21 Cdo 908/2026-357 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská č. 1686/13, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic s. p. se sídlem v Praze 4, Čerčanská č. 2023/12, IČO 65993390, zastoupenému JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 231/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2025, č. j. 15 Co 132/2025-337, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 3, Kolínská č. 1686/13. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 11. 2025, č. j. 15 Co 132/2025-337, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2025, č. j. 115 C 231/2017-299, o určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 9. 8. 2017, kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná. S odkazem na rozhodnutí SDEU a Nejvyššího soudu v této věci shodně se soudem prvního stupně dovodil, že dřívější výklad ustanovení § 69 zákoníku práce byl překonán, že zaměstnanec, který byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání a poté byl do něj znovu přijat v souladu s vnitrostátním právem v návaznosti na soudní rozhodnutí o zrušení jeho propuštění, má právo uplatnit všechny nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok, které vznikly v době ode dne tohoto protiprávního propuštění ze zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat v důsledku tohoto zrušení, a které nemohl po dobu trvání sporu realizovat. Příslušné závěry rozhodnutí SDEU výslovně nelimitují práva a povinnosti zaměstnanců v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru způsobem, že by se nárok zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok vyčerpal poskytnutou peněžitou náhradou mzdy nebo platu za období trvání sporu. Ze stanoveného pravidla je přípustná jedna výjimka, a to, že v případě, kdy dotyčný zaměstnanec vykonával jiné zaměstnání v období ode dne protiprávního propuštění ze zaměstnání do dne, kdy byl znovu do tohoto zaměstnání přijat, nemůže uplatňovat vůči prvnímu zaměstnavateli nároky na dovolenou za kalendářní rok, které se vztahují na dobu, během níž vykonával jiné zaměstnání. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nárok na dovolenou i za dobu vedení řízení o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí ze dne 23. 10. 2013 vznikl, že po pravomocném určení, že uvedená výpověď je neplatná, nastoupila zpět k žalovanému, který ji do 30. 6. 2017 neurčil čerpání dovolené za předchozí období, že žalobkyně oznámila čerpání dovolené v čtrnáctidenním předstihu v období od 18. 7. do 31. 7. 2017, nejedná se tedy o neomluvenou absenci, a že v rozhodném období nebyla zaměstnána u jiného zaměstnavatele, kde by jí vznikl nárok na dovolenou. Žalobkyně tvrdila, že v rozhodném období nevykonávala práci pro jiného zaměstnavatele, že byla evidována jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce, což doložila potvrzením úřadu práce ze dne 27. 10. 2016, listinami o komunikaci žalobkyně s úřadem práce a daňovým přiznáním žalobkyně. Tvrzení žalovaného, že žalobkyně byla v mezidobí jinde zaměstnána, označily soudy za neurčité, žalovaný konkrétní tvrzení o tom, kde, kdy a po jakou dobu měla být žalobkyně zaměstnána, neuvedl, jednalo se o velmi neurčitá a nekonkrétní tvrzení (že pokud měla někde vykonávat činnost na základě příkazních smluv, nikoliv podle zákoníku práce, mohlo se jednat o „práci na černo“), uvedenou neurčitost i přes výzvu soudu prvního stupně žalovaný neodstranil. Nebylo tedy dostatečně zřejmé, k čemu konkrétně by mělo být provedeno dokazování. S přihlédnutí k obsahu spisu vyžádal odvolací soud zprávu České správy sociálního zabezpečení o tom, zda a pokud ano, u jakých zaměstnavatelů byla žalobkyně v období 2013-2017 zaměstnána, ze zprávy bylo zjištěno, že od října 2013 do ledna 2017 (kdy byl veden spor) nebyla žalobkyně zaměstnána u jiného zaměstnavatele než u žalovaného. 2. Proti rozsudku (výroku I) odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá nesprávné posouzení procesních otázek, které vedlo „k omezení dokazování a k formalistickému uzavření sporu“. Jedná se „o nesprávný procesní postup soudů při posouzení rozložení břemene tvrzení a důkazního břemena v situaci tzv. informačního deficitu zaměstnavatele“, „žalovaný objektivně neměl možnost získat některé informace vlastní aktivitou, od finanční správy“, „tím, že soud tyto důkazní návrhy bez dalšího odmítl, přenesl na žalovaného důkazní břemeno v rozsahu, který je v poměrech pracovněprávního sporu za existence informačního deficitu nerealistický a fakticky nesplnitelný.“ Jestliže „žalovaný tvrdil a indiciemi podkládal, že žalobkyně mohla vykonávat faktickou práci pro jiný subjekt, a navrhl důkazy k ověření této skutečnosti, bylo povinností soudu se s těmito návrhy vypořádat“, „výjimka, kterou judikatura připouští, se stává v praxi neaplikovatelnou“. Žalovaný „označil důkazy, které mají přímou souvislost s aplikací výjimky aprobované Nejvyšším soudem“, „paušální odmítnutí těchto návrhů jako vyšetřovacích bez konkrétní argumentace a bez zvážení jejich důležitosti je nesprávný procesní postup“. „Soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s aplikací výjimky z nároku na dovolenou, aplikace této výjimky totiž nutně předpokládá, že soud posoudí, zda zaměstnanec v rozhodném období skutečně fakticky vykonával práci pro jiný subjekt.“ „Pokud soud neprověří tvrzené skutečnosti a nevyužije důkazních prostředků, jež má k dispozici a které účastník nemůže opatřit sám, nelze mít za to, že se s touto výjimkou dostatečně zabýval“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 8. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla podle pracovní smlouvy ze dne 23. 6. 2009 u žalovaného zaměstnána na pozici investiční referent, že žalovaný rozvázal s žalobkyní dne 23. 10. 2013 pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, že tato výpověď byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 38 C 1/2014-65, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2016, č. j. 15 Co 28/2016-125, který nabyl právní moci dne 10. 1. 2017, prohlášena za neplatnou, že v tomto období (tedy v období ode dne 1. 1. 2014 do dne 10. 1. 2017) žalobkyni nebyla žalovaným přidělována práce, žalobkyně si sama určila v konkrétních dnech v měsících červenec, srpen a září 2017 čerpání dovolené za roky 2014-2016 (protože podle jejího tvrzení jí žalovaný neurčil za toto období termín dovolené do 30. 6. 2017) a že žalovaný rozvázal dne 9. 8. 2017 s žalobkyní pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodů nedovolených absencí ve dnech 18. až 31. 7. 2017. 9. Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že poprvé o nároku žalobkyně rozhodoval Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 6. 2018, č. j. 115 C 231/2017-66, kdy žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení, k odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 Co 214/2018-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení, dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2019, č. j. 21 Cdo 1423/2019-109, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nálezem ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19, Ústavní soud všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil, obecným soudům uložil, aby se zabývaly směrnicí o pracovní době a relevantní judikaturou SDEU. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 115 C 231/2017-164, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 9. 8. 2017 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, k odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 15 Co 121/2021-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že v důsledku postupu zaměstnavatele, který neplatně rozvázal pracovní poměr a nepřiděloval zaměstnanci práci, tak došlo k situaci, kdy zaměstnanec nemohl po dobu trvání sporu realizovat své právo na dovolenou za kalendářní rok, že závěry rozhodnutí SDEU výslovně nelimitují práva a povinnosti zaměstnanců v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru způsobem, že by se nárok zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok vyčerpal poskytnutou peněžní náhradou mzdy nebo platu za období trvání sporu. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2024, č. j. 21 Cdo 1053/2022-230, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2021, č. j. 15 Co 121/2021-188, i Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2021, č. j. 115 C 231/2017-164, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyni obecně příslušel nárok na dovolenou za celé období, v němž byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru, že se však soudy nezabývaly naplněním výjimky ze stanoveného pravidla, zda žalobkyně v období, kdy byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru, vykonávala podle pracovní smlouvy práci pro jiného zaměstnavatele a vznikl jí nárok na dovolenou u tohoto zaměstnavatele. 10. V občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť, aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že určitá skutková okolnost nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. Rozsah povinnosti tvrzení a rovněž důkazní povinnosti určuje skutková podstata hmotněprávní normy, jež má být aplikována. Jestliže účastník řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí, muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86/2002 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 967/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1386/2023). 11. Odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení, zda žalobkyně v období, kdy byl veden spor o platnost rozvázání pracovního poměru, vykonávala podle pracovní smlouvy práci pro jiného zaměstnavatele a vznikl jí nárok na dovolenou u tohoto zaměstnavatele, přihlédl (k tvrzení žalobkyně, že v rozhodném období nevykonávala práci pro jiného zaměstnavatele, že byla evidována jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce, což doložila potvrzením úřadu práce ze dne 27. 10. 2016, listinami o komunikaci žalobkyně s úřadem práce, daňovým přiznáním žalobkyně, ke zprávě České správy sociálního zabezpečení, z níž bylo zjištěno, že od října 2013 do ledna 2017 – kdy byl veden spor – nebyla žalobkyně zaměstnána u jiného zaměstnavatele než u žalovaného). Žalovaný konkrétní tvrzení o tom, kde, kdy a po jakou dobu měla být žalobkyně zaměstnána, neuvedl, jednalo se o velmi neurčitá a nekonkrétní tvrzení (že pokud měla někde vykonávat činnost na základě příkazních smluv, nikoliv podle zákoníku práce, mohlo se jednat o „práci na černo“), uvedenou neurčitost ani přes výzvu soudu prvního stupně žalovaný neodstranil. 12. Dovolatel v dovolání polemizuje se správností postupu soudů obou stupňů (že „vedlo k omezení dokazování a k formalistickému uzavření sporu, že soud přenesl na žalovaného důkazní břemeno v rozsahu, který je nerealistický a fakticky nesplnitelný, že soudy se nedostatečně vypořádaly s aplikací výjimky z nároku na dovolenou, že soud posoudí, zda zaměstnanec v rozhodném období skutečně fakticky vykonával práci pro jiný subjekt, že žalovaný tvrdil a indiciemi podkládal, že žalobkyně mohla vykonávat faktickou práci pro jiný subjekt, že paušální odmítnutí důkazů jako vyšetřovacích bez konkrétní argumentace a bez zvážení jejich důležitosti je nesprávný procesní postup“), uvedené námitky však nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. 13. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu