22 Cdo 1005/2026-353 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Ve Skalách 2597/2, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Ing. Martinem Kofroněm, advokátem se sídlem v Praze, Bartoškova 305/3, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 20 C 18/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, č. j. 28 Co 308/2025-311, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, č. j. 28 Co 308/2025-311, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení 75 346,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2025, č. j. 20 C 18/2023-252, zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k pozemku parc. č. XY, o výměře 5 831 m2, v k. ú. XY (dále jen „pozemek“) – (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal pozemek parc. č. XY, o výměře 3 887 m2 (dále jen „východní část pozemku“) – (výrok I) a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. XY, o výměře 1 944 m2 (dále jen „západní část pozemku“) – (výrok II), vzniklé oddělením z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem specifikovaným ve výrocích II a III, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 3 883 166 Kč (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII). 2. K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2026, č. j. 28 Co 308/2025-311, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1259/2003 a 22 Cdo 837/2018), a to při řešení otázky, zda je soud při vypořádání spoluvlastnictví reálným rozdělením věci povinen přednostně zkoumat, zda je možné rozdělit věc na díly odpovídající přesně hodnotě spoluvlastnických podílů, přičemž rozhodl nesprávně, když rozhodl o rozdělení věci s významnou peněžitou náhradou. Žalovaný vytkl nalézacím soudům, že oproti návrhům žalobce a žalovaného na způsob rozdělení pozemku (jež oba vedly současně k částečnému vyrovnání v penězích) neprovedl relevantní posouzení možnosti ještě jiného řešení spočívajícího v reálném rozdělení pozemku, které by nutnost peněžité náhrady eliminovalo nebo alespoň minimalizovalo. Soudy podle něj pochybily rovněž tím, že následně z variant rozdělení pozemku předložených účastníky upřednostnily variantu navrženou žalobcem, která je však méně hospodárná (generující výrazně vyšší peněžitou náhradu) a ekonomicky méně výhodná (vedoucí k nižší celkové ceně pozemku). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť napadené rozhodnutí má reálný dopad na faktický stav pozemku a způsob jeho správy a užívání, přičemž nelze vyloučit ani případné vlastnické dispozice s nově vzniklými pozemky, které by mohly pro dovolatele představovat závažnou újmu. 4. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že žalovaný byl po celou dobu řízení procesně pasivní, co se týče varianty rozdělení pozemku bez doplatku, přičemž aktivně prosazoval pouze svou vlastní variantu s doplatkem. Nelze nyní – teprve v dovolacím řízení – namítat pochybení soudů nižších stupňů, že nehledaly ještě třetí variantu, kterou nikdo z účastníků nenavrhoval. Otázku, zda lze pozemek reálně rozdělit bez doplatku je třeba považovat za otázku skutkovou, přičemž žalovaný měl své námitky přednést již proti znaleckému posudku, který stanovoval hodnoty částí rozděleného pozemku. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Rovněž neshledal důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Žalovaný v dovolání namítá, že odvolací soud měl v projednávané věci přednostně zkoumat, zda je možné rozdělit pozemek na díly odpovídající přesně hodnotě spoluvlastnických podílů, nikoliv rozhodnout o reálném rozdělení pozemku s významnou peněžitou náhradou. Odchýlil se proto od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1259/2003 a 22 Cdo 837/2018. 9. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť nalézacími soudy zvolený způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku – reálným rozdělením věci, byť s ohledem na velikost pozemku s částečnou peněžitou náhradou – nikterak nevybočuje z mezí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 10. Podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. 11. Podle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích. 12. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že rozdělení společné věci nemusí vést ke vzniku nových věcí odpovídajících přesně výši ideálních podílů spoluvlastníků, nýbrž spoluvlastníkovi může být přikázáno více (či naopak méně), než na kolik by měl nárok; vzniklý nepoměr je třeba vyrovnat v penězích [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 20, 2018, str. 716, a též v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 17 566, a dostupný též stejně jako všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. Obdobně se postupuje i tehdy, když sice vzniklé věci formálně vzato velikostně odpovídají výši spoluvlastnických podílů, ale vznikne nepoměr v hodnotě vzniklých věcí. Ten ze spoluvlastníků, kterému se na vyrovnání dostalo více, je povinen druhému spoluvlastníkovi nepoměr finančně nahradit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1259/2003). Zákon ani rozhodovací praxe tedy nepředpokládá, že by reálné rozdělení věci muselo vždy odpovídat přesně velikosti spoluvlastnických podílů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2418/2022, a v něm citovanou judikaturu). 13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu dále navíc dovozuje, že samotná skutečnost, že určitý způsob rozdělení nemovité věci není pro všechny spoluvlastníky zcela ideální, neznamená, že by tímto způsobem nebylo možné společnou nemovitost rozdělit, přičemž je akceptovatelné, že nově vzniklé nemovité věci bude možné užívat např. méně komfortním způsobem či s určitými omezeními oproti dosavadnímu stavu před rozdělením (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále plyne, že ani nesouhlas některého ze spoluvlastníků s konkrétním způsobem rozdělení společné věci takovému rozdělení nebrání, a to zejména v případě, kdy žádný ze spoluvlastníků nenavrhne řešení lépe respektující zájmy všech spoluvlastníků (srovnej např. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, nebo ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1943/2015, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4002/2019). 14. V projednávané věci soudy zvolily jako způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělení předmětného pozemku o celkové výměře 5 831 m2 na dvě části – západní část a východní část, které velikostně přesně odpovídají velikosti spoluvlastnických podílů žalobce (2/3 podíl, východní část o velikosti 3 887 m2) a žalovaného (1/3 podíl, západní část o velikosti 1 944 m2), s hranicí vedenou severojižním směrem v místě dle návrhu žalobce. S ohledem na značnou celkovou výměru pozemku bylo na základě znaleckého posudku zjištěno, že pozemek nemá stejnou jednotkovou cenu za m2, nýbrž se jeho hodnota v různých částech pozemku liší. Z tohoto důvodu vznikl částečný nepoměr v hodnotě jednotlivých částí pozemku (byť výměrou odpovídající velikosti podílů) přikazovaných jednotlivým spoluvlastníkům, a proto soudy zároveň uložily žalobci, který získal o něco hodnotnější východní část pozemku, povinnost zaplatit žalovanému, kterému se dostalo o něco méně hodnotné západní části pozemku, vypořádací podíl ve výši 3 883 166 Kč. Tuto částku nepovažovaly soudy za nepřiměřeně vysokou s ohledem na celkovou zjištěnou cenu pozemku 43 732 500 Kč. Nebylo ani zjištěno, že by rozdělením pozemku tímto způsobem došlo k podstatnému snížení hodnoty pozemku. 15. Ohledně přikázání jednotlivých částí jednotlivým spoluvlastníkům soudy zohlednily, že se západní částí pozemku sousedí pozemky ve vlastnictví rodiny žalovaného (pozemek ve spoluvlastnictví žalovaného a jeho bratra, a dále pozemek ve spoluvlastnictví bratra žalovaného a otce žalovaného), přes západní část pozemku rovněž vede jediná přístupová cesta k molu, které má v pronájmu otec žalovaného. Žalovaný opakovaně argumentoval rodinnou vazbou na předmětné pozemky, které jsou dědictvím po jeho dědečkovi, což soudy hodnotily ve prospěch přikázání právě západní části pozemku do vlastnictví žalovaného, aby se jednotlivé pozemky ve vlastnictví žalovaného a jeho rodiny propojily. Na druhou stranu byly zohledněny rovněž vysoce konfliktní vztahy mezi žalobcem a žalovaným, pro které soudy nepovažovaly za vhodné řešení, aby žalobci byla přikázána západní část pozemku, která by tak byla vklíněna mezi pozemky ve vlastnictví žalovaného a jeho rodinných příslušníků. Uvedené důvody byly stěžejními pro závěr, že nejvhodnějším řešením bude přikázání západní části pozemku do vlastnictví žalovaného a východní části do vlastnictví žalobce. 16. Tato úvaha odvolacího soudu je vzhledem ke všem v řízení zjištěným okolnostem správná a rovněž zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu citovanou výše. Rozdělení pozemku na západní a východní část výměrou odpovídá velikostem podílů, přičemž s ohledem na rozdílnou hodnotu jednotlivých částí vychází toto rozdělení s doplatkem vypořádacího podílu, který je povinen uhradit žalobce, který s tímto řešením souhlasí (a navíc je sám navrhoval). Žalovanému se tak v rámci vypořádání dostane přesně tolik, kolik odpovídá jeho (menšinovému) spoluvlastnickému podílu. Oproti tomu varianta navrhovaná žalovaným nebyla realizovatelná, neboť počítala s opačným přikázáním jednotlivých částí (východní, západní) jednotlivým účastníkům, což soudy s ohledem na výše uvedené okolnosti nepovažovaly za vhodné řešení z hlediska možného budoucího využití rozdělených pozemků. Nutno připomenout, že ani varianta navrhovaná žalovaným nebyla zcela bez nutnosti vyplatit částečně vypořádací podíl, byť částka k vyrovnání vycházela o něco nižší – 2 594 333 Kč, což nicméně soudy nepovažovaly s ohledem na celkovou cenu pozemku za nijak markantní rozdíl. 17. Řešení zvolené nalézacími soudy proto nelze mít v dané věci za odporující rozhodovací praxi, pokud s uložením povinnosti zaplatit vypořádací podíl žalobce souhlasil a toto řešení navíc sám navrhoval. Je třeba připomenout, že s takovým způsobem vypořádání – tedy reálným rozdělením pozemku s částečným doplatkem – by patrně souhlasil i žalovaný za předpokladu, že by se soudy přiklonily k jím navrhovanému řešení, které s částečným finančním vyrovnáním také počítalo. 18. Za této situace proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nehledal ještě další variantu rozdělení pozemku, která by vycházela zcela bez finančního vyrovnání rozdílu v hodnotě jednotlivých částí, pokud v projednávané věci oba účastníci předložili svůj návrh na rozdělení pozemku a oba byli srozuměni s tím, že vypořádací podíl v penězích v případě obou takto navrhovaných variant vznikne, s jeho zaplacením počítali a souhlasili, a u obou byla v řízení zjištěna dostatečná solventnost k jeho případnému zaplacení. Nedávalo by s ohledem na zásadu dispoziční smysl, a ani z hlediska procesní ekonomie by nebylo účelné, pokud by soud – nehledě na návrhy stran ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví – zcela z vlastní iniciativy zvolil variantu rozdělení pozemku, kterou nikdo nenavrhoval, a to jen proto, aby nemusela být současně uložena povinnost k zaplacení vypořádacího podílu, se kterým však návrhy obou stran počítaly a oba účastníci s ním souhlasili a hodlali jej zaplatit. 19. Nelze navíc opomenout, že ani v případě, že by snad v projednávané věci byl nalezen ještě nějaký třetí způsob rozdělení pozemku, na základě kterého by došlo k částečnému posunutí dělící hranice nově vzniklých pozemků směrem do východní části tak, aby nově vzniklé pozemky svou hodnotou odpovídaly přesně velikosti spoluvlastnických podílů a v rámci vypořádání tak nevznikl žádný doplatek, by žalovaný se zvoleným řešením pravděpodobně nemusel být ani poté spokojen, neboť po celou dobu řízení usiloval zejména o přikázání východní části pozemku. To však nebylo v projednávané věci shledáno vhodným řešením, jak správně uzavřel a ve svém rozhodnutí podrobně zdůvodnil již soud prvního stupně (viz zejména bod 21 a 22 rozsudku soudu prvního stupně) a s těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud (viz body 30 a 31 napadeného rozsudku). Ani rozdělením pozemku přesně podle hodnoty podílů by proto žalovaný východní část pozemku (nebo jeho jinak oddělenou část zahrnující nedokončenou stavbu na východní části pozemku) nemohl získat, neboť jiný způsob rozdělení pozemku než vedením hranice nově vzniklých pozemků severojižním směrem by s ohledem na okolnosti zjištěné v nalézacím řízení – zejména v otázce jediného možného přístupu na nově vzniklé pozemky z veřejné komunikace (viz bod 27 napadeného rozsudku) – nebyl možný. Jinak řečeno, ani posunutím dělící linie tak, aby nově vzniklé pozemky svou hodnotou odpovídaly přesně hodnotě spoluvlastnických podílů žalobce a žalovaného, by nevedlo k opačnému způsobu přikázání jednotlivých nově vzniklých částí pozemku jednotlivým účastníkům. Na správném závěru soudů o tom, že nejvhodnějším řešením je v dané věci přikázání východní části žalobci a západní části žalovanému, by ani případné mírné posunutí hranice mezi pozemky nic nezměnilo. 20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. 21. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. 22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 7. 5. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu