22 Cdo 1021/2026-335 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Proboštově, Slavíkova 625, proti žalovanému M. M., o provedení úprav rodinného domu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 58/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2025, č. j. 14 Co 200/2025-265, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Plzeň-jih (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2024, č. j. 6 C 58/2021-166, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby „žalovaný ve spolupráci se stavebním odborem Městského úřadu XY byl povinen provést přestavbu rodinného domu tak, aby odpovídala výkresu, který sám zhotovil, tj. hlavní vchod do domu z ulice XY, a aby žalovaný byl povinen vyměnit střešní krytinu černé barvy s glazurou, aby nedocházelo k poškozování životního prostředí a nebyla narušena pohoda bydlení na sousedním pozemku a stavbě, anebo stávající střešní krytinu opatřil například nátěrem“ (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že „žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 14 Co 200/2025-265, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto – pro rozhodnutí o věci – významných skutkových zjištění. Na základě kolaudačního rozhodnutí Městského úřadu XY, odboru výstavby, ze dne 21. 4. 2009, č. j. OV 1738/06 Be, bylo žalovanému povoleno užívání stavby rodinného domu s tím, že nepodstatné odchylky skutečného provedení stavby od projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení nevyžadují řízení o změně stavby. Na střeše rodinného domu žalovaného jsou umístěny glazované střešní tašky, ze kterých se odráží světlo na západní část domu žalobkyně a na zahradu žalobkyně umístěnou mezi jejím domem a pozemkem žalovaného. Místním šetřením bylo zjištěno, že střešní krytinu na domě žalovaného je možné vidět ze zahrady nebo z okna předsíně žalobkyně pouze z jedné třetiny. Obytné místnosti domu žalobkyně nejsou odraženým slunečním světlem dotčeny. Zahrada je odleskem světla ze střechy sice zasažena více, nicméně z jižní strany je osázena vzrostlými tújemi, které zahradu zastiňují. K odlesku ze střechy domu žalovaného dochází pouze za jasného počasí v době po poledni; při zataženém počasí (zejména na podzim a v zimě) se střecha domu žalovaného neleskne. 4. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Dovodil, že žalobkyně neprokázala pronikání imisí z rodinného domu žalovaného, které by byly nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezovaly užívání pozemku žalobkyně. Uvedl, že odlesky ze střechy žalovaného se odráží pouze za specifických povětrnostních podmínek a v určitou denní dobu, nadto pouze na část domu a pozemek žalobkyně. Vyhovění návrhu žalobkyně, aby byl žalovaný povinen střešní krytinu vyměnit nebo opatřit jiným nátěrem, by bylo nepřiměřeným zásahem do oprávněných zájmů žalovaného. 5. Odvolací soud dále s odkazem na jím specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu vyložil pojem imise ve smyslu občanského práva, za které lze považovat i vnikání světelných odlesků vznikajících na glazuře střešní krytiny působením slunečního světla. V posuzovaném případě se však nejedná o imisi přímou (bez dalšího nepřípustnou) podle § 1013 odst. 1 věty druhé o. z., ale o imisi nepřímou ve smyslu § 1013 odst. 1 věty první o. z., která je nepřípustná pouze při kumulativním naplnění podmínek, a sice že je nepřiměřená místním poměrům a podstatně omezuje užívání sousedního pozemku. Světelné odlesky vznikají jako optický důsledek odrazu slunečního záření od glazované střechy domu žalovaného, a nejedná se proto o cílené směřování tohoto záření na pozemek a dům žalobkyně. Sluneční světlo se od střechy domu žalovaného odráží na pozemek a dům žalobkyně pouze za určitých povětrnostních podmínek a ve specifickou denní dobu. Žalobkyně je přitom schopna tomuto záření zabránit běžným stíněním (žaluzie nebo závěs). Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že světelné odlesky nedosahují takové intenzity, která by byla nepřiměřená místním poměrům a která by současně (a především) ztěžovala žalobkyni obvyklé užívání jejího pozemku a domu. Ve vztahu ke znění žalobního žádání dále odvolací soud uzavřel, že žalobě nebylo možné vyhovět i z toho důvodu, že žaloba na ochranu před imisemi má povahu žaloby negatorní ve smyslu § 1042 o. z., kterou se lze domáhat uložení povinnosti zdržet se určitého rušení, nikoli toho, aby bylo žalovanému uloženo něco pozitivního konat. Pokud by se i přesto v dané věci jednalo o nepřípustnou imisi podle § 1013 o. z., mohla se žalobkyně domáhat pouze uložení povinnosti žalovanému zdržet se závadného jednání, a nikoliv výměny nebo změny nátěru střešní krytiny, tedy něco konat. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Současně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věd vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2484/2023 (tento rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), neboť dostatečně nezjistily, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené místní poměry, stejně jako nebyla dostatečně zjištěna míra imise a způsob, jakým tato imise omezuje nemovitosti dovolatelky. Za ničím nepodložené, a tudíž nesprávné, považuje závěry nalézacího, potažmo odvolacího, soudu stran zjištění, že odlesky ze střechy žalovaného se mohou vyskytovat pouze za určitých povětrnostních podmínek a že lesklá střešní krytina byla žalovanému ve stavebním řízení skutečně povolena. Dovolatelka je dále toho názoru, že odvolací soud napadeným rozsudkem porušil zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. Žalobkyně nebyla podle § 118a o. s. ř. poučena o nutnosti doplnění či upřesnění obsahu žaloby a změny žalobního petitu tak, aby vyhovoval požadavkům § 1042 o. z. V tomto směru odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, a ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10 (tyto nálezy jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). 8. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). 10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K námitce nedostatečného posouzení podmínek podle § 1013 odst. 1 věty první o. z. 11. Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. 12. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013, nebo ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014). Zda o takový případ jde či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011). 13. Dosavadní přístup judikatury a odborné literatury k imisím shrnul dovolací soud v řadě předchozích rozhodnutí (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020, nebo ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1214/2015). Vyložil, že úprava sousedských práv v občanském zákoníku zakotvila odlišení imisí přímých (§ 1013 odst. 1 věta druhá o. z.) a nepřímých (§ 1013 odst. 1 věta první o. z.). Přímé imise jsou přímým důsledkem činnosti vlastníka coby rušitele a jsou přímo přivedeny na sousední pozemek. Přímé zásahy do vlastnictví jsou nepřípustné bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda; jsou proto vždy zakázány, ledaže se opírají o zvláštní právní důvod (např. služebnost). V případě imisí nepřímých je jejich zdroj na jedné nemovitosti a zde se především projevují následky, ty se však šíří na nemovitosti bezprostředně sousedící i vzdálenější (Spáčil, J. – Hrabánek, D. a kol. Sousedská práva podle nového občanského zákoníku. Praha: Leges, 2015, str. 169-170). 14. Pokud se jedná o imise nepřímé, jako je tomu v posuzované věci, právní úprava v § 1013 odst. 1 věta první o. z. stanoví dvě podmínky pro to, aby se mohla imisemi dotčená osoba před nimi úspěšně ochrany domáhat; jedná se o míru nepřiměřenou místním poměrům a o podstatné omezení obvyklého užívání pozemku. Jde tedy jak o poměry místní (existující v daném místě), tak o poměry druhové, tj. užívání obvyklé v jiných podobných místech. Obě podmínky přitom musí být naplněny kumulativně. Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům a současně o podstatné omezení obvyklého užívání pozemku, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014). Soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení se přitom nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, a ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014). 15. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019). Úvaha soudu, jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, vždy vychází z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Dovolací soud poté při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, a ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 638/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019). 16. Dovolatelka rozpor rozhodnutí odvolacího soudu shledává v poměřování s konkluzemi podávajícími se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2484/2023. V něm Nejvyšší soud s odkazem na zde citované judikatorní závěry vyložil, že povinností nalézacích soudů je zjistit, jaká je míra obtěžování imisemi a zda imise v místních poměrech nepřekračují přiměřenou míru obtěžování. 17. V projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že míra imise není nepřiměřená místním poměrům a podstatně neztěžuje užívání pozemku žalobkyní. V této souvislosti přitom vyšel ze zjištění, že k odleskům světelných paprsků ze střechy domu žalovaného na dům a zahradu dovolatelky dochází pouze za jasného počasí po určitou část roku (přibližně od poloviny jara do podzimu) a jen v určitou denní dobu (po poledni). Vzal v úvahu, že obytné části domu žalobkyně nejsou světelnými odrazy téměř vůbec dotčeny, a zahrada žalobkyně, byť je odlesky zasažena více, je z jižní poloviny osázena tújemi, které průchodu odlesků brání. V kontextu toho neobstojí námitky dovolatelky, že není zřejmé, o jaké důkazy nalézací soudy opřely svůj závěr, v důsledku čehož jsou závěry nalézacích soudů „nepodložené, nekonkrétní a nesprávné“. Odvolací soud dospěl k závěru, že „míra této imise není nepřiměřená místním poměrům a podstatně neztěžuje užívání pozemku žalobkyně“. Závěrů učiněných soudy obou stupňů je přitom zjevné, že účinek imise spočívající v odrazu slunečních paprsků od střechy domu žalovaného není v této individuální věci natolik intenzivní, aby jej bylo možné považovat za podstatné omezení obvyklého užívání pozemku dovolatelky. Dům žalobkyně je odlesky zasažen jen částečně, navíc v místech, které nejsou obývanými částmi domu. Zahrada je stíněna vzrostlými stromy. Intenzita odlesků není natolik vysoká, že by dovolatelce bylo obvyklé užívání její nemovitosti ztíženo nad míru přiměřenou běžnému sousedskému soužití. 18. Lze uzavřít, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu tudíž není v rozporu s dovolatelkou odkazovanými rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2484/2023. Odvolací soud naopak řádným způsobem vysvětlil důvody, pro které v posuzované věci nejde o relevantní nedovolenou imisi a nebyly kumulativně naplněny podmínky pro poskytnutí ochrany před nepřímými imisemi ve smyslu § 1013 odst. 1 věty první o. z. Úvaha odvolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu i smyslu institutu ochrany před imisemi. Nejvyšší soud se s úvahou, která je řádně odůvodněná, ztotožňuje a za zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, ji současně nepovažuje za zjevně nepřiměřenou; proto v dovolacím přezkumu plně obstojí. K námitce vydání překvapivého rozhodnutí a nesplnění zákonné poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. 19. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu absenci poučení podle § 118a o. s. ř. Má za to, že pokud odvolací soud v bodě 12 a 13 odůvodnění svého rozhodnutí zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, měl povinnost žalobkyni s tímto právním názorem seznámit a vyzvat ji k doplnění či upřesnění žaloby. Ani námitka nesená argumentací o vydání překvapivého rozhodnutí přípustnost dovolání nezakládá. 20. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž směřující ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl) vyplývá, že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 20/2021, či ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 348/2024). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3012/2022, jakož i dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019). Byla-li žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité, rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). 21. Z ustanovení § 118a o. s. ř. je tak zřejmé, že dopadá na případy, kdy argumentace účastníka a jím navržené důkazy patřičně nedokládají důvodnost jím tvrzeného nároku, nikoliv však na situaci, kdy již uplatněná tvrzení účastníka sama o sobě umožňují posoudit důvodnost žalobního nároku na základě zjištěného skutkového stavu. Citované ustanovení nelze vykládat tak, že by soud měl účastníka vyzývat ke změně jeho tvrzení, aby mohl jeho žalobě vyhovět, což by bylo bezpochyby v rozporu s cílem i zásadami občanského soudního řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1325/2011). K poučení podle § 118a o. s. ř. je tedy třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1289/2019, nebo ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2696/2018), přičemž soudům není umožněno účastníkům poskytovat poučení o hmotném právu (srovnej § 5 o. s. ř.). 22. V poměrech projednávané věci rozhodoval odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a (nebo) břemene důkazního (odvolací soud nepokládal tvrzení žalobkyně a jí předložené důkazy za nedostatečné). V řízení dosud učiněná tvrzení a provedené důkazy postačovaly k objasnění skutkového stavu věci i při odlišném právním názoru odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 650/2021). Jestliže za této situace odvolací soud shledal, že byl dostatečně objasněn skutkový stav věci, a nepovažoval proto za nutné žalobkyni – s ohledem na její procesní stanovisko konzistentně vyjádřené v průběhu celého řízení – poučit, je jeho závěr v souladu se shora uvedenou judikaturou, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. tedy nebylo třeba. 23. Proto nelze souhlasit s dovolatelkou v tom směru, že odvolací soud napadeným rozhodnutím porušil zákaz překvapivého rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je totiž takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. v případě, že odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení dosud netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, a ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Sluší se v této věci dodat, že i pokud by se v posuzované věci jednalo o překvapivé rozhodnutí, nespočívá rozhodnutí odvolacího soudu jen na závěru, že negatorní žalobou ve smyslu § 1042 o. z. se nelze domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost něco pozitivního konat. Primárně je totiž rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci (ve shodě se soudem prvního stupně) založeno na závěru, že odrazy slunečních paprsků od střechy domu žalovaného na nemovitosti žalobkyně nejsou nepřímou imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 věta první o. z., proti níž by se žalobkyně (pro absenci zákonem kumulativně vyžadované podmínky „podstatného omezení obvyklého užívání pozemku či stavby“) mohla důvodně bránit. 24. Bez vlivu na učiněnou konkluzi o nepřípustnosti dovolání dovolací soud ke správným úvahám odvolacího soudu stran povahy negatorní žaloby podotýká, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012, vyložil, že „návrhem na zahájení občanského soudního řízení směřujícím proti vlastníkovi věci se navrhovatel může úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv však již povinnost něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem předmět svého vlastnictví).“ V rozsudku ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3552/2021, k tomu Nejvyšší soud doplnil, že „prostřednictvím rozhodnutí vydaného v režimu § 1013 odst. 1 o. z. nelze ukládat žalovanému konkrétní způsob jeho jednání. Smyslem rozhodnutí soudu je zabránit vzniku závadného stavu, který by představoval obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Je na žalovaném, jakým konkrétním způsobem povinnosti zdržet se obtěžování žalobce dostojí a jaká konkrétní opatření zvolí.“ 25. Ze shora vyložených důvodů pak není odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, a současně na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10, a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, přiléhavý. Společným znakem odkazovaných rozhodnutí je absence poučení ze strany soudů nižších stupňů podle § 118a o. s. ř., které vedlo k porušení práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V nyní projednávané věci však řízení před odvolacím soudem vytýkaným nesprávným procesním postupem (neposkytnutím poučení podle § 118a o. s. ř.) netrpí. Rovněž ani poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, se kterým má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, není případný. Odkazované rozhodnutí je založeno na porušení zásady dvojinstančnosti řízení, která však „není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014). Navíc ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval věc, v níž odvolací soud sice (rovněž) potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, nicméně ze zcela jiného důvodu než soud prvostupňový (aniž by účastníky řízení předem s odlišným právním názorem seznámil); o takový případ v projednávané věci zjevně nejde. 26. Lze tedy uzavřít, že na podkladě uplatněné dovolací argumentace se žalobkyni přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 27. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 5. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu