22 Cdo 1065/2026-405 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce D. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovanému M. P., zastoupenému JUDr. Martinem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 1021/6, o odstranění výsledků stavební činnosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 338/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2025, č. j. 13 Co 181/2024-367, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2025, č. j. 13 Co 181/2024-374, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 327,50 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Martina Svobody, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Vídeňská 1021/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) – v pořadí druhým – rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 4 C 338/2020-257, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost „odstranit výsledky stavební činnosti spočívající v nadstavení na zdi žalobce nacházející se při hranici pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY na straně jedné a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY na straně druhé, kdy toto nadstavení má výšku 2,2 m na jihovýchodním konci a 2,6 m na severozápadním konci zdi, šířku 15 cm a délku 16 m, a uvést zeď žalobce do původního stavu“ (výrok I), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 37 984 Kč (výrok II). 2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, č. j. 13 Co 181/2024-367, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2025, č. j. 13 Co 181/2024-374, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 30 577,30 Kč (výrok II). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobce nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 12 160,50 Kč (výrok III). Dále žalobci uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 657 Kč (výrok IV). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že v roce 1966 byla na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (v tomtéž katastrálním území se nacházejí i veškeré další níže zmíněné nemovité věci, a tudíž v dalším odůvodnění tohoto usnesení již nebudou specifikovány názvem katastrálního území) postavena hospodářská budova, jejíž štítová zeď byla umístěna při hranici tohoto pozemku s pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY. Přístup k dané hospodářské budově byl zajištěn z pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY, jejichž vlastníkem je v současnosti žalovaný. Dne 22. 9. 2017 uzavřel žalovaný coby prodávající se žalobcem jakožto kupujícím kupní smlouvu o prodeji pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY s tím, že součástí prodávaných nemovitostí je oplocení na přední a zadní straně pozemku parc. č. XY, avšak oplocení při pravé straně pozemku parc. č. XY je součástí sousedního pozemku parc. č. XY a není předmětem prodeje. V průběhu roku 2018 započala výstavba novostavby hospodářské budovy. Z původní hospodářské budovy z roku 1966 bylo ponecháno funkční zdivo do výšky cca 2,5 m od úrovně terénu u štítové zdi a na něm byla vystavěna zeď novostavby hospodářské budovy. Toto nadstavení zdi žalobce požaduje podanou žalobou odstranit s tvrzením, že nadstavba byla realizována na zdi a pozemku v jeho vlastnictví, přičemž k nadstavbě neudělil souhlas. 4. Po právní stránce soudy nižších stupňů dovodily, že vlastnické právo ke zdi, na níž je provedena nadstavba, jejíhož odstranění se žalobce v projednávané věci domáhá, náleží žalovanému. Konstatovaly přitom, že sporná zeď nepředstavuje ani rozhradu ve smyslu § 1024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“), neboť od její výstavby v roce 1966 se jednalo o část samostatně stojící hospodářské budovy. Odvolací soud nadto dodal, že v přítomné kauze nejde o žalobu negatorní podle § 1042 o. z., jelikož – bez ohledu na nesprávnost co do jejího petitu – žalobci nesvědčí vlastnické právo ke zdi, na níž byla provedena sporná nadstavba. V úvahu dle odvolacího soudu také nepřichází žaloba na náhradu škody dle § 2903 odst. 2 o. z., a to pro absenci hrozby vzniku závažné újmy žalobce, a ani žaloba na odstranění stavby dle § 1085 o. z., neboť žalobce se nedomáhá odstranění všeho, co se nachází nad dotčeným pozemkem. Dle názoru odvolacího soudu se v poměrech posuzované věci nejedná ani o žalobu z imisí dle § 1013 o. z. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Má za to, rozsudek odvolacího soudu „spočívá na nesprávném vyřešení otázky ochrany vlastníka pozemku, na jehož pozemku zbudoval soused svoji stavbu, i na vyřešení otázky, zda při přestavbě původní stavby, ze které je ponechána jedna ze čtyř obvodových zdí a přestavba zasahuje i na další část pozemku žalobce, lze odepřít žalobci ochranu proti takové stavební činnosti.“ Odvolacímu soudu v rámci druhé právní otázky vytýká, že nezjišťoval průběh hranice mezi předmětnou zdí dotčenými pozemky účastníků řízení. V této souvislosti nesouhlasí ani s konkluzí odvolacího soudu, podle níž se žalobou na odstranění stavby ve smyslu § 1085 o. z. musí žalobce domáhat odstranění všeho, co se nachází nad pozemkem, nikoli pouze nadstavené části. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaný označil dovolání za nepřípustné, neboť u žádné z právních otázek žalobce nevymezil dle kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. jejich vztah k judikatuře Nejvyššího soudu. Současně ani neuvedl, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, tedy řádně neuplatnil ani důvod dovolání dle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaný se vyjadřuje i k uplatněné věcné argumentaci dovolatele, kterou nepovažuje za důvodnou. Připomíná, že se soudy obou stupňů pečlivě zabývaly předpoklady, za nichž by mohly žalobci poskytnout ochranu jeho vlastnickému právu. Po skutkové stránce přitom dospěly k závěru, že novostavba hospodářské budovy ve vlastnictví žalovaného a ani její nadstavba na pozemek žalobce nijak nezasahují. Hospodářská budova v současném provedení je nadstavena na starším zdivu bývalé kůlny. Původní štítová zeď přitom nikdy netvořila rozhradu mezi pozemky účastníků, ale byla částí přestavěného hospodářského objektu ve vlastnictví žalovaného, respektive jeho právních předchůdců. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobce veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež je přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jež je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). 11. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit ani sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedený přístup ke zkoumání přípustnosti dovolání potvrdilo i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18. 12. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Dovolatel je přitom povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023). Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového vysloveného závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). 13. Dovolání žalobce je se zřetelem na obsahové požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek právní úpravou § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vadné, a tudíž věcně neprojednatelné. Dovolatel sice vymezil přípustnost dovolání odkazem na § 237 o. s. ř., avšak z něj do poměrů projednávané věci neuplatnil žádný ze čtyř zákonem upravených důvodů přípustnosti dovolání. V dovolání tak zcela absentuje uvedení některého důvodu (hlediska) přípustnosti dovolání vymezeného v § 237 o. s. ř., tj. jaký je vztah řešení dovolatelem vymezené otázky k jejímu posouzení, jež je zastáváno judikaturou Nejvyššího soudu, tedy zda se při jejím vyřešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo zda se jedná o otázku, již řeší dovolací soud rozdílně, či o otázku dosud neřešenou, popřípadě konečně o otázku, jež již sice byla dovolacím soudem řešena, nicméně by měla být nyní posouzena jinak. S řádným vymezením některého z důvodů přípustnosti dovolání je pak spojena povinnost (vyjma případu, kdy je pokládána dovolatelem otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešená) označit judikaturu (rozhodnutí) dovolacího soudu, z níž se řešení vymezené otázky podává (viz opětovně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 35 a 37 odůvodnění stanoviska). 14. Dovolatel v textu dovolání uvádí důvody, pro které má za to, že realizací nadstavby zdi situované při hranici pozemku parc. č. XY s pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY došlo ze strany žalovaného k zásahu do jeho vlastnického práva. Svoji argumentaci žalobce sice transformuje na znění právní otázky, nicméně nepřipíná k ní identifikaci žádného hlediska přípustnosti dovolání, jež by mělo vazbu na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Ze strany dovolatele tudíž jde o pouhou polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem, která nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 237 o. s. ř.). Vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. totiž nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16). Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přitom postačí k odmítnutí dovolání (srovnej opětovně např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 15. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobce nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné (věcně neprojednatelné) odmítnout. 16. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 25. 5. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu