22 Cdo 1152/2026-39 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce Stavební bytové družstvo „M.“ XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, proti žalovanému J. H., o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2024, č. j. 3 Co 62/2024-34, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 76/2024, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, č. j. 2 Co 45/2025-17, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, č. j. 2 Co 45/2025-17, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. 2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 4. 2025, č. j. 16 C 76/2024-10, odmítl žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2024, č. j. 3 Co 62/2024-34 (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 1. 2026, č. j. 2 Co 45/2025-17, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (mimo jiné) dovolání. Žalovaný při jeho podání nebyl zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání (§ 241 o. s. ř.). 5. Nejvyššímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo (a plyne to ostatně i z obsahu předloženého spisu), že dovolatel dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podává velké množství vesměs neodůvodněných procesních podání, jakož i opravných prostředků, včetně opravných prostředků mimořádných. Takové dlouhodobé a cílené počínání účastníka lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské [srovnej v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4138/2019, nebo ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3181/2022 (tato i všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), v rozhodovací praxi Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08 (tato i všechna další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. 6. Vzhledem k výše uvedenému je Nejvyšší soud přesvědčen o tom, že záměrem dovolatele při podání žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení, jakož i navazujících opravných prostředků (včetně projednávaného dovolání), je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (§ 1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží na straně soudu. Zneužívající procesní úkony dovolatele podle § 2 a § 6 o. s. ř. nemohou požívat právní ochrany. 7. Přestože dovolatel nebyl v tomto dovolacím řízení vyzván, aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, musí si být vědom toho, že je povinen být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen, když tato povinnost je mu známa z jiných probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (včetně poučení o následcích nevyhovění výzvě). 8. Jak se přitom podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl stěžovatel v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým [srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm dále citovaná usnesení Ústavního soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, nebo ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016]. 9. Dovolatel nezaplatil ani soudní poplatek z dovolání. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sb. rozh. obč.), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť na tuto povinnost byl v jiných řízeních opakovaně upozorněn, z jeho postoje v tomto i v předcházejících řízeních je zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědom, platit jej však nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, a dlouhodobě tak zneužívá svého práva na soudní ochranu. 10. Jelikož dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení (§ 241b odst. 2 o. s. ř.) a nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení o jeho dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. řízení o dovolání zastavil. 11. Nejvyšší soud nepřehlédl, že žalovaný vznesl námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. Romana Horáčka, Ph.D., Mgr. Michala Výtiska a Mgr. Vladimíra Sommera. Protože je z obsahu námitky podjatosti zřejmé, že soudcům vytýká pouze jejich postup v řízení o projednávané věci (napadené usnesení vulgárně označuje „právním zmetkem“), vyhodnotil Nejvyšší soud bez dalšího takovou námitku podjatosti, včetně navazujícího návrhu na přikázání věci jinému soudu, jednak jako nedůvodnou (srovnej § 14 odst. 4 o. s. ř.), a jednak jako obstrukční postup, který s přihlédnutím k ustanovení § 2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod č. 2/2009 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSČR 104/2017). 12. Dovolání žalovaného obsahovalo rovněž návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož bylo dovolací řízení zastaveno, Nejvyšší soud návrh zamítl (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 13. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 5. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu