22 Cdo 1117/2026-368 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalovaným 1) J. P., zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vojtěšská 232/15, 2) P. M. a 3) V. M., o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 145/2023, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j. 23 Co 225/2025-340, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7 344,70 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Štěpána Ciprýna, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 18 C 145/2023-302, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. XY, ostatní plocha, o výměře 63 m2, v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), odděleného z pozemkové parcely parc. č. XY zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to na základě geometrického plánu vyhotoveného společností GEO PROPERTY PLUS spol. s r. o. pod č. 383-10/2022, který byl úředně ověřen oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Janem Kubrichtem dne 12. 2. 2024 pod č. 20/2024, a je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky II až IV). 2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 23 Co 225/2025-340, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). 3. Žalobce se v řízení proti žalovaným domáhal určení vlastnického práva k připlocené části pozemku, k níž měl nabýt vlastnické právo mimořádným vydržením. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce se na základě kupní smlouvy ze dne 12. 12. 1994 stal vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, přičemž již v této době byla k tomuto pozemku připlocena část pozemku parc. č. XY (tato část nyní představuje předmětný pozemek), který je evidována jako předmět spoluvlastnictví žalovaných. Historicky pozemek parc. č. XY sloužil jako cesta mezi veřejnou komunikací a polem. V roce 1971 příslušný městský národní výbor udělil tehdejším vlastníkům souhlas s jejím zrušením. V této souvislosti došlo nejpozději v první polovině 80. let minulého století k výstavbě plotu, který zasáhl do pozemku parc. č. XY a jeho část připlotil k sousednímu pozemku parc. č. XY. Pozemek původně využívaný jako cesta následně zarostl vegetací a nejméně od roku 1999 byla jakákoli možnost průchodu fakticky vyloučena, a to i s ohledem na žalobcem provedenou opravu plotu, včetně osazení vrat. Soudy nižších stupňů tak dovodily, že od roku 1999 (s vysokou pravděpodobností však již od roku 1994) žalobce drží a užívá předmětný pozemek v nezměněném rozsahu. Do roku 2016 přitom žalobce neměl jakoukoliv informaci o nesprávnosti pozemkové hranice tvořené oplocením, tj. o jejím nesouladu s hranicí katastrální. Uzavřely proto, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), neboť jej nedržel v nepoctivém úmyslu a vydržecí doba uplynula ke dni 1. 1. 2019 (§ 3066 o. z.). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ohlašuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky naplnění předpokladů pro mimořádné vydržení předmětného pozemku ze strany žalobce. Domnívá se, že v rámci posuzování podmínek pro mimořádné vydržení je třeba zohlednit i okolnost, zda držba byla poctivá a nepřetržitá. Zdůrazňuje, že žalobce si byl vědom, že mu předmětný pozemek nenáleží. Dále vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. K tomu odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, a ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07 (zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Poukazuje na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy nižších stupňů. Namítá, že mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nehodnocení skutečností, které vyšly v řízení najevo. Nadto podotýká, že procesní postup žalovaných 2) a 3) v projednávané věci i okolnosti nabytí jejich vlastnického práva k dotčenému pozemku parc. č. XY považuje za nestandardní. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce se k dovolání žalované 1) vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) odmítl, popřípadě zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované 1) přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalované 1) pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné. 9. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a přístupném, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, nebo ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023. 11. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“. 12. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24, akceptoval tyto závěry Nejvyššího soudu: „Hodnocení držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu. Postačí ‚držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma‘; jde zde o kritérium obdobné dobré víře ‚v nejméně přísném pojetí‘. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021)“. 13. K okamžiku, ke kterému se posuzuje nikoliv nepoctivý úmysl držitele nezbytný pro mimořádné vydržení, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2023. V něm uvedl, že zákon v § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. V takovém případě se považuje držitel za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu. 14. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě mimořádného vydržení ke dni 1. 1. 2019, přesáhla-li držba (domnělého) vlastnického práva žalobce 20 let. Odvolací soud správně vyhodnotil, že podmínkou mimořádného vydržení není existence řádné držby založené na platném právním titulu, ale držba nikoliv v nepoctivém úmyslu; taková kvalita držby byla v řízení prokázána. Odvolací soud zjistil, že při nabytí pozemku a započetí držby žalobcem v roce 1994 (a ani později) nedošlo z jeho strany k žádné lsti či podvodu, a proto na straně žalobce žádný nepoctivý úmysl neshledal. Držba pozemku žalobcem nebyla po celou dobu nikým zpochybňována, a to ani žalovanou 1) poté, kdy nejpozději v roce 2016 zjistila, že žalobce předmětný pozemek užívá; žalovaná 1) se nedožadovala výkonu některé ze složek vlastnického práva a ani žalobci v užívání pozemku nebránila. 15. Na uvedeném ničeho nemění okolnost, že žalobce si byl od roku 2016 vědom nesouladu mezi reálnou hranicí jím užívaného pozemku v terénu a stavem evidovaným v katastru nemovitostí, neboť jedinou podmínkou mimořádného vydržení je „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil ve shora citovaném rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, povědomost držitele o tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá sama o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Zabránit mimořádnému vydržení lze zásadně jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (k tomu dále srovnej taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 922/2024, či ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 22 Cdo 3322/2025). Pokud žalovaná 1) nesouhlasila s užíváním předmětného pozemku ze strany žalobce, pak mohla dalšímu běhu vydržecí doby zabránit žalobou podanou ještě před vznikem právních účinků mimořádného vydržení. 16. Přisvědčit nelze také námitkám, jimiž žalovaná 1) brojí proti postupu odvolacího soudu, jenž se při úvaze o splnění podmínek pro mimořádné vydržení předmětného pozemku žalobcem nezabýval tím, zda držba žalobce byla poctivá, tedy zda žalobce byl ve vztahu ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží. Podle již ustálené judikatury, na kterou dovolací soud výše odkázal, je totiž jedinou podmínkou mimořádného vydržení „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“, přičemž nepoctivý úmysl u žalobce nebyl shledán. 17. Kritizuje-li dovolatelka rovněž postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a že skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 18. Spojuje-li dovolatelka vady dokazování před soudy nižších stupňů s porušením základního práva, práva na spravedlivý proces, pak sice platí, že podle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb., je námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod považována za dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44 odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu), nicméně i v takovém případě musí dovolatel vyhovět judikatornímu požadavku ukotvenému - mimo jiného - i v označeném plenárním stanovisku a označit ta rozhodnutí Ústavního soudu, s nimiž by mělo být dovoláním dotčené rozhodnutí z hlediska důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. poměřováno, a vyložit, v čem odklon od konkrétních závěrů judikatury Ústavního soudu spočívá; takové parametry však dovolání žalované 1) nemá. Žalovaná 1) spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že se dovolací soud „odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“, přičemž v dovolání označila nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, a ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, avšak bez návaznosti na řešení konkrétní právní otázky. 19. Ačkoliv žalovaná 1) závěry plynoucí z citovaných nálezů Ústavního soudu nespojuje s konkrétními námitkami, konstatuje dovolací soud, že žádná z námitek uvedených v dovolání se závěry Ústavního soudu vyslovenými v předložených nálezech v rozporu není. V nyní projednávané věci – na rozdíl od nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07 – soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy podle zásad volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., námitkami žalované 1) se zabývaly a vypořádaly se s nimi (k dovolatelkou vyzdvihované otázce poctivosti držby viz bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Oproti nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, v přítomné věci soudy vyšly ze skutkových zjištění a zkoumání individuálních okolností dané věci, nikoli ze svých domněnek, jak vytkl Ústavní soud obecným soudům v odkazovaném nálezu. 20. Zásah Nejvyššího soudu do procesu dokazování by mohl přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by při dovolacím přezkumu zjistil, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže by bylo možné mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, libovůli obecných soudů při hodnocení provedených důkazů, popřípadě provedení důkazu způsobem, jenž není v souladu s procesním předpisem (k tomu z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 724/2018, nebo usnesení ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1746/2021, a z nálezové judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05). Takovými deficity ovšem v projednávané věci dokazování v nalézacím řízení netrpí. 21. V tomto směru se sluší uvést, že soud prvního stupně pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi z hlediska jejich pravdivosti, významnosti pro projednávanou věci, jakož i hodnověrnosti vyslechnutých svědků, podrobně popsal skutková zjištění, jež z provedených důkazů učinil, a vypořádal se i s dovolatelkou akcentovanou argumentací o využívání předmětného pozemku třetími osobami k průchodu a jeho následnému osazení vraty (viz zejména bod 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se pak se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil (viz bod 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak nevidí žádný důvod pro výjimečný zásah do procesu dokazování před soudy nižších stupňů, neboť neshledává, že by skutkový závěr odvolacího soudu (jenž je v souladu se skutkovým závěrem soudu prvního stupně) spočíval na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. že by se jednalo o případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu opětovně srovnej především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného procesně nekorektního postupu odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle (k tomu dále srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 686/21, ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 1265/24, nebo ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25). Činí-li žalovaná 1) v dovolání své vlastní hodnocení provedených důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že odlišná verze skutku prosazovaná dovolatelkou na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů, sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, a ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). 22. Toliko pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ani z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; § 157 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a ani případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí z pohledu dovolatelky (z hlediska požadavků dle § 157 odst. 2 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění jejích práv (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, a ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1914/2024). 23. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani prostřednictvím polemiky žalované 1) s okolnostmi souvisejícími s nabytím vlastnického práva žalovaných 2) a 3) k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a jejich zájmu na výsledku tohoto řízení, neboť na řešení takových otázek není rozsudek odvolacího soudu založen, a v poměrech projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud řešil otázku naplnění předpokladů pro mimořádné vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku ze strany žalobce. Skutkový základ věci, od něhož se odvíjí její právní posouzení, tak ani nemohl vytvořit prostor pro řešení otázek týkajících se okolností, za nichž žalovaní 2) a 3) nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i jejich procesního postupu v nynějším řízení. K tomu pak dovolací soud navíc dodává, že žalovaná 1) s nastíněnými námitkami nespojila žádný předpoklad přípustnosti dovolání. K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 24. Jelikož dovolání žalované 1) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 15. 6. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu