22 Cdo 1102/2026-638 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem Popovicích 9, proti žalovanému J. P., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 318/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 10. 2025, č. j. 75 Co 174/2025-592, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 18 331,50 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Zdeňka Sochorce, advokáta se sídlem v Popovicích 9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 22 C 318/2018-545, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 612 m², jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, a k pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 271 m², vše v katastrálním území XY, takto nemovitých věcí zapsaných na listu č. XY katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY – dále „nemovité věci nebo „nemovitosti“ (výrok I), a označené nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II). Žalobci uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 1.600.000 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). 2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru znaleckého posudku, podle nějž jsou nemovité věci reálně nedělitelné. Žalobce se jako spoluvlastník ve výši ideálních 3/4 podílu domáhá oprávněně zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudem. Spoluvlastnictví účastníků vyvolává řadu neshod, žalovaný nadužívá nemovitosti a neumožňuje žalobci vstup do nemovitostí ani jakékoliv spoluužívání a za užívání nad rámec podílu mu nic neplatí. Účastníci jsou ve sporu již od roku 2018, po celou dobu nejsou schopni vzájemné komunikace, a to nejen osobní, ale ani ohledně rozdělení, zpřístupnění, užívání, financování a udržování nemovitostí. Další setrvávání ve spoluvlastnictví účastníků, eventuelně vyhovění požadavku žalovaného na vymezení bytových jednotek v nemovitostech, by bylo zdrojem mnoha dalších neshod, popřípadě soudních sporů. V řízení byl prokázán negativní přístup žalovaného k řešení otázek spojených se spoluvlastnictvím. Není proto možné jiné řešení než přikázání nemovitostí žalobci jako většinovému spoluvlastníkovi. Ten na rozdíl od žalovaného opakovaně prokázal schopnost vyplatit druhé straně sporu její podíl. Žalovaný pak nedoložil solventnost k vyplacení podílu žalobce. 3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2025, č. j. 75 Co 174/2025-592, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že nemovitosti nelze reálně rozdělit a že vztahy mezi účastníky jsou natolik konfliktní, že vylučují vypořádat spoluvlastnictví rozdělením domu na jednotky. Žalovaný vyloučil žalobce z užívání společného domu a nic mu v této souvislosti neplatí. Žalobce se přikázání nemovitostí domáhá jako většinový spoluvlastník, přičemž žalovaný neprokázal schopnost vyplatit jeho podíl. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které jednak v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a dále se odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Přípustnost dovolání spatřuje dále žalovaný v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení následujících otázek (procesního) práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, 29 ICdo 112/2019, 29 Cdo 2514/2012, 33 Cdo 5121/2008, 22 Cdo 57/2009, 33 Cdo 1179/2008. Těmito otázkami jsou zejména: zda je porušením zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř., a tedy závažným porušením procesních předpisů, jestliže: a) odvolací soud založí své rozhodnutí na důkazech, které nebyly v odvolacím řízení opakovány/provedeny, a odvolací soud z nich činí vlastní skutková zjištění (jiná, než k jakým dospěl soud prvního stupně), b) soud v rámci rozsudku důsledně a ve všech souvislostech nevyhodnotí provedený důkaz, c) skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. K vymezeným otázkám dovolatel připojuje argumentaci o tom, že odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl mimo jiné k (nesprávným) závěrům (zjištěním), že vztahy obou spoluvlastníků jsou dlouhodobě konfliktní a že nemovitost užívá výlučně žalovaný, který neumožňuje žalobci jakýkoliv způsob spoluužívání již od roku 2018, neboť teprve dne 6. 11. 2024 předal žalobci klíče k nemovitostem. K těmto skutkovým závěrům a z nich plynoucímu právnímu posouzení věci, že zrušené podílové spoluvlastnictví nelze vypořádat rozdělením domu na bytové jednotky, však žalovaný namítá, že je soud prvního stupně neučinil, respektive nejsou předmětem odůvodnění jeho rozsudku, a tedy je odvolací soud nemohl převzít, či z nich při svém rozhodování vycházet. 7. Dovolatel dále tvrdí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 79/2017. „Touto otázkou je, zda je porušením práva účastníka na spravedlivý proces a nesprávným procesním postupem soudů, pokud zcela pominou procesní obranu žalovaného spočívající v námitce rozporu výkonu práva s dobrými mravy“. Dovolatel připomíná, že ačkoli tuto námitku v rámci soudního řízení opakovaně uplatnil, a zdůvodnil, v čem tento rozpor s dobrými mravy shledává, soudy obou stupňů tuto procesní obranu žalovaného zcela pominuly. 8. Dovolatel dále důvod přípustnosti dovolání zakládá na argumentu, že „napadené usnesení“ (pozn. Nejvyššího soudu: správně rozsudek) závisí na vyřešení následující otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice „zda v rámci posuzování okolnosti, pro kterou může soud dospět k závěru, že vypořádání spoluvlastnictví (jako primární způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví) nelze provést rozdělením budovy na jednotky, kterou jsou konfliktní vztahy mezi spoluvlastníky, je významné, který z účastníků tyto konfliktní vztahy vyvolal.“ Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů se touto právní otázkou vůbec nezabývaly, ačkoli je to pro právní posouzení předmětu sporu zásadní. 9. Žalobce ve vyjádření k dovolání popsal své vidění sporu, reagoval na dovolací námitky s tím, že nejsou přiléhavé a popsal obstrukční chování žalovaného v průběhu řízení. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalovaného veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). K námitce porušení zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. (viz bod 6 odůvodnění tohoto usnesení) 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 13. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu, a se kterými rozhodnutími Nejvyššího soudu je řešení právních otázek dovolatelem poměřováno [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. 14. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., tj. že dovolatel vymezí otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tak ze zákona povinen uvést nejen dovolací důvod dle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), ale rovněž tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Přípustnost dovolání lze také vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (zejména III výrokovou větu a body 38, 39, 43 a 44 odůvodnění stanoviska), a nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16; tato rozhodnutí jsou přístupná na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz]. 15. V nyní posuzované věci dovolatel kritérium odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu sice vymezil odkazem na spisové značky věcí, v nichž byla rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž chce odvolacím soudem řešené právní otázky poměřovat (protože je rozhodnutí odvolacího soudu s nimi v rozporu), vydána, nicméně tvrzený rozpor nijak nekonfrontuje s relevantními části rozhodnutí, s právními závěry, na nichž by rozpor, a tudíž nesprávnost řešených otázek, ukázal. Z dovolání tak není zřejmé, v čem měl konkrétně tvrzený rozpor spočívat. 16. Dovolání žalovaného je tak v rozsahu argumentace nesené námitkami o porušení zásady volného hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu věcně neprojednatelné, je vadné. Tyto vady pak nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny; současně pro tyto vady nebylo možné v rozsahu výše uvedeném v dovolacím řízení pokračovat. 17. I pokud by žalovaný ve vztahu k položeným otázkám reprodukovaným pod bodem 6 ad a) až ad c) odůvodnění tohoto usnesení přípustnost dovolání řádně vymezil, pak by ani v takovém případě pro jejich řešení přípustnost dovolání nezaložil, neboť na jejich posouzení dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu nezávisí, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). 18. Navzdory tvrzení dovolatele již soud prvního stupně konstatoval konfliktní vztahy mezi účastníky pod bodem 10 odůvodnění rozsudku, když uvedl, že „provedeným dokazováním bylo prokázáno, že spoluvlastnictví účastníků přináší stranám řadu neshod. Žalovaný neumožňuje žalobci vstup do nemovitostí ani jakékoliv spoluužívání, za celou dobu mu umožnil pouze jedno nahlédnutí, a to jen do části nemovitosti a klíč mu předal až v listopadu 2024 tj. po 6 letech soudního sporu, a za nadužívání mu nic neplatí.“ Z uvedeného se též implicitně podává, že je to žalovaný, který nerespektuje práva žalobce; je to on, kdo v posledních letech vyvolal problémy ve vztazích mezi účastníky. Dále pod bodem 11 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně rekapituloval zjištěné skutečnosti tak, že „žalovaný nadužívá předmětné nemovitosti a brání druhému spoluvlastníkovi ve výkonu jeho vlastnických práv. Byl prokázán negativní přístup žalovaného k řešení otázek spojených se spoluvlastnictvím, když žalovaný ani neumožňuje přístup žalobce jako spoluvlastníka do nemovitosti, nechce vážně řešit způsob společného užívání či vypořádání, ale pouze skutečné řešení oddalovat.“ 19. Pokud jde o rozdělení domu na jednotky, soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že „ohledně způsobu jím preferovaného vypořádání, kdy žalovaný neoznačil ani nenavrhl jakýkoliv důkaz k takovému postupu... Žádným věrohodným způsobem nerozporoval jeho nepřizpůsobivé jednání vůči spoluvlastníkovi neslučitelné s dalším spoluužíváním. Soud k tomuto poskytnul žalovanému výzvu i poučení na pokyn nadřízeného soudu, ale i nadále bylo v průběhu řízení prokázáno listinami, výslechy svědků, znalce i žalobce, že je zde významný důvod vylučující rozdělení nemovitostí. A to … zejména ten, že účastníci jsou ve sporu již od roku 2018, po celou dobu nejsou schopni vzájemné komunikace, a to nejen osobní, ale i ohledně rozdělení, zpřístupnění, užívání, financování a udržování daných nemovitostí. Jejich následné vlastnění účastníky by bylo zdrojem mnoha dalších neshod a popř. soudních sporů“. Z této reprodukce textu odůvodnění prvostupňového rozsudku se jasně podává, že soud prvního stupně považoval budovu za nedělitelnou na jednotky kvůli konfliktním vztahům mezi účastníky, i když pro popis téhož užil jiná slova. Odvolací soud pak skutkový závěr o konfliktních vztazích žalobce a žalovaného, jež neumožňují vypořádat zrušení spoluvlastnictví ke společnému domu jeho rozdělením na bytové jednotky, zcela aproboval. K nevypořádání se s námitkou, že návrh žalobce je v rozporu s dobrými mravy (viz bod 7 odůvodnění tohoto usnesení) 20. S otázkou, zda žaloba o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je v poměrech projednávané věci výkonem práva v rozporu s dobrými mravy se odvolací soud (vzdor mínění dovolatele) vypořádal pod body 17 až 21 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. Konstatoval, že argumenty žalovaného týkající se dobrých mravů vzal okresní soud i odvolací soud v úvahu, avšak nemohou zvrátit rozhodnutí okresního soudu o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, a vysvětlil, jaké důvody jej k tomuto závěru vedou. Dovolací námitka tak nekoresponduje s obsahem rozsudku odvolacího soudu. Navíc odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 79/2017, není přiléhavý, neboť s jeho konkluzemi dotýkajícími se zcela jiné problematiky (neúčinnosti odporovatelného právního úkonu mezi osobami blízkými zkoumané v insolvenčních poměrech) nelze řešení otázky dobrých mravů v jiné právní oblasti vůbec poměřovat. K otázce, zda je relevantní zjištění, kdo konfliktní vztahy mezi účastníky vyvolal (viz bod 8 odůvodnění tohoto usnesení) 21. Ani pro řešení otázky, zda je pro zohlednění způsobu vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společného domu na bytové jednotky relevantní skutkové zjištění, který ze spoluvlastníků konfliktní vztahy vyvolal či vyvolává, není dovolání žalovaného přípustné. Sluší se uvést, že nejde o otázku, která by v judikatuře dovolacího soudu již nebyla řešena. Nesprávná identifikace důvodu přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. sama o sobě nepřípustnost dovolání nezakládá. V usnesení ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3250/2020, Nejvyšší soud ovšem s odkazem na předchozí judikaturu ohledně bezpodílového spoluvlastnictví uvedl, že příčiny narušení vztahů mezi spoluvlastníky nejsou rozhodující, neboť mohou být natolik subtilní a těžko postřehnutelné, že trvat vždy na jejich zjištění by bylo kontraproduktivní, a to i ve vztahu k délce řízení. Byť je v citovaném usnesení otázka původce konfliktních vztahů, resp. důvodu vzniku, zmíněna spíše na okraj, podstatným zůstává objektivně dané zjištění, že vztahy jsou konfliktní. V posuzované věci navíc je skutkový stav zjištěný v nalézacím řízení, jenž se stal podkladem pro přijaté právní posouzení věci, založen na tom, že základní příčina neshod mezi spoluvlastníky tkví v tom, že žalovaný upíral žalobci výkon jeho spoluvlastnického práva, a tím konfliktní situaci vyvolal (viz bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); nelze se tudíž ztotožnit s námitkou dovolatele, že by se otázkou původu či původce konfliktů, jakkoliv není v zásadě pro úvahu o odmítnutí určitého způsobu vypořádání spoluvlastnictví relevantní, soudy nižších stupňů nezabývaly. 22. Z uvedeného plyne, že se žalovanému žádnou z jím vymezených právních otázek přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 15. 6. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu