21 Cdo 928/2025-1222 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně Goodbaby Czech Republic s. r. o. se sídlem v Praze 8, Karolinská č. 650/1, IČO 04790316, zastoupené JUDr. Ing. Janem Evanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2139/2, proti žalovanému J. Ř., zastoupenému JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova č. 511/14, o 2 076 452,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 10/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2024, č. j. 13 Co 558/2024-1163, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 654,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Jana Evana, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2139/2. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2024, č. j. 13 Co 558/2024-1163, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 10. 2023, č. j. 34 C 10/2020-1080, ve výroku I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 3. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 5. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu např. usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). 6. Těmto požadavkům dovolatel nedostál, jestliže stran přípustnosti dovolání uvedl, že je „dle jeho pevného přesvědčení přípustné dle ust. § 237 o. s. ř., neb napadeným rozhodnutím se (i.) odvolací řízení ukončilo a (ii.) rovněž napadené rozhodnutí i ve spojení s rozhodnutím Soudu I. st. řeší otázku hmotného, jakož i procesního práva, resp. rozhodlo o otázce, kterou Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi řeší odchylně (zejména rozhodnutím Nejvyššího soudu uvedená níže v textu tohoto Dovolání), či (iii.) opomenul-li Dovolatel z rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu některá relevantní rozhodnutí, pak je toto dovolání přípustné proto, že níže uvedená otázka práva má býti posouzena zcela jistě jinak“. 7. Shora uvedeným požadavkům dovolání nevyhovuje ani v těch částech, kde pod body 21 a 47 dovolatel zformuloval otázky, jejichž řešení podle jeho mínění „navozuje zásadní právní význam napadeného rozsudku“: – zda škoda způsobená zaměstnancem může spočívat ve vzniku dluhu v podobě povinnosti zaplatit cenu díla, aniž by byla jakkoliv z pohledu škodného následku ve sféře zaměstnavatele zkoumána hodnota předmětu díla jako protiplnění ceny díla, - zda je poškozený zaměstnavatel povinen ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. tvrdit a prokazovat hodnotu takového protiplnění, které měl získat z uzavřené smlouvy o dílo, - zda pokud by bylo zjištěno, že dílo v době pokynu k zastavení prací nemělo hodnotu, pak zda není dluh z toho plynoucí důsledkem výhradního pokynu žalobkyně k zastavení prací, - zda doručení daňového dokladu k uplatnění ceny díla k rukám zaměstnance poškozeného, který za poškozeného celou danou smlouvu o dílo uzavřel, je okamžikem, kdy se poškozený dozví o výši škody, - zda zaměstnanec, který platně uzavřel za poškozeného smlouvu o dílo, je ve smyslu ustanovení § 166 občanského zákoníku oprávněn nejméně též přijmout s účinky za zaměstnavatele (objednatele) daňový doklad na cenu díla, - zda pokud je zde pravomocné rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu 8 a následně Městského soudu v Praze, se kterým jsou soudy řešící obdobnou otázku seznámeny, resultující v závěr, že doručení daňového dokladu zaměstnanci je určující pro prodlení zaměstnavatele jako objednatele, z něj v souladu s ustanovením § 13 občanského zákoníku má soud vycházet, či zda jej může bez důsledného odůvodnění a vysvětlení pominout. 8. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je dovolací tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, právně bezvýznamné, neboť přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí. 9. Žádný z atributů stanovených v § 237 o. s. ř. dovolatel k uvedeným otázkám (k žádné z nich) nepřipíná a nelze jej nalézt ani v odkaze na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3870/2007, který k těmto otázkám připojil. V uvedeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud žádnou z těchto otázek neřešil a jeho závěry se týkají výhradně posouzení tam napadeného rozhodnutí z hlediska jeho právní významnosti, a tedy přípustnosti dovolání v intencích dřívější právní úpravy. 10. Dovolací soud nadto posuzoval, zda argumentaci, která by zakládala přípustnost dovolání, nelze nalézt v rámci celého obsahu dovolání. 11. Námitku splňující kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. by bylo možno spatřovat v té části bodu 5 písm. d) dovolání, kde dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím sp. zn. 33 Cdo 827/2019, nesprávně hodnotil dohodu o narovnání, aniž by zkoumal a hodnotil skutečnou vůli stran, a při přijatém výkladu této dohody upřednostnil navíc výklad pro zaměstnance horší, čímž podle názoru dovolatele postupoval v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2566/2022 a současně v rozporu se závěry Ústavního soudu přijatými v rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 615/17 a také sp. zn. II. ÚS 1625/21. 12. S dovolatelem lze souhlasit, že k zásadám pro výklad právních jednání se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, v nichž konstatoval, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 982/2022, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 3167/22, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost). 13. Nejvyšší soud však také dovodil, že úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, jenž je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (k objektivní metodě výkladu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024). 14. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že sám žalovaný v řízení před soudem prvního stupně v rámci uplatňované obrany vycházel ze stejného výkladu, jak jej provedl soud prvního stupně, tj. že vzdání se práva na náhradu škody žalobkyní vůči žalovanému nedopadá na škody zjištěné po datu uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, protože se snažil prokazovat, že žalobkyně se o škodě dozvěděla dříve, než došlo k uzavření této dohody. Pokud žalovaný až v odvolání uvedl, že jeho vůlí a motivem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru bylo narovnat neshody týkající se projektu Caree a že pokud by v tomto směru měly zůstat jakékoli otevřené sporné otázky či práva, pak by žalovaný takovou dohodu neuzavřel, neboť vznik škody a jeho odpovědnost za ni vůči žalobkyni zcela odmítal, pak uvedené tvrzení k odlišnému výkladu vůle žalovaného ve vztahu k interpretaci článku 7.1 dohody je novým skutkovým tvrzením, k němuž odvolací soud ve smyslu ust. § 205a o. s. ř. nepřihlížel. 15. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o povaze skutkových tvrzení žalovaného stran jeho vůle při uzavření sporné dohody jako v odvolacím řízení nových tvrzení dovolatel předpoklad přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nevymezil, a proto není tento závěr otevřen dovolacímu přezkumu. Za tohoto stavu je napadené rozhodnutí se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu – oproti mínění dovolatele – v souladu. 16. Relevanci tak nemá ani poukaz dovolatele na výkladové pravidlo, podle něhož platí, že, je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější (jde o výkladové pravidlo upravené v § 18 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2014 – pozn. Nejvyššího soudu). Pouze pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dané pravidlo vykládá dovolatel zavádějícím způsobem, neboť § 18 zákoníku práce je v oblasti pracovněprávních vztahů speciální k § 557 občanského zákoníku a použije se tehdy, nelze-li zákonem upraveným způsobem (viz výše v bodech 11, 12) vyjasnit projev vůle (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021). 17. Vymezení jednoho z předpokladů přípustnosti upravených v § 237 o. s. ř. by bylo možné nalézt také v bodu 13 dovolání, kde dovolatel zpochybňuje právní posouzení škody odvolacím soudem a předkládá „otázku stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit“, přičemž namítá, že tato otázka byla posouzena v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011, a ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3082/2012. Ani v tom mu však přisvědčit nelze. 18. V prvním z označených rozhodnutí byla předmětem dovolání otázka příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonným trestním stíháním, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o polemiku dovolatele se skutkovými zjištěními soudu v konkrétní věci, která napadené rozhodnutí nečiní po právní stránce zásadně významným, a dovolání neshledal přípustným. Ve druhém označeném rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založenému na závěru, že žalobci ve sporu o náhradu škody neunesli důkazní břemeno, neboť ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačili důkazy ke svým tvrzením o příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a vzniklou škodou; usoudil, že dovolatelé nepředložili dovolacímu soudu žádnou otázku, která by zakládala zásadní právní význam napadeného rozsudku, a že nad to je otázka existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, na které dovolací soud založil své rozhodnutí, otázkou skutkovou, dovolání proto shledal nepřípustným. 19. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu. Tomuto požadavku dovolatel nevyhověl. Jeho odkaz na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť v obou Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle dřívější právní úpravy, která se ve zde souzené věci neuplatní, a otázku příčinné souvislosti (ani vzniku či existence škody) meritorně neřešil, protože v obou případech shledal dovolání nepřípustným. Odvolací soud se proto ve zde souzené věci nemohl od tam přijatých závěrů v žádném ohledu odchýlit. 20. Stejně tak se odvolací soud nemohl odchýlit od závěrů dovolatelem citovaného (viz bod 42 dovolání) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, neboť tento řešil otázku, kdy se zaměstnanec, poškozený na zdraví, dozví o skutkových okolnostech rozhodných pro určení odpovědného subjektu. To mělo význam pro posouzení promlčení, kterým se však odvolací soud v nyní posuzované věci nezabýval; vědomost žalobkyně o škodě jím byla naopak posuzována při výkladu právního jednání (viz bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 21. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky vad řízení (např. že soudy „zcela nekriticky přejaly neprokázané tvrzení žalobce“, že soud „zcela záměrně opomenul tvrzení dovolatele“) nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, neboť neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). 22. V části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III, a proti výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 23. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu