21 Cdo 948/2025-291 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací č. 852, proti žalovanému JUDr. Pavlu Čížkovskému, se sídlem v Praze 10, V Olšinách č. 2300/75, IČO 66210089, jako insolvenčnímu správci dlužníka AK TOP–INSTAL s. r. o. se sídlem v Trutnově – Dolním Starém Městě, Zahradní č. 75, IČO 25294962, zastoupenému Mgr. Ing. Ivonou Miechovou, advokátkou se sídlem v Praze, Betlémské náměstí č. 251/2, o 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 98/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2024, č. j. 23 Co 376/2024-263, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 23 Co 376/2024-263, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 3. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávkami se zvláštním právem přednosti (srov. § 168 odst. 3 a § 169 odst. 2 insolvenčního zákona), které se v insolvenčním řízení uplatňují jiným způsobem než přihláškou (postupem podle § 203 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Případný spor o to, zda taková pohledávka v právu vůbec existuje, případně v jaké výši, se vede na základě žaloby o (s)plnění podané věřitelem (žalobcem), který ji uplatňuje proti osobě s dispozičními oprávněními (žalovanému) u obecného soudu, přičemž nejde o incidenční spor (§ 203 odst. 4 věta první insolvenčního zákona). U takové pohledávky tedy není posouzení její pravosti nebo výše vyhrazen zvláštní (incidenční) spor o příslušné určení (o určení pravosti nebo výše pohledávky), nýbrž obecný spor o splnění povinnosti (u peněžité pohledávky spor o její zaplacení) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod č. 109/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2025, sp. zn. 29 Cdo 2480/2024, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2021, sen. zn. 29 ICdo 53/2019]. Ze způsobu, kterým věřitelé s „prioritními“ pohledávkami (pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) své pohledávky uplatňují (nikoliv přihláškou pohledávky, ale písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními – srov. § 203 odst. 1 insolvenčního zákona), je zřejmé, že ke stavení promlčecích (prekluzivních) lhůt uplatněním pohledávky nedochází, neboť pohledávka není uplatněna u (insolvenčního) soudu, ale u osoby s dispozičním oprávněním, a má – zjednodušeně řečeno – charakter výzvy k plnění. Neuspokojí-li osoba s dispozičním oprávněním uplatněnou pohledávku dobrovolně, může věřitel podat žalobu na zaplacení u obecného soudu (§ 203 odst. 4 insolvenčního zákona), s níž je (obecně) spojen účinek stavení promlčecích (prekluzivních) lhůt [srov. § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a § 648 a § 654 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)]. „Prioritní“ pohledávku tak nelze „popřít“ v insolvenčním řízení a spor o její pravost a výši je vyhrazen obecnému soudu v rámci řízení o zaplacení; tento spor probíhá zcela obdobně, jako kdyby zde nebylo insolvenční řízení, pouze s tím podstatným rozdílem, že pasivně legitimován je insolvenční správce (je-li osobou s dispozičním oprávněním) namísto dlužníka a obecný soud není oprávněn rozhodnout o lhůtě k plnění (§ 203 odst. 5 insolvenčního zákona). 4. Judikatura Nejvyššího soudu rovněž dospěla k závěru, že podáním přihlášky pohledávky se promlčecí lhůta staví podle § 173 odst. 4 insolvenčního zákona jen v případě, že se příslušná pohledávka skutečně měla uplatnit přihláškou pohledávky. Jde-li o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která se uplatňuje podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, promlčecí lhůta se staví až podáním žaloby podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda věřitel již dříve podal přihlášku takové pohledávky nebo zahájil incidenční spor o pořadí pohledávky ve smyslu § 203a insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2025, sp. zn. 29 Cdo 1637/2025). 5. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v projednávané věci nedošlo v době od 12. 9. 2016 [od podání žaloby u Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu insolvenčního, kterou se žalobce v rámci incidenčního sporu domáhal, aby bylo určeno, že má za dlužníkem pohledávku z titulu nezaplacené mzdy ve výši 335 808 Kč (kterou přihlásil do insolvenčního řízení) a že tato pohledávka je postavena na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou] do 13. 6. 2022 (kdy byl vydán rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 40 ICm 3269/2016, 105 VSPH 278/2022-126, kterým byla žaloba v části týkající se určení, že má žalobce za dlužníkem pohledávku z titulu nezaplacené mzdy ve výši 335 808 Kč, odmítnuta) ke stavení promlčecí doby (lhůty), neboť „žalobce měl a mohl vědět, že pracovněprávní pohledávky jakožto pohledávky ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona se uplatňují podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními (insolvenčnímu správci) s tím, že tímto uplatněním nedochází ke stavění promlčecí doby, přičemž nejsou-li tyto osobou s dispozičními oprávněními uspokojeny, je třeba ve smyslu § 203 odst. 4 insolvenčního zákona podat civilní žalobu na plnění vůči osobě s dispozičními oprávněními (insolvenčnímu správci), kdy teprve podáním takové žaloby dochází ke stavění promlčecí doby“, odpovídá tento jeho závěr – jak vyplývá z výše uvedeného – konstantní judikatuře dovolacího soudu. 6. Namítá-li žalobce, že soudy „nesprávně právně posoudily promlčení či nepromlčení nároku v návaznosti na nesprávné vyhodnocení neplatnosti pracovní smlouvy z roku 2003“, pak přehlíží, že odvolací soud uzavřel, že nároky žalobce na dlužnou mzdu za jednotlivé měsíce v období od května 2012 do března 2016 by byly promlčeny bez ohledu na platnost či neplatnost pracovní smlouvy, a že proto na řešení otázky platnosti pracovní smlouvy žalobce uzavřené dne 1. 6. 2003 napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; tyto námitky proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. 7. Argumentací vztahující se k otázce počátku běhu promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení žalobce vyslovuje pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (obsaženým zejména v odst. 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), aniž by jakkoliv formuloval, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu („judikatury v této věci“, jak sám neurčitě uvádí) se měl odvolací soud – ve vztahu k těmto námitkám – odchýlit, a nejde tak o náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). 8. Posouzení počátku běhu promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení odvolacím soudem je ostatně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení je v intencích § 107 odst. 1 obč. zák. vázán k momentu, v němž se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. Oprávněný se v naznačeném smyslu o vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1337/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019). Uvedený náhled na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se přitom uplatní i podle úpravy účinné od 1. 1. 2014, jak se podává například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2077/2018. 9. K otázce účinků uznání závazku (dluhu) v souvislosti s insolvenčním návrhem dlužníka srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017, uveřejněný pod č. 51/2020 v časopise Soudní judikatura, a v něm uvedený závěr, že označení závazku dlužníkem v seznamu závazků připojeném k insolvenčnímu návrhu podle § 104 odst. 3 věty první insolvenčního zákona nemá účinky uznání závazku. Účelem seznamu závazků připojeného k insolvenčnímu návrhu dlužníka je osvědčit úpadek (případně hrozící úpadek) dlužníka a tento seznam má význam toliko pro poměry insolvenčního řízení, neboť slouží jako zdroj poznání o majetkových poměrech dlužníka; tomu odpovídá i povinnost dlužníka, uložená mu v § 104 odst. 3 insolvenčního zákona, uvést v seznamu závazků i takové pohledávky, jejichž pravost (důvodnost) zpochybňuje. Seznam závazků není hmotně právním úkonem, nejde tu o projev vůle směřující k přivození zákonem předjímaných změn ve vztazích hmotného práva, nýbrž jde o povinnou, insolvenčním zákonem předepsanou přílohu procesního úkonu – insolvenčního návrhu. Z procesního postupu, jímž dlužník podávající insolvenční návrh plní povinnost uloženou mu v § 104 insolvenčního zákona, nelze dovozovat, že jím dlužník projevil vůli přivodit ty účinky, které zákon spojuje s uznáním závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný pod č. 69/2022 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019). Důvod odchýlit se od výše formulovaných závěrů pak Nejvyšší soud nemá ani v poměrech úpravy obsažené s účinností od 1. 1. 2014 v § 2053 o. z. 10. K otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, který byl uveřejněn pod č. 8/2019 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2159/2017, a v nich uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. 11. Odvolací soud se v projednávané věci náležitě zabýval okolnostmi významnými pro posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska možného rozporu s dobrými mravy (srov. odstavec 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a důvodně neshledal skutečnosti, které by žalobci bránily v tom, aby své mzdové nároky včas uplatnil u soudu. Jeho závěr, že námitka promlčení vznesená žalovaným není v rozporu s dobrými mravy a že se nejedná o zneužití práva, koresponduje s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. 12. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu