22 Cdo 1151/2026-236 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní 667/78, proti žalovanému M. T., zastoupenému doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Železná 490/14, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 339/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č. j. 21 Co 139/2025-197, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č. j. 21 Co 139/2025-197, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 7 C 339/2023-100, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdci žalobce (jeho rodiče) nabyli na základě kupní smlouvy v roce 1997 vlastnické právo k rodinnému domu č. p. XY s pozemkem parc. č. st. XY a pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „převáděné nemovitosti“). Společně s převáděnými nemovitostmi začali užívat i předmětný pozemek – zahradu, která byla společně s rodinným domem dlouhodobě užívána jejich právními předchůdci a přes kterou se vstupovalo do rodinného domu. V době prodeje jim byl předmětný pozemek prezentován v rámci oploceného funkčního celku s převáděnými nemovitostmi. Žalobce nabyl převáděné nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne 8. 7. 2009 s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 7. 6. 2010. Nadále nerušeně až do roku 2023 byl i předmětný pozemek užíván žalobcem či jeho rodiči. V katastru nemovitostí byl jako vlastník evidován pan S. Š. (prodávající převáděných nemovitostí), a to do jeho smrti v roce 2000. Předmětný pozemek následně nebyl předmětem pozůstalostního řízení a v katastru nemovitostí byl evidován na nedostatečně identifikovaného vlastníka. Po výzvách Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových došlo v roce 2023 k dodatečnému projednání dědictví, načež v katastru nemovitostí evidovaným vlastníkem se stal žalovaný. 3. Soud prvního stupně shledal, že právní předchůdci žalobce nemohli vydržet předmětný pozemek podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že se chopili držby pozemků o celkové výměře 486 m2, ačkoli dle kupní smlouvy nabyli pozemky o výměře 249 m2, tj. ujali se držby pozemků o téměř dvojnásobné výměře, neshledal, že by byli v omluvitelném omylu, pročež se ani nestali oprávněnými držiteli. Nicméně dovodil, že ze strany žalobce došlo k mimořádnému vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dvacetiletá doba potřebná pro mimořádné vydržení počala běžet v roce 1997 a skončila k 1. 1. 2019. V řízení nebyl právním předchůdcům žalobce ani žalobci prokázán nepoctivý úmysl. 4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 21 Co 139/2025-197, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 5. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a dospěl ke správnému závěru o skutkovém stavu věci. Uvedl, že při svých závěrech o skutkovém stavu věci vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkázal (bod 6 napadeného rozsudku). Odvolací soud se následně ztotožnil s nemožností právních předchůdců žalobce vydržet předmětný pozemek v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i se závěrem, že doba potřebná pro mimořádné vydržení uplynula ke dni 1. 1. 2019. Nesouhlasil však s právním závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalobce se chopili držby sporného pozemku nikoliv v nepoctivém úmyslu. 6. Rozdíl ve výměře předmětného pozemku (237 m2) a nezastavěného pozemku (zahrady) převedeného kupní smlouvou na právní předchůdce žalobce a později darovací smlouvou na žalobce (116 m2) je natolik výrazný, že dovoluje uzavřít, že se právní předchůdci žalobce ujali držby sporného pozemku srozuměni s tím, že nejde (nemůže jít) pouze o pozemek parc. č. XY, tj. zahradu převáděnou kupní smlouvou ze dne 3. 11. 1997. Podle odvolacího soudu je přitom třeba porovnávat výměru předmětného pozemku pouze s tímto nezastavěným pozemkem se stejným způsobem využití, tedy se zahradou. Uzavřel, že „právním předchůdcům žalobce muselo být zřejmé, že se chopili držby zahrady o výměře jednou tak velké oproti té uvedené v kupní smlouvě.“ Další významnou skutečností pro odvolací soud byla ta okolnost, že „právní předchůdci žalobce věděli o existenci třech pozemků v předmětné lokalitě.“ Tato skutečnost přitom podle odvolacího soudu „spolehlivě vyplývá ze svědecké výpovědi M. M.,“ … která „jednoznačně uvedla, že pozemek pod oplocením sestává ze třech pozemkových parcel, a to zastavěné plochy, pozemku za domem a zahrady parc. č. XY, tedy předmětného pozemku.“ S ohledem na tato zjištění zhodnotil, že pro právní předchůdce žalobce muselo být seznatelné, že identita pozemku parc. č. XY specifikovaného výměrou v kupní smlouvě neodpovídá tomu, co je v místě zaploceno. 7. Odvolací soud nadto doplnil, že právním předchůdcům žalobce nesvědčí ani další okolnosti – terén není v místě nepřehledný, sporné pozemky mají pravidelný tvar a dispozice s nimi nemá původ v období let 1948–1992, kdy neexistovala spolehlivá evidence právních vztahů k nemovitostem. Uzavřel, že právní předchůdci žalobce nebyli nikdy držiteli předmětného pozemku nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., neboť si už v okamžiku nabytí držby museli být vědomi, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví, resp. že užívají cizí pozemek, tedy jednají k újmě jeho vlastníka. Jejich držbu si proto žalobce započíst nemůže a jemu samotnému doba potřebná pro mimořádné vydržení neuplynula. 8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného nebo procesního práva. 1) Poukázal na nesprávné právní posouzení otázky hmotného práva, zda lze pouze z nesouladu mezi výměrou uvedenou v kupní smlouvě a výměrou sporného pozemku dovozovat závěr o nepoctivém úmyslu držitele v případě, kdy jsou dány okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch. 2) Tvrdil nesprávné právní posouzení otázky hmotného práva, že je při posuzování nepoctivého úmyslu nabyvatele třeba porovnávat výměru drženého pozemku pouze s výměrou řádně nabytého pozemku, který je v katastru nemovitostí evidován stejným způsobem využití, jaký má držený pozemek. 3) Namítl nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, neboť odvolací soud nepostupoval podle § 213 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o. s. ř.) nezopakoval-li výpověď svědkyně M. M., ale dospěl z její výpovědi k jiným skutkovým zjištěním a závěrům rozhodným pro posouzení věci oproti soudu prvního stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 9. Žalovaný k dovolání žalobce uvedl, že představuje polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, která je v dovolacím řízení nepřípustná, a navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Odvolací soud podle názoru žalovaného vyšel z týchž skutkových závěrů jako soud prvního stupně, avšak dovodil odlišné právní závěry. I kdyby byla námitka žalobce důvodná, pak se jedná o námitku vady řízení, která sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že právní předchůdci žalobce nebyli držiteli předmětného pozemku nikoliv v nepoctivém úmyslu zejména na dvou pro něj klíčových okolnostech. Jednak přihlédl k výraznému rozdílu ve výměře předmětného pozemku (237 m2) a nezastavěného pozemku (zahrady o výměře 116 m2) převedeného kupní smlouvou, jednak zohlednil tu okolnost, že nabyvatelé věděli, že v místě se nacházejí tři pozemky. Dovolatel v dovolacím řízení úspěšně sporuje obě tyto okolnosti (viz níže), pročež závěr odvolacího soudu o tom, že právní předchůdci žalobce nebyli nikdy držiteli předmětného pozemku nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., neboť si už v okamžiku nabytí držby museli být vědomi, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví, v dovolacím řízení neobstojí. 13. Dovolatel předložil dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda je při posuzování nepoctivého úmyslu nabyvatele třeba porovnávat výměru drženého pozemku pouze s výměrou řádně nabytého pozemku, který je v katastru nemovitostí evidován stejným způsobem využití, jaký má držený pozemek. 14. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 15. Nejvyšší soud ustáleně dovozuje, že při posuzování poměru nabytého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel k uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (dostupný stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. V nedávném rozhodnutí také výslovně uvedl, že zastavěná plocha se od celkové plochy všech pozemků vlastněných držitelem pro účely posouzení omluvitelnosti omylu a oprávněnosti držby neodčítá; naopak zdůraznil nutnost posuzování celku všech pozemků, jejichž držby se držitel chopil (k tomu blíže srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 22 Cdo 161/2026). Tyto závěry, přijaté v judikatuře Nejvyššího soudu při výkladu § 130 obč. zák., jsou bez dalšího uplatnitelné i pro posuzování podmínek mimořádného vydržení v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, resp. pro posuzování držby nikoliv v nepoctivém úmyslu (obecně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). 16. Vycházel-li proto odvolací soud při úvahách o kvalitě držby právních předchůdců žalobce z porovnání výměr předmětného pozemku pouze s nezastavěným pozemkem parc. č. XY se stejným způsobem využití, zakládá se jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. 17. Žalobce dále formuloval otázku, zda lze pouze z nesouladu mezi výměrou uvedenou v kupní smlouvě a výměrou sporného pozemku dovozovat závěr o nepoctivém úmyslu držitele v případě, kdy jsou dány okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch. 18. Vzhledem k tomu, že odvolací soud porovnával nesprávně pouze výměru předmětného pozemku s výměrou nezastavěného pozemku parc. č. XY, nikoliv výměry všech pozemků, jejichž držby se právní předchůdci žalobce chopili, pročež ani jeho výsledná úvaha nemůže obstát, je třeba řešení předložené otázky v této fázi řízení považovat za předčasné. 19. Přesto Nejvyšší soud pro úplnost již nyní s ohledem na úvahy odvolacího soudu odkazuje na rozsudek ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), v němž podrobně vyložil podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023. 20. Nejvyšší soud také již opakovaně vysvětlil, že ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1, věty druhé o. z., neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá; nutný je nepoctivý úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. 21. Jestliže byl poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, či taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1911/2024). 22. V jednotlivých případech vždy s ohledem na okolnosti svědčící ve prospěch držitele nebyl v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu shledán nepoctivý úmysl ani tehdy, pokud připlocený pozemek dosahoval 74 %, 79 % či dokonce cca 115 % výměry pozemku skutečně nabytého (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 930/2023 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023). 23. I když v této věci jde s ohledem na poměr plochy převáděných nemovitostí a předmětného pozemku o hraniční věc (cca 95 %), nelze odhlédnout od ostatních okolností případu výrazně svědčících ve prospěch držby právních předchůdců žalobce nikoliv v nepoctivém úmyslu. Vzhledem k tomu, že pozemky tvořily jeden oplocený celek, jenž jim byl prezentován jako předmět koupě, k rodinnému domu se vždy přistupovalo skrze něj a skutečný vlastník o něj zájem nejevil (přitom právě on prodal sousední pozemky právním předchůdcům žalobce) a dědicové o něm zjevně ani nevěděli, stěží lze v projednávané věci s ohledem na doposud v řízení zjištěné skutečnosti soudit na nepoctivý úmysl právních předchůdců žalobce. 24. Nakonec žalobce namítl, že odvolací soud nepostupoval podle § 213 o. s. ř., nezopakoval-li výpověď svědkyně M. M., ale dospěl z její výpovědi k jiným skutkovým zjištěním a závěrům rozhodným pro posouzení věci oproti soudu prvního stupně. 25. I tato námitka zakládá přípustnost a důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 26. Podle § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). 27. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04 (dostupném stejně jako níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz) uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků dokazování. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§ 122 odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013).“ 28. Ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které již byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny a ze kterých soud prvního stupně učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně). 29. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5121/2008). Postup odvolacího soudu, který se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování (nejde-li pouze o důkazy listinné), představuje porušení práva na spravedlivý proces (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018) a že jde-li o výslech svědka (§ 126 o. s. ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují). Celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností; obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3872/2010). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil následně Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3156/2021 či v rozsudku ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 759/2025). 30. Svědkyně M. M. byla vyslechnuta na jednání před soudem prvního stupně (zjištěné skutečnosti jsou uvedeny v bodu 20 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud následně, aniž by výslech svědkyně zopakoval, z její svědecké výpovědi učinil odlišný, nový skutkový závěr rozhodný pro právní posouzení věci, a totiž že právní předchůdci žalobce věděli o existenci třech pozemků v předmětné lokalitě. Takový postup odvolacího soudu nerespektoval zásadu přímosti a pravidlo vyjádřené v § 213 o. s. ř. Napadené rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci – otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 31. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 32. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 5. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu