského úřadu, jednak byla pro žalovaného zajišťována externími firmami“ (srov. body 50.7. a 50.10. rozsudku soudu prvního stupně a body 4, 15, 32, 33 a 35 rozsudku odvolacího soudu). 13. Bylo-li přijato rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo zrušeno pracovní místo, jež žalobce dosud zastával, dospěly soudy v souladu se shora uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru o naplnění důvodu výpovědi dané žalobci podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a přijatými organizačními změnami. Za situace, kdy žalovaný přesunul „stěžejní část pracovních úkolů žalobce“ stávajícím pracovníkům „zařazeným podle nového organizačního řádu v odboru správy majetku města“, a část „zakázek“ byla svěřena „externí firmě“ (srov. body 33 a 35 rozsudku odvolacího soudu), je nepochybné, že se žalobce stal nadbytečným; byla-li část „zakázek“ svěřena „externí firmě“, odpadla část dosavadní pracovní náplně žalobce nebo některá z jím dosud vykonávaných prací. Odvolací soud rovněž v souladu se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu nepovažoval za významné, že od „1. 8. 2017 byla v důsledku vyhodnocení zrušení pozice investičního technika, již dříve vykonával žalobce, znovu zřízena“, neboť po „zhodnocení dopadů“ byla organizační změna „shledána neefektivní“, ani to, že od 1. 7. 2017 byl „na část pracovních úkolů přijat jeden pracovník na dohodu o provedení práce“, jednalo-li se o „jednu konkrétní investiční akci omezenou rozsahem práce i počtem hodin“ (srov. body 34, 35 a 37 rozsudku odvolacího soudu). 14. Namítal-li žalobce v průběhu řízení, že rozhodnutí žalovaného o organizační změně zastíralo skutečný důvod výpovědi, jímž byla snaha zbavit se žalobce pro spory s ředitelem základní školy p. P., pak odvolací soud správně poukázal, že ačkoliv „při výběru žalobce, jakožto zaměstnance nadbytečného … nepochybně hrála úlohu v řízení prokázaná skutečnost, že žalobce měl dlouhodobé konflikty s ředitelem školy …, byla provedena skutečná organizační změna, která sledovala legitimní a zákonem předpokládaný cíl finančních úspor a zefektivnění práce žalovaného, mj. tím, že dosavadní pracovní úkoly budou vykonávány v menším počtu zaměstnanců“ (srov. bod 36 rozsudku odvolacího soudu); rozhodnutí o přijetí organizační změny tedy nebylo „pouze zastřeným právním jednáním, jehož jediným skutečným cílem bylo ‚zbavit se‘ žalobce, jakožto zaměstnance ‚nepohodlného‘ pro spory s ředitelem školy (příspěvkové organizace, se kterou žalobce musel při výkonu své práce komunikovat – pozn. dovolacího soudu), nýbrž … došlo k reálnému zrušení pracovního místa žalobce bez náhrady“ (srov. bod 31 rozsudku odvolacího soudu). K otázce významu pohnutky zaměstnavatele pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce potom srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1494/2014, a v něm vyslovený závěr, podle kterého je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit; opačný názor by znamenal, že nastanou-li v právnické osobě spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost; samotnou tuto okolnost, tj. dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu, nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního jednání směřujícího ke skončení právního vztahu. 15. Závěr o přípustnosti dovolání nezaloží ani námitky dovolatele o tom, že se odvolací soud nevypořádal „s jádrem odvolacích námitek“, že soudy „bagatelizovaly či pominuly významné důkazy ve prospěch žalobce (zejména svědecké výpovědi a listiny nasvědčující účelovosti postupu a přetrvání agendy), a nevysvětlily, proč relevantní judikaturu v obdobných skutkových situacích neaplikovaly“, z čehož dovolatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Protože tvrzení dovolatele o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádné odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, nebo ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022). 16. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které nebylo žalobě vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně těmto požadavkům vyhovuje. 17. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 6. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu