22 Cdo 1039/2026-128 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) F. J. a b) J. J., zastoupených Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze, Jandova 208/8, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem v Praze, Masarykovo nábřeží 2018/10, o 91 616 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 219/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 11 Co 191/2025-101, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 5 477,67 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 27 C 219/2024-37, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 91 616 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 91 616 Kč od 17. 8. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Rozhodnuto bylo o nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) bez právního důvodu. 2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. 11 Co 191/2025-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že povinný je povinen žalobcům plnit společně a nerozdílně (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Poukázal na to, že odvolací soud chybně, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, posoudil nárok žalobců na náhradu za užívání pozemku, na kterém se nachází stavba vodního díla, v jeho nezastavěné části jako bezdůvodné obohacení. Uvedl, že pozemek užívá na základě zákonného věcného břemene, pročež nemůže jít o bezdůvodné obohacení, přičemž nárok na náhradu podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), je promlčen. Otázka, zda je stavba vodního díla, která byla vystavěna na pozemcích, které byly bezprostředně po výstavbě vodního díla oploceny, tvoří spolu s nezastaveným pozemkem a oplocením jeden funkční celek, podle žalovaného dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2943/2023 s tím, že žalobci nabyli předmětný pozemek již zatížený věcným břemenem a oni ani jejich právní předchůdci jej nikdy neužívali, pročež nyní jednají spekulativně, účelově a v rozporu s dobrými mravy. Odkázal také na další rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu týkající se výkladu § 59a vodního zákona s tím, že tato právní úprava je vůči ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení úpravou speciální, přičemž v této věci jde právě o tento speciální nárok na jednorázovou náhradu. Uvedl, že je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 616/2012 nutné vyjít z toho, k čemu panující věc sloužila v době zřízení věcného břemene, a z toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu strany mohly a měly při jeho zřízení počítat. Soudy tedy podle tvrzení žalovaného chybně kvalifikovaly uplatněný nárok. Poté se taktéž dovolával vyvlastnění pozemku parc. č. XY a nesouhlasil s „právním hodnocením odvolacího soudu důkazů předložených žalovanou“. Poukázal na „zjevnou absenci jakéhokoliv odůvodnění odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o jeho právním závěru o povaze nároků žalobců jako bezdůvodné obohacení, ačkoli se jedná o stavbu vodního díla.“ Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podle žalovaného nepřesvědčivé, nedostatečné a v rozporu s provedenými důkazy a s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedli, že argumentace žalovaného, včetně jím uváděné judikatury k jednorázové náhradě dle § 59a vodního zákona, je zcela mimoběžná k důvodům, na kterých stojí napadené rozhodnutí. Otázka ohledně existence jednoho funkčního celku není otázkou hmotného práva, která by měla být řešena dovolacím soudem. V části, ve které žalovaný zpochybňuje vlastnické právo žalobců k předmětnému pozemku z důvodu jeho vyvlastnění, žalovaný neuvedl nic, z čeho by bylo možné alespoň dovozovat, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, příp. zamítl a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení. 5. Dovolání zčásti trpí vadou, pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení, a zčásti není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolatel předložil dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda stavba vodního díla, která byla vystavěna na pozemcích, které byly bezprostředně po výstavbě vodního díla oploceny, tvoří spolu s nezastavěnou částí pozemku a oplocením jeden funkční celek. 9. Odvolací soud shledal, že stavba vodního díla s nezastavěnou částí předmětného pozemku netvoří jednotný funkční celek. Sám žalovaný přitom v řízení ani netvrdil, proč a v jakém rozsahu potřebuje užívat i nezastavěnou část předmětného pozemku. Argumentoval-li ochrannou funkcí, pak nevysvětlil, co konkrétně by mělo být chráněno, příp. proč by k ochraně zařízení nacházejících se uvnitř stavby nepostačovala stavba samotná (viz bod 16 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 10. Dovolatel v dovolání sice zpochybnil závěr odvolacího soudu o neexistenci jednotného funkčního celku, avšak v rozporu s § 241a odst. 3 o. s. ř. nevymezil, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Bez jakékoli právní argumentace pouze lpí na jeho existenci. To však k řádnému vymezení důvodu dovolání jakožto jeho obligatorní náležitosti nepostačuje. Dovolání proto v tomto rozsahu trpí vadou, pro kterou se dovolací soud vymezenou otázkou nemohl po věcné stránce vůbec zabývat. Nad rámec uvedeného lze však uvést, že samo oplocení stěží může vést k závěru o existenci jednotného funkčního celku, neboť pouhé oplocení nic nevypovídá o funkční jednotě stavby a pozemku z pohledu úvahy o funkčním celku. 11. Gros dovolacích námitek spočívá v otázce kvalifikace nároku uplatněného žalobci v nyní souzené věci. Žalovaný se domnívá, že uplatněný nárok by měl být posouzen jako nárok na náhradu podle § 59a vodního zákona, nikoliv jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. 12. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu. 13. Předně je třeba upozornit, že žalovaný zdůvodňuje užívání nezastavěné části předmětného pozemku oprávněním ze zákonného věcného břemene s argumentací, že stavba vodního díla spolu s nezastavěnou částí pozemku, na níž stojí, a oplocením tvoří jeden funkční celek. Jak bylo uvedeno výše, otázku existence jednotného funkčního celku dovolatel pro vadu dovolání dovolacímu přezkumu neotevřel. Uzavřel-li proto odvolací soud, že věcné břemeno ve smyslu § 59a vodního zákona vázne toliko na té části předmětného pozemku, na níž stojí stavba (viz bod 16 odůvodnění rozsudku), nelze tomuto závěru ničeho vytknout; tento tak v dovolacím přezkumu obstojí. Lze plně souhlasit s odvolacím soudem, že v takovém případě pak žalobcům nic nebrání v tom, aby se náhrady za užívání zbylé části předmětného pozemku (žalobci byli zcela vyloučeni z jejího užívání – pozn. dovolacího soudu) domáhali z titulu bezdůvodného obohacení (bod 30 odůvodnění rozsudku). 14. Pro úplnost pak dovolací soud k jednotlivým dovolacím námitkám dodává následující. Vytýká-li dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2943/2023, odvolacímu soudu, že se nezabýval okolnostmi nabytí předmětného pozemku, je třeba uvést, že se na rozdíl od citovaného rozhodnutí ani nezabýval otázkou stanovení náhrady za omezení vlastnického práva, a to právě proto, že nárok žalobců kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Napadené rozhodnutí s ním proto nemůže být v rozporu. Co se týče další odkazované judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu, jež vysvětluje povahu nároku na zaplacení kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu tzv. zákonného věcného břemene (kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1130/2024, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16), napadené rozhodnutí s ní nemůže být v rozporu už jen z toho důvodu, že předmětný pozemek ve své nezastavěné části není zákonným věcným břemenem dotčen (viz výše). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012, se pak zabývá problematikou výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene, která nikterak nesouvisí s nyní projednávanou věcí. 15. Co se týče části IV. dovolání, v níž dovolatel zpochybňuje aktivní legitimaci žalobců argumentací o vyvlastnění předmětného pozemku, námitky zde uvedené nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť žalovaný jejich prostřednictvím toliko zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacího soudu. V této části neformuluje žádnou otázku procesního práva, pouze dovozuje skutkové (a následně i právní) závěry na základě vlastního hodnocení provedených důkazů. 16. Dovolací soud na tomto místě nicméně připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024). 17. Jelikož dovolání žalovaného zčásti trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení, a zčásti není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím ve stanovené lhůtě, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 7. 5. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu