22 Cdo 108/2026-142 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) A. M., b) A. M., zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, a c) R. J. proti žalovanému K. Ř., zastoupenému Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 149/2024, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2025, č. j. 106 Co 23/2025-125, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 7. 2025, č. j. 10 C 149/2024-117, připustil, aby do řízení přistoupila na straně žalující jako další účastník řízení paní R. J. 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 9. 2025, č. j. 106 Co 23/2025-125, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda za situace, kdy v řízení byla provedena příprava jednání podle § 114c o. s. ř. a řízení je zkoncentrováno dle § 118b odst. 1 o. s. ř., je porušením práva žalovaného na spravedlivý proces (zejména zásady rovnosti stran) a taktéž nesplněním podmínky hospodárnosti řízení, aby došlo ve vztahu k přistoupivšímu účastníkovi na straně žalující k prolomení koncentrace řízení (viz - § 118b odst. 2 o. s. ř.). 4. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřily. III. Přípustnost dovolání 5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena přípustnost dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako i dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. 11. V projednávané věci dovolání žalovaného nemůže být přípustné již z toho důvodu, že v něm zcela absentuje jakékoliv vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. V rámci dovolání není vymezena jeho přípustnost ani pouhým odkazem na § 237 o. s. ř. a ani z dalšího obsahu dovolání nelze dovodit řádnou formulaci žádného z předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel se omezuje toliko na obecnou formulaci otázky procesního práva. IV. Závěr a náklady řízení 12. Lze proto uzavřít, že dovolatel zcela nedostál obligatorním náležitostem dovolání, neboť v rozporu s § 237 o. s. ř. řádně nevymezil přípustnost dovolání a současně, v rozporu s § 241a odst. 1 o. s. ř., řádně nevymezil dovolací důvod. Dovolací soud se proto dovoláním žalovaného po věcné stránce nemohl vůbec zabývat. 13. Jelikož dovolání žalovaného trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 3. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu