22 Cdo 1002/2026-564 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. M. a b) H. M., obou zastoupených JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovaným 1) K. J., 2) P. J. a 3) Š. Z., z. s., se sídlem v XY, IČO XY, všem zastoupeným Mgr. Tomášem Dvořákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, o stanovení povinnosti žalovaných zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 268/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2025, č. j. 8 Co 1474/2025-530, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 3 569,50 Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Tomáše Dvořáka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2025, č. j. 5 C 268/2021-488, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě obtěžování vznikajícím hlukem z prováděné předškolní výchovy, vzdělávání, zájmové činnosti a her dětí z pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY na pozemky žalobců parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a kouřem z venkovního ohniště a venkovní kuchyně z pozemku parc. XY v době příslušného školního roku od 1. 9. do 30. 6., v týdnu od pondělí do čtvrtka, v denní době od 7:30 do 16:30 hodin (výrok I). Soud prvního stupně dále žalovaným uložil povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě obtěžování vznikajícím hlukem v souvislosti s provozováním letních příměstských táborů z pozemku parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY na pozemek žalobců parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a kouřem z venkovního ohniště a venkovní kuchyně z pozemku parc. č. XY, v době letních prázdnin ve čtyřech týdenních cyklech, v denní době od 7:30 do 16:30 hodin (výrok II); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. K odvolání všech účastníků řízení (v případě žalobců odvolání směřovalo proti výrokům I a III a v případě žalovaných proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 12. 2025, č. j. 8 Co 1474/2025-530, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalovaných uložení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců v podobě obtěžování vznikajícím hlukem v souvislosti s provozováním letních příměstských táborů z pozemku parc. č. XY parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY na pozemky žalobců parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a kouřem z venkovního ohniště a venkovní kuchyně z pozemku parc. č. XY v době letních prázdnin ve čtyřech týdenních cyklech, v denní době od 7:30 do 16:30 hodin, zamítl (výrok I). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 206 621,20 Kč (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“); současně ohlašují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že tyto otázky (některá z nich) dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Namítají, že odvolací soud v rozporu s § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) nesprávně posoudil intenzitu imisí a místní poměry, neboť ignoroval právní závaznost územního plánu, který vymezuje podmínky užívání imisemi zasažených pozemků „pro nerušený a bezpečný pobyt a každodenní rekreaci a relaxaci obyvatel“. Zdůrazňují, že územní plán je obecně závazná vyhláška, která vyjadřuje veřejný zájem obce na určitém standardu bydlení, a vznikající imise jsou proto nepřiměřené místním poměrům [viz dále „otázka a)“]. 5. Dále se domnívají, že imise nelze ospravedlňovat zajišťováním péče a vzděláváním dětí, neboť školička slouží i pro cizí subjekty (dojíždějící rodiny). Upozorňují, že soukromý zájem na provozování školičky nemůže být nadřazen ústavně zaručenému právu na ochranu zdraví občanů, a nelze jej tudíž zaměňovat s veřejným zájmem na předškolní vzdělávání [viz dále „otázka b)“]. 6. Žalovaní se k dovolání žalobců vyjádřili nesouhlasně. Připomněli, že posouzení, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům, je do značné míry věcí soudcovského uvážení. Při posouzení imisí ve smyslu § 1013 o. z. je třeba hodnotit poměry místní i druhové, přičemž platí že, rozhodující je faktické užívání, nikoli pouhé formální označení lokality. Provozování zařízení sloužícího k péči, rozvoji a vzdělání dětí je společensky a veřejně významná činnost, kterou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu lze zohlednit při posouzení otázky veřejného zájmu. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení – žalobci) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti vadné (věcně neprojednatelné). K posouzení rozporu mezi územním plánem a skutečnou povahou imisí [otázka a)] 11. Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. 12. Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ustálená rozhodovací praxe pro posuzování imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířata na sousedící pozemek) přijatá v intencích § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“) je zpravidla použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, a ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1440/2022 (tato rozhodnutí jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. 13. Imise jsou objektivní skutečností; zákon poskytuje ochranu proti nim bez ohledu na to, zda jsou vyvolány úmyslně, vědomě či nikoliv. Obtěžování imisemi přitom představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde, či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, rozsudek ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, nebo rozsudek ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013). 14. Pokud zákon a rozhodovací praxe hovoří o zákazu obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, má na mysli poměry místní a druhové. Již v rozsudku ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, Nejvyšší soud konstatoval, že při stanovení míry imisí přiměřené poměrům je třeba zkoumat jak poměry místní, tak poměry druhové. Povinností soudu je vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě. Je tedy nutné zkoumat jednak poměry místní (poměry přímo daného místa) a současně poměry druhové (poměry v obdobných lokalitách). 15. Z pozdější rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014) týkající se již právní úpravy § 1013 odst. 1 o. z. se následně podává, že v případě místních poměrů jde o poměry existující v daném místě, zatímco druhovými poměry se rozumí právě druh pozemku, jehož vlastník je imisemi obtěžován v jeho obvyklém užívání. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí nadto konstatoval, že je třeba vymezit, jakého okruhu pozemků se týká obvyklé užívání. Soudy tedy musejí podle rozhodovací praxe dovolacího soudu při rozhodování o imisních žalobách zohlednit druh pozemku, na nějž imise dopadají, za účelem zjištění jeho obvyklého užívání, aby pak na základě toho mohly uzavřít, zda je vlastník v tomto obvyklém užívání v důsledku imisí podstatně omezován či nikoliv. 16. Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3797/2016, jež vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Je tak třeba vždy zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám přiměřená míra konkrétních imisí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, uveřejněný pod číslem 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodně pak též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014). 17. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019). Úvaha soudu, jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, vždy vychází z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Dovolací soud poté při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, nebo ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 638/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019). 18. V posuzované věci dovolatelé poukazují na skutečnost, že odvolací soud ignoroval účelovou provázanost územního plánu s faktickým užíváním lokality, v důsledku čehož místní poměry ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. nesprávně vyhodnotil. 19. Územní plán reguluje možné způsoby využití určitého území. V již citovaném rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, se Nejvyšší soud zabýval taktéž otázkou, zda se „obvyklým užíváním pozemku“ rozumí jeho užívání podle jeho určení (klasifikace) v katastru nemovitostí nebo faktický způsob, jakým pozemek užívají jeho vlastníci. Dovolací soud konstatoval, že jde o faktické užívání, které není v rozporu s právními předpisy. Zákon však i zde ponechává soudu prostor pro úvahu vycházející z individuálních okolností dané věci. To platí i pro vztah územního plánu a faktického užívání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4847/2016). 20. Odvolací soud založil své rozhodnutí na výše připomenutých a konstantně interpretovaných judikatorních závěrech Nejvyššího soudu. Vyšel přitom ze zjištění soudu prvního stupně, že dle územního plánu obce XY nemovitost žalobců (a pochopitelně shodně i nemovitost sousední) spadá do plochy k bydlení v rodinných domech za účelem zajištění podmínek pro bydlení v kvalitním prostředí umožňující nerušený a bezpečný pobyt a každodenní rekreaci obyvatel. Doplnil, že tato definice ovšem neznamená absolutní zákaz jakýchkoliv imisí, ale jedná se o výraz možného využití území a s ním souvisejících činností. Odvolací soud se shora připomenutým judikatorním východiskům nijak nezpronevěřil, pokud se v individuálních poměrech dané věci (podrobně) zabýval otázkou faktického užívání nemovitosti žalovanými a vlivu imisí na pozemky žalobců. Konstatoval přitom, že míra imisí není nepřiměřená místním poměrům a podstatně neztěžuje užívání pozemku žalobci. V této souvislosti vyšel ze zjištění, že hluk způsobený denním provozem školičky (v pracovní době od 1. 9. do 30. 6.) není způsoben nadměrnou (či nepřiměřenou) hlukovou reprodukcí, ale jedná se o běžný hlasový projev dětí, který je přirozeným jevem spojeným s péčí a výchovou dětí. V obci po dobu denního provozu školičky probíhají jiné činnosti, které jsou zdrojem hluku, a vysokým zdrojem hluku je i silnice v blízkosti dotčené nemovitosti žalobců. Kouř z ohýnku není nepřirozeným jevem zejména na vesnici, jeho intenzita je navíc nízká. V případě provozu příměstských táborů v době letních prázdnin pohlížel odvolací soud na rozhodnutí soudu prvního stupně optikou přísnějších kritérií (zejména s poukazem na to, že se jedná o období, které je spíše vyhrazeno klidu a relaxaci). Jelikož se ale provoz letních příměstských táborů neliší od denního provozu školičky mimo letní prázdniny a je současně provozován pouze po dobu přibližně jedné třetiny letních prázdnin, nelze ani v takovém případě považovat tuto činnost za nepřiměřenou místním poměrům. 21. Uzavřel-li odvolací soud, že imise způsobené činností školičky při denním provozu i v době letních prázdnin, nejsou nepřiměřené místním i druhovým poměrům a že faktický způsob využití pozemků k předškolní výchově i zájmové činnosti není v rozporu s právními předpisy, přičemž současně (navíc) vyhovuje požadavkům územního plánu (krom toho se zpracovatel územního plánu – obec XY – v řízení vyjádřil tak, že činnost školičky není v rozporu s územním plánem), pak v posuzované věci nejsou dány důvody pro poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobců podle § 1013 odst. 1 o. z. Prezentované úvahy odvolacího soudu tudíž nejsou zjevně nepřiměřené či neodůvodněné; v dovolacím přezkumu proto plně obstojí. 22. Shledávali-li dovolatelé rozpor dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, pak je odkaz na citované rozhodnutí nepřiléhavý. V něm se totiž Nejvyšší soud zabýval nesplněním podmínky pro povolení nezbytné cesty v případě tzv. hrubě nedbalého nebo úmyslného jednání žadatele ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., a to navíc bez jakékoliv reflexe problematiky územního plánu a jeho vlivu na posouzení přiměřenosti imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. K posouzení otázky veřejného zájmu [otázka b)] 23. V rozsahu, v němž je prezentována polemika dovolatelů s konkluzí odvolacího soudu o veřejném zájmu na provozování školičky coby činnosti zajišťující péči a vzdělání dětí, neshledává Nejvyšší soud (ani při vstřícném přístupu k posuzování náležitostí dovolání dle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) dovolání žalobců věcně projednatelným. 24. Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Spatřují-li dovolatelé přípustnost dovolání v tom, že taktéž ohledně posouzení otázky veřejného zájmu „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. dosud řešena nebyla“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu, nebo jaké otázky hmotného či procesního práva nebyly dovolacím soudem dosud řešeny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 25. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)]. Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.), v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu“ [z rozhodovací praxe Ústavního soudu dále srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18]. 26. Dovolatelé v rozporu se zákonnou úpravou, jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), v dovolání nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V projednávané věci (v prezentované části jejich nesouhlasu s posouzením otázky veřejného zájmu) výslovně ani obsahově nevymezili žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by byl rozsudek odvolacího soudu založen, a tak ani nemohli uvést, jaký vztah by mělo mít odvolacím soudem přijaté řešení k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak je definován v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání z tohoto důvodu logicky postrádá i vazbu konkrétní právní otázky na judikaturu dovolacího soudu, s jejímiž závěry je třeba řešení právní otázky v intencích kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. poměřovat. Dovolací soud tak neměl k dispozici žádný věcně formulovaný bod, na jehož základě by mohl posoudit přípustnost dovolání a otevřít přezkum rozhodnutí odvolacího soudu. Absence vymezení přípustnosti činí dovolání vadným (věcně neprojednatelným), přičemž tuto vadu nelze zhojit ani výkladem či konstruováním možné otázky přípustnosti ze strany dovolacího soudu. 27. Spojují-li dovolatelé nesprávné posouzení otázky veřejného zájmu s porušením základního práva – práva na ochranu zdraví občanů – pak sice podle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, platí, že námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod je považována za dostatečné vymezení přípustnosti dovolání, „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44. odůvodnění stanoviska), nicméně i v takovém případě musí dovolatel vyhovět judikatornímu požadavku ukotvenému - mimo jiného - i ve stanovisku a označit ta rozhodnutí Ústavního soudu, s nimiž by mělo být dovoláním dotčené rozhodnutí z hlediska důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. poměřováno, a vyložit, v čem odklon od konkrétních závěrů judikatury Ústavního soudu spočívá; takové parametry však dovolání žalobců nemá. 28. Bez vlivu na závěr o neprojednatelném (vadném) dovolání žalobců v uvedené části považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že dovoláním dotčený rozsudek primárně není na posouzení otázky veřejného zájmu založen. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (konkrétně z bodů 25 až 28 odůvodnění) je patrné, že v prvé řadě je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno na závěru o nenaplnění důvodů pro poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobců podle § 1013 odst. 1 o. z., neboť vzniklé imise nejsou nepřiměřené místním poměrům. Na tomto (s judikaturou konformnímu) závěru nic nemění ani úvaha odvolacího soudu o veřejném zájmu na provozování zařízení poskytující péči a vzdělání dětí, která je přirozeným společenským jevem v obcích obdobného charakteru. Tento závěr učinil odvolací soud „nad rámec“. 29. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobců není zčásti přípustné a zčásti není věcně projednatelné; proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 30. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 15. 6. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu