22 Cdo 1177/2026-479 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně L. E., zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalovanému D. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, o určení vlastnického práva, o vyklizení pozemku, o odstranění stavby a o náhradu majetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 180/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, č. j. 25 Co 115/2025-437, 25 Co 116/2025, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2024, č. j. 12 C 180/2018-374, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY zapsaného na list pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, jehož hranice s pozemkem parc. č. XY zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, vede mezi body č. 1 a č. 2 vyznačenými v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku číslo 645-9/2023, vyhotoveném Ing. Jaroslavem Rydlem dne 4. 12. 2023 (výrok I), a dále že je vlastníkem pozemku parc. č. XY zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, jehož hranice s pozemkem parc. č. XY zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY vede mezi body č. 2, 1, 3 a 4 vyznačenými v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku číslo 658-1/2024, vyhotoveném Ing. Jaroslavem Rydlem dne 23. 5. 2024 (výrok II). Žalovanému uložil povinnost odstranit zděné oplocení nacházející se na pozemku parc. č. XY mezi body č. 344-2758 a č. 2 vyznačenými v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku číslo 645-9/2023, vyhotoveném Ing. Jaroslavem Rydlem dne 23. 5. 2024 (výrok VII). Soud prvního stupně dále zamítl návrh žalobkyně, kterým se na žalovaném domáhala zaplacení částky 110 000 Kč (výrok III), dále povinnosti žalovaného srovnat a zpevnit kačírkem povrch části pozemku parc. č. XY o šíři 5 m nacházející se po celé délce jeho hranice s pozemkem parc. č. XY (výrok IV), povinnosti žalovaného přesunout a srovnat palety s dlažbou umístěné na pozemku parc. č. XY na část tohoto pozemku při samé hranici s pozemkem parc. č. XY (výrok V), povinnosti žalovaného vyklidit pozemek parc. č. XY (výrok VI) a povinnosti žalovaného odstranit části budovy postavené na st. p. XY v katastrální území XY, ve které se nachází garáž, tepelné čerpadlo a terasa, z pozemku parc. č. XY (výrok VIII). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky IX, X a XI). O výši náhrady nákladů řízení státu rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 11. 2024, č. j. 12 C 180/2018-399. 2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž je žalobkyně v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. č. XY a parc. č. XY. Žalovaný se stal vlastníkem pozemku parc. č. XY na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 3. 2005 s T. C., který vlastnické právo nabyl rozhodnutím Okresního úřadu v Nymburce ze dne 2. 6. 1999. Pozemek parc. č. XY byl v době uzavření kupní smlouvy obehnán drátěným plotem a žalovaný jej v tomto rozsahu užíval. Drátěný plot mezi pozemkem parc. č. XY a parc. č. XY byl v průběhu let 2009 až 2010 žalovaným zbourán. Žalovaný následně začal udržovat i část pozemku, která byla za tímto plotem směrem ke zděnému oplocení na pozemku parc. č. XY; žalobkyně tuto část pozemku neužívala. Při ohledání na místě samém soud prvního stupně zjistil, že pozemek parc. č. XY je udržovaný a v jeho části nacházející se u hranice s pozemkem parc. č. XY je postaven (nový) drátěný plot. Za drátěným plotem směrem na pozemek parc. č. XY se nachází větší množství zámkové dlažby. Rozhodnutím Městského úřadu M. K. ze dne 1. 11. 2006 bylo rozhodnuto o umístění stavby a žalovanému bylo vydáno stavební povolení na stavbu na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY. Jako vlastník st. parc. č. XY, jejíž součástí je rozestavěná stavba, je evidován žalovaný. Pařezy švestek se nacházely na úrovni drátěného oplocení (vedoucího u hranice pozemku parc. č. XY a parc. č. XY). Ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Rydla bylo zjištěno, že hranice pozemku parc. č. XY je v katastru nemovitostí zanesena nesprávně v důsledku chyby, která nastala při obnově mapového operátu v letech 1962 až 1964. Znalec provedl nové vytyčení hranice pozemku parc. č. XY vůči pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY; dále byl vytyčen nový pozemek parc. č. XY ohraničený pozemkem parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY. 3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 129 odst. 1, § 130 odst. 1, § 132 odst. 1 a 2, a § 134 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“) a § 1042 a § 1085 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Dovodil, že pozemek parc. č. XY je žalovaným (i jeho právním předchůdcem) držen v dobré víře a užíván k hranici s pozemkem parc. č. XY procházející mezi body 1 a 2 vyznačenými v geometrickém plánu znalce Ing. Jaroslava Rydla, a na straně pozemku parc. č. XY k drátěnému oplocení procházejícímu mezi body 344-2654 a 4 geometrického plánu. Soud prvního stupně pro účely vydržení vlastnického práva žalovaným započetl též vydržecí dobu jeho právního předchůdce, která započala plynout roku 2000. Žalovaný v užívání sporného pozemku pokračoval v mezích hranic a v rozsahu (výměře), jak jej od roku 2000 držel a užíval jeho právní předchůdce. Konstatoval, že nejpozději dne 1. 1. 2011 se žalovaný stal vlastníkem sporné části pozemku parc. č. XY. Žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, jejichž hranice s pozemkem parc. č. XY jsou vymezeny geometrickým plánem znalce Ing. Jaroslava Rydla, a jež odpovídají žalobnímu žádání; soud prvního stupně proto žalobě na určení jejího vlastnického práva v rozsahu výroku I a II rozsudku vyhověl. Žalovanému současně uložil povinnost odstranit zděné oplocení nacházející se na pozemku parc. č. XY, neboť se jedná o stavbu na cizím pozemku ve smyslu § 1085 o. z. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, a to s odůvodněním, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno (výrok III, IV a V), v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný užíval pozemek parc. č. XY také v části nacházející se podél zděného oplocení až k nově určené hranici dle geometrického plánu Ing. Jaroslava Rydla, tudíž není povinen jej vyklidit (výrok VI) a s ohledem na závěr o vydržení vlastnického práva žalovaného k pozemku parc. č. XY stavba žalovaného stojící na st. parc. č. XY do pozemku parc. č. XY nezasahuje (výrok VIII). 4. K odvolání obou účastníků řízení (v případě žalobkyně odvolání směřovalo proti výrokům I, II, III, IV, V, VI, VIII, IX, X a XI a v případě žalovaného proti výrokům I a VII rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2025, č. j. 25 Co 115/2025-437, odvolání žalobkyně proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném odstranění zděného oplocení nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY mezi body č. 344-2758 a č. 2 vyznačenými v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku číslo 645-9/2023, vyhotoveném Ing. Jaroslavem Rydlem dne 23. 5. 2024, zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IX, X, a XI zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a ve výrocích III, IV, V, VI a VIII rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2024, č. j. 12 C 180/2018-399, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). 5. Odvolací soud s ohledem na nedostatek subjektivní legitimace odmítl odvolání žalobkyně směřující proti (pro ni příznivému) výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I ). Po zopakování a doplnění dokazování shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že právní předchůdce žalovaného se v roce 2000 ujal držby celého zaploceného pozemku parc. č. XY, tj. včetně sporné části, a v tomto rozsahu jej v roce 2005 převzal do své držby a užíval žalovaný. Do roku 2014 byli žalovaný a jeho právní předchůdce oprávněnými držiteli sporné části pozemku, přičemž o rozsahu vlastnických hranic byli utvrzování stavem zapsaným v katastru nemovitostí i opakovaným zaměřením pozemku. Při započtení vydržecí doby právního předchůdce tak žalovaný vydržel pozemek parc. č. XY, jak je vymezeno ve znaleckém posudku Ing. Jaroslava Rydla; znalecký posudek byl následně podkladem pro vypracování oddělovacího geometrického plánu. Pokud však v návaznosti na to soud prvního stupně určil vlastnictví žalobkyně k pozemku parc. č. XY tak, že hranice s pozemkem parc. č XY vede mezi body č. 1 a 2 vyznačenými v geometrickém plánu Ing. Jaroslava Rydla, nepostupoval správně. Část pozemku parc. č. XY vydržená žalovaným mohla dle oddělovacího geometrického plánu zasahovat i na pozemek parc. č. XY ve vlastnictví obce XY, tj. osoby, která nebyla účastníkem řízení. Geometrický plán proto trpí takovými nedostatky, pro které je výrok I soudu prvního stupně nesprávný, a nemůže tedy být podkladem pro vklad vlastnického práva k nově vytyčeným nebo odděleným pozemkům. Odvolací soud proto výrok I rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení (výrok III před středníkem) s pokynem k vypracování nového geometrického plánu k vymezení nově odděleného pozemku parc. č. XY, který bude zohledňovat rozsah vydržení žalovaným, aniž by byla dotčena práva třetích osob (obec XY). V důsledku tohoto zjištění poté odvolací soud výrokem II změnil výrok VII rozsudku soudu prvního stupně, neboť zděné oplocení žalovaného, jehož odstranění se žalobkyně domáhala, se nachází částečně na pozemku žalovaného parc. č. XY a částečně na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví obce XY; žalobkyně proto nebyla ve smyslu § 1085 o. z. v této části aktivně legitimována k podání žaloby. Naopak budova na st. p. č. XY ve vlastnictví žalovaného, včetně jejích součástí a příslušenství v podobě garáže, tepelného čerpadla a terasy, se nachází na nově vzniklém pozemku žalovaného parc. č. XY, tj. pozemku, který žalovaný vydržel. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že budova č. p. XY se ani z části nenachází na pozemku žalobkyně parc. č. XY; nejedná se proto o neoprávněnou stavbu podle § 1085 o. z., a žalobkyně tak není aktivně legitimována k podání žaloby na odstranění (části) této budovy. Ohledně nároku na zaplacení částky 110 000 Kč dále odvolací soud uzavřel, že žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, jakého porušení se žalovaný dopustil, jaká konkrétní škoda žalobkyni vznikla a ani existenci příčinné souvislosti mezi porušením dotčené povinnosti a vznikem škody. Ve vztahu k nárokům na uložení povinnosti žalovanému srovnat a zpevnit kačírkem povrch části pozemku parc. č. XY a dále přesunout a srovnat palety s dlažbou umístěné na pozemku parc. č. XY žalobkyně rovněž netvrdila a neprokázala, co konkrétně má být uvedeno do původního stavu a v jakém rozsahu a na základě jakých skutečností je právě žalovaný povinen tyto nároky splnit. V době rozhodnutí soudu prvního stupně taktéž nebylo prokázáno, že by žalovaný na pozemku žalobkyně parc. č. XY (nebo na nově vzniklém pozemku parc. č. XY) umístil drobný stavební materiál a že by z tohoto důvodu byl povinen pozemek žalobkyně vyklidit. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výroku II a části výroku III, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení právní otázky hmotného i procesního práva, jejímž řešením se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím i ústavním soudem rozhodována rozdílně nebo dokonce dosud nebyla vyřešena“. Text dovolání žalobkyně strukturuje do čtyř bodů a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolatelka ad a) namítá, že odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně stran nároku na odstranění zděného oplocení vybudovaného žalovaným na skutečnosti, že předmětné oplocení se nenachází na pozemku žalobkyně parc. č. XY, ale částečně na pozemku žalovaného parc. č. XY a částečně na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví obce XY. Pokud však dle odvolacího soudu není geometrický plán vyhotoven správně a hranice sporného prostoru tak dosud nejsou dostatečně vymezeny, je závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně předčasný. Žalobkyně se proto táže, zda se vlastník pozemku může domáhat odstranění stavby, tj. překážky, která vlastníkovi rovněž brání v přístupu na jeho pozemek, po vlastníkovi stavby, i když stavba stojí na pozemku jiného vlastníka (obce), resp. zda se ochrany může domáhat i v případě, že dosud není postaveno najisto, na jakém pozemku stavba stojí. Ad b) žalobkyně ve vztahu k nároku na zaplacení částky 110 000 Kč poukazuje na skutečnost, že soudy nižších stupňů ničím neodůvodnily závěr o vlastnickém právu žalovaného ke čtyřem (pokáceným) ovocným stromům. Dle žalobkyně se stromy nacházely přibližně na nově vymezeném pozemku parc. č. XY, resp. spíše na hranici pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. XY; žalobkyně se navíc o stromy po dobu více než dvaceti let starala. Vlastníkem ovocných stromů je proto žalobkyně, nikoli žalovaný, který stromy pokácel a je tak povinen žalobkyni škodu ve výši 50 000 Kč nahradit. Dovolatelka se táže, zda nabyla vlastnické právo ke čtyřem ovocným stromům jejich vypěstováním, tj. kdy a v jakém stádiu vzrůstu se nabývá vlastnické právo k trvalému porostu. V části nároku na zaplacení částky 60 000 Kč za poškozenou dlažbu uvedla, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy o poškození dlažby. Žalobkyně se dále ad c) domnívá, že v části týkající se uložení povinnosti žalovanému srovnat a zpevnit kačírkem povrch části pozemku parc. č. XY a přesunout a srovnat dlažbu umístěnou na témže pozemku, se odvolací soud zabýval spíše nárokem na náhradu za poškozenou dlažbu než žalobkyní skutečně uplatněným nárokem na uvedení do předešlého stavu. Žalobkyně není schopna doložit, že žalovaný nakládal s paletami a jezdil po jejím pozemku; mohla pouze zachytit stav po takovém konání žalovaného. Závěr soudů nižších stupňů o neunesení břemene tvrzení je proto nesprávný a v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dle žalobkyně je proto nutné „vyřešit otázku procesního práva, kdy odvolací soud namísto toho, aby se relevantními námitkami žalobkyně zabýval, povšechně konstatoval, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné“. Ad d) žalobkyně stran vyklizení pozemku poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně neprokázala umístění konkrétních věcí žalovaného na jejím pozemku parc. č. XY v době rozhodnutí soudu, ačkoliv jsou tyto závěry ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Má zato, že není povinna přesně specifikovat druh a popis stavebního materiálu, neboť je to právě žalovaný, který ví, které movité věci patří právě jemu. Ohledně odstranění garáže, tepelného čerpadla a terasy z pozemku parc. č. XY poukazuje obdobně jako v případě ad a) na předčasný závěr o nedostatku aktivní legitimace, neboť hranice sporného prostoru dosud nejsou dostatečně vymezeny a důkazy svědčí o tom, že movité věci se na pozemku žalobkyně skutečně nacházejí. Dovolací otázka je žalobkyní formulována totožně jako v bodě ad c). 8. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. 13. Zákon nestanoví konkrétní formu, jakou má dovolatel předmětné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání učinit. Z obsahu dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v § 237 o. s. ř. měla podle jeho názoru nastat. Toto vymezení musí být přitom jednoznačné [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16 (toto rozhodnutí, jako i všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na webových stránkách https://nalus.usoud.cz)]. 14. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. takovým způsobem, aby bylo možné usuzovat nato, zda jde o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, v němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: i) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí, se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, ii) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, iii) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně; zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat, a je tak třeba tyto rozpory odstranit, nebo iv) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; zde je povinností dovolatele vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést důvody, pro které by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2079/2024). 15. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (toto stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.), v němž pod bodem 39 odůvodnění uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“ Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní dále srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18. 16. Některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je tak třeba vymezit nejen klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, ale následně je třeba spojit toto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. 17. V poměrech posuzované věci dovolatelka vymezila důvod přípustnosti dovolání v úvodní části tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného i procesního práva, jejímž řešením se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím i ústavním soudem rozhodována rozdílně, nebo dokonce dosud nebyla vyřešena“. Ve vztahu k dovolacím námitkám ad a) a ad b) dovolatelka předložila dovolacímu soudu výše specifikované otázky (viz bod 7 tohoto usnesení), aniž by však uvedla, zda tyto otázky – dle jejího mínění – nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny či zda jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu nebo jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny rozdílně. Žalobkyně tak Nejvyššímu soudu dává na výběr, aby sám pro řešení vymezených právních otázek nalezl judikaturu (konkrétní rozhodnutí), které jednotlivé otázky řeší, následně posoudil, zda je odvolací soud vyřešil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchylně, případně zda jsou Nejvyšším soudem řešeny rozdílně, nebo aby shledal, že otázky nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešeny vůbec. Takto formulovaný důvod přípustnosti dovolání však z hlediska zákonného a judikatorně ukotveného požadavku na obligatorní náležitost mimořádného opravného prostředku nemůže obstát. 18. Pokud se jedná o dovolací námitky ad c) a ad d), zde žalobkyně po právní, a především obšírné skutkové, polemice vyjádřila právní otázku nesouhlasem s postupem odvolacího soudu, nikoli konkrétní formulací otázky, když uvedla, že „je tedy třeba vyřešit otázku procesního práva, kdy odvolací soud namísto toho, aby se relevantními námitkami žalobkyně zabýval, povšechně konstatoval, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné“. Žalobkyně tedy v případě námitky ad c) a ad d) nejenže nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ale současně ani podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nespecifikovala důvod dovolání (tzn. že by uvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložila, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení). Dovolatelka nedostála své povinnosti uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), ale ani tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. 19. Protože v poměrech projednávané věci v dovolání žalobkyně absentuje řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., je pro tento nedostatek dovolání vadné (věcně neprojednatelné). Označená vada dovolání, jež nebyla ve stanovené lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), současně brání tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení pokračováno. 20. Již bez vlivu na závěr o vadách dovolání žalobkyně sluší se dodat, že pokud dovolatelka pod body ad b), ad c) a ad d) dále namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (a v kontextu toho v závěru dovolání současně vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), nejsou tyto námitky samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolací soud se jimi současně nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání žalobkyně z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, nebo usnesení ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). 21. V souvislosti s uplatněnou námitkou o nedostatečném odůvodnění, resp. nepřezkoumatelnosti, rozsudku odvolacího soudu navíc nelze pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu pro to, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. 22. Soudy nižších stupňů dostály své povinnosti adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, nález ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo nález ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, nález ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo nález ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný. 23. Kritizuje-li též dovolatelka postup odvolacího soudu při provádění a hodnocení důkazů, pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96) a že skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016). Je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění a ani „překvalifikovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, jestliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně, případně si procesně seznatelným způsobem (zopakováním důkazů) zajistil skutkový podklad, který následně podrobil právnímu posouzení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 1882/20). Sluší se navíc doplnit, že důkazům, které byly provedeny a následně hodnoceny odvolacím soudem, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vyšel, a Nejvyšší soud nezaznamenal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů rovněž není založeno ani na libovůli, jež by se zřetelem na rozhodovací praxi Ústavního soudu odůvodňovala zásah dovolacího soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a usnesení ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15). 24. Ze shora uvedených důvodů plyne, že o dovolání žalobkyně směřujícího proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII změněn, a části výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věcném výroku III, IV, V, VI a VIII rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Žalobkyně totiž uplatněnou argumentací nevymezila žádný z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. a námitka vad řízení, jakkoliv navíc z obsahu spisu nevyplývají, sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). 25. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 6. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu