22 Cdo 1110/2026-210 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce P. Č., zastoupeného Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 197/14, proti žalované M. Č., zastoupené Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou se sídlem v Praze, Legerova 1820/39, o vypořádání společného jmění manželů a o zaplacení 8 284 532 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 320/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 2025, č. j. 35 Co 58/2025-143, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 2025, č. j. 35 Co 58/2025-143, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 29 753,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 12. 2024, č. j. 15 C 320/2022-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 3 952 625,88 Kč (výrok I), co do částky 4 331 906,33 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2025, č. j. 35 Co 58/2025-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 3 952 625,88 Kč (výrok I), načež rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II) i před odvolacím soudem (výrok III), jakož i o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně (výrok IV) i před odvolacím soudem (výrok V). 3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. „Důvod dovolání“ vymezila tak, že „právní otázka řešená odvolacím soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Namítla, že právní titul nároku, který odvolací soud žalobci přiznal, byl zřejmý až z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pročež žalovaná nemohla uplatnit námitku promlčení. Celý regresní nárok byl však v době podání žaloby již promlčený. Žalovaná nicméně na tuto skutečnost upozornila již ve vyjádření ze dne 14. 10. 2024. Odvolací soud nadto v průběhu řízení neseznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od názoru soudu prvního stupně, pročež žalované znemožnil řádně uplatnit námitky. Z opatrnosti pak žalovaná vznesla námitku promlčení v rámci dovolání. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. 5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. 9. Žalovaná v dovolání uvedla: „Důvodem dovolání je, že právní otázka řešená odvolacím soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ K tomu je třeba prvně poznamenat, že podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z dovolání se po obsahové stránce – a to za jisté míry benevolence vůči žalované – sice v jednotlivých námitkách podává, v čem má zřejmě spočívat nesprávnost postupu odvolacího soudu; k tomu však nutno též podotknout, že z dovolání se nepodává zobecnitelná právní otázka a veškeré námitky žalovaná vyvozuje z toho, že nárok žalobce přiznaný odvolacím soudem měl být již promlčen. Podstatné však je, že z dovolání nelze jednoznačně dovodit, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.; to je ovšem nezbytnou náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. V dovolání žalovaná uvedla, že má být právní otázka řešená odvolacím soudem dovolacím soudem „posouzena jinak“, což by značilo, že se jedná o čtvrté v úvahu přicházející kritérium přípustnosti dovolání. V takovém případě je přípustnost dovolání závislá na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že otázka hmotného nebo procesního práva, která již byla vyřešena v jeho dřívějším rozhodnutí, má být posouzena jinak, a že je tedy třeba, aby se odklonil od své dosavadní judikatury (Doležílek, J. § 237 [Přípustnost dovolání proti konečnému rozhodnutí odvolacího soudu]. In: Svoboda, K. Smolík, P. Levý, J. Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 14). Žalovaná však v dovolání neuvedla žádné rozhodnutí dovolacího soudu, natož ustálenou rozhodovací praxi, od níž by se měl dovolací soud nyní odklonit, ani nepředestřela žádnou argumentaci, proč by tak měl dovolací soud učinit, resp. jakými úvahami by se měl nadále při posuzování (v dovolání explicitně neformulovaných) právních otázek řídit. Lze tedy spíše usuzovat, že žalovaná se domáhala toho, aby dovolací soud posoudil právní otázku „jinak, než jak ji posoudil odvolací soud“. V takovém případě se však o žádný předpoklad přípustnosti dovolání nejedná, neboť takového posouzení se dovolatel domáhá z logiky věci vždy. Ať už formulace zvolená žalovanou měla prezentovat kteroukoliv z uvedených variant, nejedná se v žádném z případů o řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 10. Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením ve stanovené lhůtě, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 7. 5. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu